Co brzdí Indii

14. 10. 2009

Byznys bojuje s rolníky o půdu, ...

Celý podtitul: Byznys bojuje s rolníky o půdu, což oddaluje investice za 98 miliard dolarů – a průmyslovou revoluci

Subháš Mahapatra vyplivne pramínek červené šťávy z betelových listů do vody svých rýžových políček a přitom ukazuje na pruh, který odděluje jeho vlastní půdu od pozemku souseda. Není to mnoho, ale jeho rodina pěstuje rýži na dvou akrech (1 akr = 0,4 hektaru – pozn. red.) tmavé jílovité půdy už celé generace a Mahapatra nezná jiný způsob, jak uživit své děti. „Když ji nechci prodat, copak nemám právo říct ne?“ ptá se. Odpověď na tuto otázku může být určující pro to, zda Indie zažije novou průmyslovou revoluci, dostatečně rozsáhlou, aby vytvořila pracovní místa potřebná k pozvednutí milionů lidí z chudoby. Mahapatrova nemovitost je součástí parcely o výměře 4000 akrů, kterou před pěti lety přislíbila vláda státu Urísa ocelářskému podniku Posco. Tento jihokorejský obr doufal, že tam vznikne největší indická ocelárna, kolos za dvanáct miliard dolarů s vlastním přístavem v Bengálském zálivu. Zatím se Posku nepodařilo areál ani oplotit, protože Mahapatra a tisíce dalších bojovali s policií, jednou dokonce na několik hodin zajali pracovníky Poska jako rukojmí. Podobné boje po celé Indii brzdí výstavbu téměř 200 plánovaných továren, železnic, dálnic a dalších projektů. Asociace indických obchodních komor odhaduje, že když se to celé sečte, zjistí se, že v nejasné situaci jsou investice přibližně za 98 miliard dolarů. Společnost ArcelorMittal se sídlem v Lucembursku 5. října prohlásila, že problémy se získáváním půdy ji možná přinutí přehodnotit plán za 20 miliard dolarů na výstavbu dvou oceláren poblíž areálu Poska. Automobilka Nissan-Renault, v Londýně kótovaný metalurgický obr Vedanta Resources a indické outsourcingové hvězdy Infosys a Wipro zažily zmaření nebo zdržení svých iniciativ kvůli potížím při získávání půdy. „Chci jen postavit ocelárnu,“ říká Gee Won Sung, ředitel Poska pro Indii. „Když budeme moci, vytvoříme celé město,“ prohlašuje Sung sotva zachytitelným hlasem v klimatizované zasedačce v šestém patře firemní kancelářské budovy se skleněným průčelím v Bhuvanéšvaru, v hlavním městě státu Urísa. „Do deseti let by se celý tento region změnil.“ K tomu je zapotřebí přesvědčit Mahapatru a jeho sousedy, aby se přestěhovali. Podle indického zákona je odpověď na Mahapatrovu otázku jasná: nemá právo říct ne, jakmile se stát rozhodl získat jeho půdu. Realita v Indii je však taková, že Posco nebo vláda toho moc nezmohou, když Mahapatra zůstane. Politikům se nelíbí myšlenka vyvlastňování majetku voličů, a když se zeměměřiči objeví s měřicími přístroji, propuknou nepokoje. V Mahapatrově vesnici drží místní obyvatelé stráž u brány, kterou postavili, připraveni bránit se jakékoli snaze o jejich vystěhování.

VÝHODA ČÍNA Navrhované rozšíření bombajského letiště se zpomalilo, protože ranveje hraničí se slumem, který tamní obyvatelé odmítají vyklidit. Společnost Tata Motors zastavila výstavbu továrny na výrobu subkompaktu Nano za 2500 dolarů ve státě Západní Bengálsko poté, co místní obyvatelé areál celé měsíce blokovali. Společnost se nakonec rozhodla postavit závod 2000 kilometrů odtamtud, ve státě Gudžarát. Na plážích státu Góa rybáři pokřikují na ministra životního prostředí Džajráma Rámeše, když obhajuje jejich přestěhování z pobřeží, aby se uvolnilo místo pro turistická střediska, která účtují cizincům 400 dolarů denně za opalování na oplocených písčitých plochách.
Nebude-li možné tyto problémy vyřešit, Indie bude pod velkým tlakem, aby vytvořila takový udržitelný ekonomický růst, jakého si užívá její obrovský soused Čína. V továrnách pracuje přibližně 280 milionů Číňanů, kdežto Indů je to méně než 45 milionů, a objem průmyslové výroby Indie je zhruba stejný jako Španělska. „Lidé, které trochu moc nadchl příběh Indie, zjevně zapomněli, že bez vyřešení základní otázky, jako je půda, je obtížné dočkat se toho, že v zemi dojde k nějaké průmyslové revoluci,“ prohlašuje Robert Prior-Wandesforde, ekonom pro Asii v bance HSBC. Vzhledem ke slabé výrobní základně nabízí ekonomika Indie nemajetným venkovanům skrovné příležitosti. Města jako Béngalúru a Bombaj proměnily technologické služby, ale v tomto sektoru pracuje necelých deset milionů lidí. Největším zaměstnavatelem v Indii jsou tamní pole, kde se lopotí zhruba 550 milionů rolníků jako Mahapatra v podmínkách, jež se po staletí málo změnily. „Není tady nic,“ říká Mahapatra, když jeho snacha připravuje nějaké jídlo z rýže, čočky a zeleniny v chatrči se dvěma místnostmi, kde žije dohromady jeho širší rodina čítající devět lidí. „Pracovní místa? Rozvoj? Narodil jsem se jako rolník a jako rolník zemřu.“ Jádrem sporu je nalezení nových domovů pro rolníky. Podle zákonů státu Urísa dostávají vystěhovaní lidé malé pozemky jinde – ale nikdy ne více než pět akrů bez ohledu na množství půdy, kterou získává vláda. Mezi další opatření patří zaměstnání pro jednoho člena rodiny, až 500 dolarů v hotovosti na profesní zaškolení a pomoc při výstavbě nového domu. „Chápeme, že se přinášejí oběti,“ říká P. K. Pattanajak, jenž má na starost výstavbu ocelárny za 4,5 miliardy dolarů, kterou chce vybudovat firma Tata Steel ve východní Uríse. „Dokud se vesničané nepřesvědčí, že jsme upřímní ve svých snahách se o ně postarat, nemyslím, že se nějaké odvětví může pohnout vpřed.“ Indičtí rolníci mají k ostražitosti důvod. Třebaže vlády nabízejí za nemovitosti takzvanou aktuální sazbu, skoro všude na indickém venkově – kde většinu obyvatel tvoří samozásobitelní rolníci – jsou transakce tak vzácné, že stanovení tržní hodnoty půdy je v podstatě nemožné. Ministerstvo pro rozvoj venkova uvádí, že v letech 2001 až 2007 bylo vysídleno 1,4 milionu obyvatel Urísy a tří sousedních států poté, co jejich půdu získala vláda nebo společnosti. Podle zprávy Indického sociálního institutu z Dillí a londýnské organizace ActionAid většina z nich skončila v řadách nezaměstnaných a 90 procent tvrdí, že dostali příliš malé odstupné. Spory mohou trvat léta. V roce 1991 stát Urísa začal dávat dohromady půdu pro průmyslovou zónu, kde by firma Tata Steel nakonec měla postavit ocelárnu. V té době stát nabídl Čakradharu Haibruovi za jeho dva akry 1400 dolarů, i když tam mohl zůstat až do doby, než se najde průmyslový nájemce. Sedmdesátiletý rolník, chatrného zdraví a negramotný, si myslel, že je to směšná cena, a nikdy si šek nenechal proplatit. Dnes vede své sousedy v odporu proti firmě Tata. „Moje rodina tady žije od roku 1860,“ říká Haibru na zaprášeném dvoře svého domu, co by kamenem dohodil od pomníku dvanácti demonstrantům zastřeleným policií při nepokojích kvůli půdě v roce 2006. „A protože Tata tady chce postavit závod, musím se přestěhovat. Kam mám jít?“ Abyste viděli, kam by mohl jít, jeďte 16 kilometrů do jedné z přesídleneckých kolonií Taty. Každá ze 700 rodin, které souhlasily s vystěhováním, dostala desetinu akru, asi 3000 dolarů na postavení domu a buď pracovní zaškolení, nebo jednorázovou částku 4500 dolarů. Asi 80 zděných domů lemuje prašné ulice, kde si děti hrají na honěnou a nezaměstnaní muži se zdržují na zápraží. „Chybí mi vesnický život, můj starý domov,“ říká Lakšmí Móhantová, jejíž rodina prodala šest akrů státu k využití firmou Tata. „Tohle je ale pěkný dům.“ Móhantová patří mezi ty, kteří mají štěstí. V horlivé snaze přesvědčit Haibrua a další, aby uvolnili místo pro ocelárnu, byla firma Tata k těm, kteří se přestěhovali, relativně štědrá. Takové štěstí nemá 196 lidí, kteří od té doby, co souhlasili s prodejem své půdy Korejcům, žijí v tranzitním táboře Poska. I když zatím nedostali za svůj majetek zaplaceno – vlastně nebyla stanovena žádná cena – říkají, že jim sousedé vyhrožují za to, že podporují Posco. Dokud však firma Posco nezahájí výstavbu ocelárny, nehodlá budovat domy k trvalému bydlení. Šestadvacetiletý Santoš Móhanty žije už přes rok se svými rodiči a bratrem v jednopokojové chatrči. Protože nikdo z nich nemá práci, rodina sotva vyžije z dávky 1,60 dolaru denně od Poska. Při otázce, zda je spokojený se svým rozhodnutím prodat svůj pozemek, vyhrknou Móhantymu do očí slzy. „Ne,“ odpovídá. Móhantyho těžký úděl zdůrazňuje druhou překážku přesídlení: nalezení pracovních míst pro ty, kteří vždycky žili z půdy. Například továrna firmy Tata Motors v Západním Bengálsku, kde by se vyráběl model Nano, by bývala vyžadovala přestěhování asi 8000 lidí, ale vytvořila by méně než 1000 pracovních míst s nárokem na dovednosti, které má málo rolníků. Takže indická průmyslová revoluce by mohla skončit vysídlením mnohem většího počtu lidí, než by zaměstnala.

NEJISTÁ DRŽBA PŮDY Rolníci mají pocit, že by mohli dostat lepší cenu, kdyby jednali přímo se společnostmi, a ne s vládními rozvojovými úřady, o jejichž nabídkách nelze vyjednávat. To se může stávat častěji, jestliže návrh zákona, o němž se uvažuje v Dillí, projde parlamentem. Podle navrhovaného opatření by se od společností požadovalo, aby dosáhly souhlasu s jednotlivci na 70 procentech půdy pro jakýkoli projekt, čímž by se stanovila férová hodnota majetku. Potom by zasáhla vláda, aby odstranila překážky u zbylých 30 procent a vyplatila uznávanou cenu, a nikoli nízké sazby, jež dnes nabízí mnoha majitelům. Avšak držba půdy v Indii se obtížně zjišťuje a není jasné, zda ti, kteří půdu obdělávají, ale nevlastní – často 80 procent vysídlenců – vůbec něco dostanou. Jen málo společností je ochotno přispět tvrdou prací – a tvrdou hotovostí – potřebnou k uzavření dohod s jednotlivci. Nedaleko od navrhovaného závodu firmy Tata Motors v Západním Bengálsku získala v roce 2008 společnost JSW-Bengal Steel 4860 akrů půdy. Rolníkům zaplatila 6400 dolarů za akr – třikrát víc, než jak půdu zhodnotila vláda – a přidala dalších 6400 dolarů ve firemních akciích, které rolníci budou moci prodat, až se v roce 2011 nebo 2012 ocelárna dostaví. „Vyšli jsme z prostého poznání: pro rolníka je vazba na půdu něco jako pupeční šňůra,“ říká Bisvadip Gupta, šéf společnosti JSW-Bengal Steel. „Dokud nezískáte vlastníky půdy na svou stranu, nemá smysl se ani pokoušet (postavit továrnu).“ V roce 2007, když vláda státu Harijána, hraničícím s Dillí, nabídla malou pomoc společnosti Reliance Industries při získávání půdy pro zvláštní ekonomickou zónu, společnost nakonec zaplatila 46 000 dolarů za akr. „Člověk vidí, jak se jim úplně mění život,“ říká Vivek Tripathi, tehdy vedoucí prodeje u banky ICICI, která byla po ruce, aby zbohatlým rolníkům pomáhala zakládat bankovní účty. „Kupují terénní auta jako housky na krámě.“
Někdy jsou vesničané dost chytří, aby se seskupili a uzavřeli lepší obchod. Více než 120 rodin žijících u města Pune dalo dohromady svých 400 akrů a vytvořilo společnost Magarpatta Township & Construction. Ta v současnosti pronajímá půdu developerům, kteří ji změnili na IT park, školy a nemocnice. Současná hodnota je 252 000 dolarů za akr, tedy desetkrát větší, než když společnost před deseti lety vznikla. Avšak uskupení od města Pune a skupiny, s nimiž společnost Reliance jednala, představují relativně sofistikované rolníky z okrajů největších indických měst. Firma Vedanta Resources, která vyrábí hliník, zinek a měď a má celkové příjmy 6,6 miliardy dolarů, strávila pět let pozorováním domorodého lidu, který obývá odlehlou část státu Urísa v pohoří Nijamgiri. Osmitisícový kmen Dongria Kondh dosud loví s luky a šípy a uctívá jeden z kopců, kterému říká Nijam Radža neboli Bůh spravedlnosti. Střetnutí kmene s firmou Vedanta upoutalo pozornost aktivistů v Británii, kteří uspořádali proti Vedantě důraznou propagační kampaň. Při jednání akcionářů Vedanty v Londýně vedla protesty Bianca Jaggerová a jiní lobbovali u anglikánské církve, aby prodala svou investici ve Vedantě v hodnotě čtyř milionů dolarů. Investiční fond norské vlády, znepokojený akcemi Vedanty, prodal v roce 2007 svůj podíl ve výši patnácti milionů dolarů.

„NEBYLO TADY NIC“ Protesty však Vedantu v Uríse jen zdržely. V podhůří Nijamgiri firma v srpnu dostavěla první část podniku za devět miliard dolarů, který po dokončení bude největší hliníkárnou na světě. Při prohlídce zařízení podnikový ředitel Mukeš Kumár sotva krotí svou pýchu. „Nebylo tady nic, vůbec nic,“ říká. „V rekordním čase jsme postavili tento úžasný závod.“ Jenže Vedanta v současnosti nevyrábí hliník za použití bauxitu z posvátného pohoří kmene Dongria, ale dováží ho na nákladních automobilech z druhého konce Indie. Než podnik bude moci dosáhnout plné kapacity, společnost bude muset dostat povolení od indického ekologického dohlížecího orgánu, aby mohla na tomto místě zahájit těžbu. Po odražení odpůrců, kteří tvrdí, že důl zničí krajinu, dostane společnost konečně povolení z Dillí patrně koncem roku – i když indický nejvyšší soud nařídil Vedantě, aby pět procent hrubých zisků závodu předávala jedné ekologické skupině. V současnosti se zpola dokončený pásový dopravník plazí do svahů nad závodem, připravený na to, aby se na vrcholu kopce zakousl do 78 milionů tun bauxitu. Přestože spor vyzdvihuje obtíže při získávání půdy, ukazuje také složitost debaty. I když se příslušníci kmene Dongria Kondh postavili Vedantě na odpor, jejich bratranci, kteří žili na úpatí pohoří Nijamgiri, souhlasili s vystěhováním výměnou za nové domy, školu a jedno pracovní místo na rodinu, které přináší výdělek asi 250 dolarů měsíčně. „Neříkám, že jsme filantropové nebo že kmen Dongria zachráníme,“ říká ředitel Kumár. „Upřímně ale věřím, že tady vytvoříme příležitosti.“ Nahoře na nedotčených úbočích to vypadá, jako kdyby se tam před staletími zastavil čas. Při nedávném díkůvzdání za sklizeň vesničané tloukli na bubny, prováděli rituální porážku slepic a vodního buvola, zatímco jeden svatý muž přebíhal přes rozžhavené uhlí. Příslušníci kmene Dongria jsou však velmi zbídačení a často umírají po čtyřicítce na choleru a další nemoci, jimž lze předcházet. Někteří z nich, vyčerpaní bídným životem a unavení z protestů proti Vedantě, jsou teď ochotni smířit se s podnikem i se změnami, které přinese. „Před dvěma lety mi zemřela žena, protože tu nebyla cesta, aby se sem nahoru dostal doktor,“ říká Damo Madžhí, dvaatřicetiletý Dongria. Kdyby se byl postavil závod Vedanty, přemítá, bývala by se mohla zachránit. „Když je cesta, je doktor, je škola, je jídlo, pak by nemusely umřít moje dcery.“

Tabulka
Na mrtvém bodě Indickým výrobním projektům hrozí zpoždění kvůli získávání půdy SPOLEČNOST
INVESTICE
STAV ArcelorMittal 20 mld. USD
Dvě ocelárny zpožděné nejméně o dva roky; možná budou přemístěny

Posco 12 mld. USD
Více než tříleté zdržení; výstavba nezačala

Vedanta 9 mld. USD
Tříleté zpoždění kvůli získání půdy pro důl; před dokončením

Jindal Group 5 mld. USD
Dvě ocelárny ve východní Indii zpožděné o více než rok

Tata Steel 4,5 mld. USD
Více než dvouleté zdržení výstavby ocelárny v Uríse; získána část půdy

GMR Energy 1,2 mld. USD
Roční zdržení výstavby elektrárny; zatím získáno jen 70 procent půdy

Nissan 1,1 mld. USD
Projekty se dvěma lokálními partnery zpožděné o více než rok

Praporek: Závod firmy Tata Motors v Západním Bengálsku by býval vyžadoval přestěhování asi 8000 lidí, ale vzniklo by jen 1000 pracovních míst

BOX:
Zdolávání byrokracie Najít půdu není jedinou nepříjemností, jimž čelí společnosti, které začínají podnikat v Indii. Ve zprávě Světové banky nazvané Doing Business in India (Podnikání v Indii) se hodnotí 17 měst v takových oblastech jako smlouvy, daně a registrace nemovitostí. Vysoké hodnocení dostávají Ludhiana a Haidarábád, kdežto Kalkata a Koči dopadají nevalně.
Zpráva je k dispozici na http://bx.businessweek.com/india-business/reference/