Pozdní objevení Viktora Preissiga
Je takřka pravidlem, že umělci, kteří podstatnou část svého života prožili v zahraničí, se v Čechách dočkají ocenění až posmrtně. Snad nikdo však na ně nemusel čekat tak dlouho jako Vojtěch Preissig, od jehož smrti letos uplynulo již rovných šedesát let. Ne snad, že by byl zcela vymazán, nynější výstava v Jízdárně Pražského hradu je nicméně vůbec prvním pokusem o ucelenou retrospektivu jeho díla.
Pánové Filla, Šíma, Štyrský a další ať prominou, ale osobně Preissiga považuji vedle Františka Kupky za vůbec nejzajímavější osobnost české moderny. Preissigovy obrazy a umělecké experimenty, na rozdíl od děl mnoha jeho současníků, dovedou dodnes překvapovat. Výtvarné problémy, kterými se ve svém díle zabýval, v mnohém předznamenávají pozdější umělecké směry. Neznat jméno autora, u některých Preissigových prací bych hádal, že mohly vzniknout nejdříve v 60. letech.
Snad ještě zajímavější je, že celé Preissigovo dílo působí při vší své pestrosti velmi sevřeně. Jeho umělecké experimenty nevyznívají samoúčelně a nahodile. Výstavu v Jízdárně, která Preissigovo dílo představuje v několika chronologicky uspořádaných kapitolách, by si proto každý návštěvník měl projít alespoň dvakrát. Napodruhé, při znalosti toho, kam až Preissig na své umělecké cestě došel, totiž najednou začne i v jeho raných secesních dílech objevovat prvky a přístupy, charakteristické pro jeho odvážné abstrakce z 30. let.
Vojtěch Preissig se narodil roku 1873 ve Světci u Bíliny. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, obor učitel kreslení. Přelom století prožil v Paříži, kde se vyučil tiskařství a nějaký čas také pracoval v ateliéru Alfonse Muchy. Po návratu do Čech si v Praze otevřel grafický ateliér, specializující se na vydávání soudobé české grafiky. Jeho první větší zakázkou, na které pracoval ještě v Paříži, byly v roce 1902 ilustrace ke Karafiátovým Broučkům. Preissig byl zároveň autorem kompletní grafické úpravy knihy. Později se této oblasti věnoval velmi intenzivně a může být dokonce považován za zakladatele moderní české typografie.
V únoru 1910 Preissig odjel do Ameriky, kde působil jako učitel grafiky nejprve v New Yorku, posléze v Bostonu. Jednou z jeho žaček byla i slavná malířka Georgia O‘Keeffe. I když po vzniku Československa uvažoval o návratu do vlasti, nakonec ve Spojených státech zůstal až do roku 1931. Vrátil se ale do situace, kdy o jeho schopnosti a zkušenosti již nebyl zájem. Evropa žila jinými výtvarnými otázkami než Amerika. Kurátor výstavy Tomáš Vlček v této souvislosti použil zajímavou formulaci, že Preissigovu roli organizátora výtvarného života převzal Ladislav Sutnar.
Jistá izolace, do které se dostal, mu však otevřela i nové možnosti. Ve větší míře se začal věnovat volné tvorbě, a vedle grafiky a koláže, které do té doby byly jeho hlavními vyjadřovacími prostředky, také olejomalbě. Abstraktní obrazy z této doby, ve kterých originálním způsobem kombinuje nejrůznější techniky nanášení barev, představují umělecký vrchol jeho díla.
V době první světové války se Preissig aktivně podílel na propagaci Masarykových myšlenek v USA a se stejným odhodláním se zapojil také do protinacistického odboje. Byl jedním z vydavatelů ilegálního časopisu V boj. Kvůli tomu jej v létě 1940 zatklo gestapo. Zemřel v červnu 1944 v koncentračním táboře Dachau.
Celoživotním umělcovým mecenášem byl podnikatel Jindřich Waldes. Preissig jej dokonce považoval za opatrovatele svého uměleckého odkazu. Chtěl, aby ve Waldesově sbírce byly nejen „parádní kusy“, ale i díla dokumentující jeho omyly a hledání. Je nesmírná škoda, že se dřív, než byla restituovaná Waldesova sbírka rozprodána v aukcích, nepodařilo uspořádat Preissigovu výstavu podobnou té, které se dostalo Kupkovi.
Svým způsobem to však patří k logice posmrtného údělu Preissigova díla. Umělcova vdova darovala v 60. letech několik abstraktních obrazů Národní galerii, zbytek pozůstalosti však galerie odmítla převzít s tím, že nemá dostatek skladovacích prostor. Část pozůstalosti jakožto bezcenná putovala do sběru, část se v roce 1968 podařilo zachránit Tomáši Vlčkovi, který prosadil její koupi Památníkem národního písemnictví.
Z Preissiga se nikdy nedá udělat ústřední osobnost české moderny, na to byl skutečně příliš velkým „cizincem“. Jeho dílo si však rozhodně zaslouží více naší pozornosti.
Vojtěch Preissig
Jízdárna Pražského hradu, do 30. ledna 2005
pořádá Národní galerie a Správa Pražského hradu pod záštitou prezidenta republiky
vstupné 130 Kč, snížené 70 Kč
