Vzpomínky na letošní dovolenou může nečekaně oživit cizokrajná dopisní obálka. V jejích útrobách pak najdeme úřední psaní s výzvou k zaplacení pokuty. V lepším případě v lámané češtině, obvykle však v jazyce státu, odkud výzva pochází. Hodit do koše, nebo raději zaplatit?
První prototyp radaru na měření rychlosti představila německá firma Telefunken na policejním veletrhu v Essenu v září 1956. Stacionární přístroj na trojnožce samozřejmě vyžadoval přítomnost obsluhy, o šedesát let později už proces měření i rozesílání pokut probíhá víceméně automaticky.
Takové měření bývá dnes už takřka výhradně v režii obcí, protože vybrané pokuty směřují právě do jejich, nikoliv do státního rozpočtu. A třeba právě v sousedním Německu zajišťuje tento výnos nemalou část obecního rozpočtu: Jen v samotném Berlíně pracuje nepřetržitě 107 mobilních a 17 stacionárních radarů – za loňský rok s jejich pomocí vydělalo město 74,4 milionu eur (v přepočtu zhruba dvě miliardy korun).
Osoba blízká: dá se výmluva při přestupku použít?
V Německu stále existuje „osoba blízká“ |
---|
Většina států převedla odpovědnost za přestupek na majitele auta, v Německu však stále platí úprava, kdy úřad musí najít skutečného viníka. Výzva k zaplacení pokuty sice i v tomto případě směřuje na majitele auta (a nabízí možnost, že po zaplacení je případ uzavřen), zároveň je však vyzván, aby do přiloženého formuláře vyplnil jméno skutečného řidiče – i proto chodí z Německa pokuty s detailem obličeje. Majitel je zároveň poučen, že smí výpověď ve věci odmítnout v případě, že by tím poškodil sebe nebo osobu sobě blízkou. Nabízí se mu také možnost s přestupkem nesouhlasit, důvody však musí uvést v němčině. Taková úprava je tedy poměrně liberální a nestaví majitele automaticky do pozice viníka. |
Nejen do německého rozpočtu svým dílem nově přispívají i čeští motoristé. Naše země se totiž od konce loňského roku zapojila do mezinárodní datábáze Eucaris, kde si úřady v zemích EU podle registrační značky vozidla dohledají jeho vlastníka. Toho pak vyzvou k platbě nebo k udání viníka.
Pokuty, o kterých nám čtenáři píší, nebývají vysoké. V zahraničí se Češi naučili jezdit mnohem opatrněji než doma, mimo jiné právě proto, aby se zbytečně nedostali do kontaktu s tamní policií. Jenže automatické systémy třeba v Rakousku nebo Německu evidují a vymáhají i pokuty za překročení rychlosti o pouhých několik jednotek. Třeba za šest kilometrů si v Německu účtují 10 eur, devět kilometrů nad limit (viz rámeček V Německu…) vyjde na 15 eur. Vzhledem k tomu, že radary bývají často umístěné na přehledných úsecích, nemusí mít řidič ani tušení, že se něčeho dopustil. Stejně jako u nás i v cizině totiž platí, že radary slouží spíš k snadnému výběru peněz než k hlídání dopravně nebezpečných míst.
Celý článek si přečtěte na webu Autobible.cz