Zároveň to neznamená, že se jednotlivé generace od sebe neliší v tom, jaké hodnoty a postoje vyznávají, co se jim líbí a co naopak považují za beznadějně passé. Proč by zrovna v Česku neměla být dnešní generace Z, narozená koncem 90. let a v první dekádě nového tisíciletí, případně lidé narození v generaci Y, tedy plus minus osm let kolem pádu komunismu (1981-1996), zřetelně odlišitelná od Husákových dětí, jejichž dospívání bylo poznamenáno změnou politického režimu a první dekádou budování kapitalismu?
Rodiny fungují jinak, školy se změnily, společenská atmosféra i politika jsou také k nepoznání. Cestování je samozřejmost a díky programu Erasmus mají mnozí čeští vysokoškoláci zkušenost se životem v cizině. V rámci EU mohou žít a pracovat v podstatě, kde chtějí. Možnost volby je ve srovnání s generací jejich rodičů, neřku-li prarodičů, nesrovnatelná.
Nesnadné finanční perspektivy
Za všechno se ovšem platí, a nebude toho málo, co na generaci Z čeká. Můžete být odkojení internetem, zakládat startupy, pracovat po internetu a zároveň cestovat, ale srovnávat to s unikátním oknem příležitosti daném otevíráním ekonomiky, masivní privatizační vlnou a nespočtem možností prosadit se na rodících se trzích, což všechno obnášela první polovina 90. let, to nejde ani náhodou.
Víme, jak na to: první česká generace 21. století se hlásí o slovo
Dnešní čeští dvacátníci představují nejslabší populační ročníky, kam až oko dohlédne, i když paradoxně jde začasté o potomky žen narozených v často zmiňované silné vlně „Husákových dětí“. Fakt, že dětí se narodilo v této generaci velice málo, znamenal, že se jich daleko více dostalo na vysoké školy, které ovšem často musely snížit laťku (čest výjimkám, které upřednostňovaly kvalitu, ale školám se platilo a platí „od kusu“). Současná konjunktura je pro hledání zaměstnání výhodnější než situace třeba před deseti lety.
Na rozdíl od zemí, kde se platí školné, nevstupuje u nás ve většině případů vysokoškolsky vzdělaná část ročníků na trh práce s dluhem. Titul z dobré školy je pořád dobrý investiční projekt se solidní návratností, i když šikovný řemeslník v nedostatkovém oboru si dneska i v Česku vydělá víc než mnozí absolventi.
Být na startu bez dluhu, to vypadá jako výhoda, ale ta se brzo vytratí, jakmile se budou chtít dnešní dvacátníci usadit a pořídit si vlastní bydlení. Poměr tržních cen bytů v Praze k příjmům (price-to-income ratio) je podle serveru Numbeo.com vysokých 17,35, což hlavní město Česka řadí na 39. místo z 328 srovnávaných měst ve světě.
Nepotěší, že byty jsou z tohoto hlediska levnější než v Pekingu, Londýně, Paříži, Singapuru, Soulu, Tchaj-peji nebo Moskvě a jen nepatrně dražší než v Římě. Moravská metropole Brno je s poměrem 11,38 na 120. místě v žebříčku před Berlínem, kde rychlý růst cen nemovitostí, ale především nájmů (nájemní bydlení je v Německu standard) vyvolal v posledním roce doslova politickou revoltu. Notoricky drahá města typu New York, San Francisco, Vancouver, Sydney zůstávají za Brnem.
Splácíte hypotéku?
Takže pokud mladí lidé nenajdou podporu v rodinném zázemí, budou muset léta šetřit na dvacet procent spoluúčasti.
I kdyby jim nakrásně někdo půjčil na 100 procent pořizovací ceny nemovitosti, nebude to zadarmo a budou vystaveni riziku poklesu na realitním trhu, k němuž - co čert nechtěl - dochází zpravidla v nejméně vhodnou chvíli, kdy zároveň nastanou špatné časy i na trhu práce.
Zadlužení až po uši?
Chtělo by to vytvořit likviditní polštář, ale z čeho, když generace Z bude nejen zatížena hypotečním dluhem, ale měla by taky šetřit na stáří. Budou to navíc právě oni (plus následující ročníky včetně těch, kteří se narodí do poloviny dvacátých let), kdo budou muset platit výdaje na průběžně vyplácené důchody seniorů včetně silných ročníků Husákových dětí.
Zároveň počítejme s tím, že délka dožití se bude dál prodlužovat, ale pokud se něco podstatného nezmění, bude se prodlužovat i délka dožití v nemoci. Zkrátka několik typů finančních nákladů se dohromady kumuluje, a tak toho házíme z finančního hlediska na bedra dnešních dvacátníků a těch, jimž by někdo rád „dal přes držku“, nepřiměřeně mnoho. Díváme se na mezigenerační solidaritu úplně naopak, než by bylo zapotřebí - s lehkostí, která přísluší méně vyspělým primátům, odhazujeme problém do budoucnosti.
Základní příčinou divokého růstu cen bytů jsou extrémně nízké úrokové sazby, které nutí bohaté lidi investovat do nemovitostí. Čtěte více v eseji Levné peníze, drahé byty
Znamená to, že generace Z je z finančního hlediska ztracená a nejlepší individuální rozhodnutí pro její příslušníky by bylo hlasovat nohama, dokud je čas? Nemusíte být Thomas Piketty, abyste si nepovšimli, že v Česku probíhá posledních třicet let proces akumulace majetku, který se sice soustředil hlavně do rukou lidí, kteří využili neopakovatelné příležitosti 90. let (nemluvíme o vlastnictví zahraničního kapitálu), ale čisté jmění českých domácností jako celku již překročilo hodnotu dvojnásobku ročního HDP.
Z toho významná část spočívá v nemovitém majetku, jehož hodnota v posledním ekonomickém cyklu výrazně vzrostla. Zrovna nemovitý majetek je široce rozprostřený: dvě třetiny obyvatel žijí ve vlastním, z toho skoro 78,5 procenta bytů a rodinných domů není zatíženo hypotékou. Do značné míry se o to zasloužila velká zásoba bytů, která byla zprivatizována za symbolické ceny do osobního vlastnictví jejich tehdejším nájemníkům, a jistěže také rodinné domy, jež byly v osobním vlastnictví a jejichž výstavba byla v 70. a 80. letech podporována i za starého režimu výhodnými půjčkami.
Nezapomínejme ani na skutečnost, že v Česku je středostavovským standardem mít v rodině ještě rekreační objekty, jejichž hodnota také roste. Velká část čistého jmění včetně nemovitostí se stane dříve nebo později předmětem dědického řízení. A kdo bude jednou zhodnocené majetky dědit? Ze sociologického hlediska je to zajímavý, ale nikoli specificky český fenomén.
Vybydlený dvoupatrový řadový domek se čtyřmi malými ložnicemi deset minut od stanice metra a velkého nádraží King’s Cross ve čtvrti Islington, jež je součástí širšího londýnského centra, se prodal za 650 tisíc liber, přičemž jeho majitel jej kdysi koupil v privatizačním programu Right to Buy Margaret Thatcherové v 80. letech s padesátiprocentní slevou z tehdejší nesrovnatelně nižší ceny, navíc se stoprocentní hypotékou. Z majitele něčeho, v čem byste nechtěli bydlet, je dnes zámožný člověk. Jako obvykle se nezúčastnili jenom ti opravdu chudí, ale ti to zaplatili na rychlém růstu reálných nájmů.
Fenomén mezigeneračního transferu bohatství byl kdysi významný. Jak popisuje Thomas Piketty, ve Francii s jejími velmi přesnými úředními záznamy sahajícími do daleké minulosti představovaly převody majetku formou dědictví ekvivalent 20 až 25 procent ročního národního důchodu, aby klesly na 2,5 procenta v roce 1950 a zase začaly stoupat, v roce 2010 dosáhly 15 procent.
S tím, jak bude odcházet „grunderská“ generace a Česko bude, doufejme, dál bohatnout (čisté jmění domácností za posledních deset let stouplo o dvě pětiny), bude fenomén dědictví objemově hodně narůstat. Dá-li bůh, nakonec to výsledné saldo pro příslušníky generace Z, alespoň v přičinlivých rodinách, nedopadne nijak špatně. Aby někdo neupadal v pokušení, uzavřeme téma slavným citátem Teng Siao-pchinga, reformní ikony čínských komunistů: „Bohatství je skvělé“. I to zděděné.
Uvažujete o hypotéce? Spočítejte si její výši v kalkulačce
Čtěte další články a komentáře Miroslava Zámečníka