Fidelis Schlée měl mimořádný cit pro byznys a pro peníze a vždy věděl, k čemu ty peníze jsou
Někdy na počátku devadesátých let seděly v bývalé budově Rudého práva na Florenci téměř všechny deníkové redakce v Praze. A všichni jejich redaktoři věděli, že ve třetím patře proti schodům stojí pozoruhodný automat na kávu. Tento exemplář tehdy v Česku objeveného vynálezu měl mimořádnou vlastnost: po stisku jednoho z tlačítek a zaplacení, tuším, deseti korun nateklo do kelímku místo obvyklé podivné chemické tekutiny půl deci poctivého fernetu z Božkova. V tom třetím patře seděla redakce Večerní Prahy, novin, které po jejich vyvlastnění z rukou městského výboru KSČ prodala česká vláda jistému Fidelisi Schléovi (31. března 1948 -29. března 2018).
Tenhle právník, vydavatel a především jeden z prvních novodobých polistopadových kapitalistů v zemi byl podobným neobvyklým úkazem jako ten automat v třetím patře na Florenci. Byl tak trochu zosobněním těch dnes už starých časů, které odešly, a tak jako by se k nim chtěl přidat, na konci března odešel i on, ačkoli na to v těch sedmdesáti ještě neměl věk.
Revoluci zažil v roli jednoho z prvních soukromých advokátů v tehdejším Československu. Původně trestní soudce, který po konfliktech s komunistickými funkcionáři skončil jako právník Obvodního ústavu národního zdraví pro Prahu 4, využil v roce 1988 první možnost, kdy režim připustil vznik soukromých živností. A když to doopravdy začalo, byl připraven.
Ne že by měl už naspořeno na toho rolls-royce, prvního v Československu, jak je v souvislosti s Fidelisem Schléem zhusta připomínáno. Nejenže měl dobré vzdělání. Titul z pražské univerzity si doplnil v době, kdy to ještě bylo možné, kurzem mezinárodního práva v Cambridgi. Hlavně věděl, co se bude dít aco je ktomu potřeba.
Na počátku roku 1990 zpracoval návrh prvního živnostenského zákona a ten byl už v dubnu schválen tehdy ještě nepřevoleným Federálním shromážděním, do něhož byly teprve kooptováni první představitelé Občanského fóra. A Schlée svůj zákon dokázal během několika dnů vydat i s komentářem ve stotisícovém nákladu, o nějž se lidé téměř poprali. Tehdy chtěli všichni podnikat a za pár měsíců se rozběhla malá privatizace, kde tihle nadšenci dražili pronájmy samoobsluh na rohu, často za hodně velké peníze.
Ty už měl Schlée na své knize vydělané. Aže k tomu slušně vynášela i právní praxe, je celkem pochopitelné. Teprve potom přišel čas na toho rollse a na zlaté odpadové potrubí doma v koupelně. A byl to tehdy výraz zvláštního smyslu pro humor a hrdosti na výsledky své práce, a nikoli dnes obvyklého snobství.
Projevem hluboké náklonnosti ke srandě všeho druhu nebyl jen ten automat na fernet, ale také veskrze charitativní záchrana humoristického magazínu Sorry, jehož skvělí autoři měli sice báječné a opravdu vtipné nápady, ale mizivý smysl pro vydavatelskou ekonomiku. Fidelis Schlée měl jistě mimořádný cit pro byznys a pro peníze. Nicméně vždy věděl, k čemu ty peníze jsou.
V polovině první dekády tohoto století s byznysem skončil. Prodal rollse, protože už nepotřeboval řidiče a „v rolls-royce sedí za volantem jen řidič, nebo blbec“. Pořídil si bentley, miminko a Anglo-německou obchodní akademii v Praze-Břevnově, jejímuž provozu pomáhal až do poslední chvíle. A teď je pryč jako ty krásné staré časy, k nimž pro nás, novináře pamětníky, prostě neodmyslitelně patřil. #
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz