Čas tiskového mluvčího je vymezen. Je vymezen politickou životností svého pána a vládce a taky možná jeho žaludkem. Případně vředy.
Ondřej Jakob
Opravdové profíky jsem zatím potkala tři. Ondřeje Jakoba, nedostižného mluvčího KDU-ČSL v dobách, kdy lidovecké večírky byly vrcholem politické společenské sezony. Ondřej přešel do TOP 09 a je na ministerstvu financí. Byl z těch mluvčích, kteří dokázali vytvořit s novináři tak vřelé vztahy, až bylo někdy člověku blbé napsat něco hnusného o jejich šéfech.
Dalšími dvěma profíky byly Anna Stárková-Veverková, mluvčí Špidlovy vlády, jež byla ochotna odpovídat i na pitomé dotazy typu „A to si pan premiér tu cestu vlakem platil sám?“, a pak Lucie Orgoníková, jedna z mála světlých stránek Jiřího Paroubka, která zvedala telefon vždy a všude a nerozhodila ji ani nejblbější otázka.
Kromě „velké trojky“, po které nepochybně, až nastane jejich čas, sáhne každý, kdo má mozek v hlavě, je řada mluvčích, jejichž čas skončil… A kam teď s nimi? Z politiky se těžko odchází do soukromého sektoru. Politika je droga a všechno ostatní proti ní vypadá nudně a šedivě. Že by lobbing?
Pokud jsou mluvčí bývalí novináři, vracejí se obvykle do oboru. Ale co mlčenlivost? Články přece může podepisovat někdo jiný…
Těžko někomu zakázat, aby se vrátil k tomu, patrně jedinému, co umí. Jak ho ale donutit, aby se choval eticky? Možná bude lepší začít vychovávat čtenáře. Aby „zasvěcené komentáře“ o bývalých zaměstnavatelích brali jako „chucpe“. Něco, co se nedělá.
ČLÁNKY DO MAILU