Debaty o médiích jsou hojné. Rozumí jim prakticky každý. Nejsou to ale jen knihy v knihovně nebo zažloutlé noviny. V srpnu 1968 jsem byla ještě malá holka.
Pamatuju zvuk tankového pásu na dlažbě nebo kovové skřípání otáčející se tankové věže. Matka, která mě tehdy vedla za ruku, si z toho nešťastného léta pamatuje hlavně rozhlas. Na Vinohradské. Zkuste si někdy pustit staré rozhlasové záznamy. S hlasy živých lidí, kteří se pokoušejí uklidnit národ, ačkoliv sami moc klidní nejsou. Nebo státní hymnu přerušovanou výstřely. Československý rozhlas byl přímým svědkem historie. Vždy.
ČTK byla uzákoněna v roce 1918 a nikdy se nestala soukromou agenturou. Rozhlas je o kousek mladší. Jsou to naše média. Kontrolují je rady volené z řad občanů.
Rozhlas i Četka přežily nacistickou okupaci a válku, osmašedesátý a provázely nás i v roce 1989. Dnes obě tato média mají rady, které jim ke cti neslouží. Snad i dnes přežijí. Musí přežít snahu některých politiků a některých řízených radních po omezování či likvidaci veřejné služby.
Média veřejné služby nejsou jen přenašeči informací, ale i národní kulturní instituce. Jsou kusem národní historie. A jsou i její budoucností. Mějme je rádi a pomáhejme jim, protože nás provázejí životem. Zaznamenávají a dokumentují nejdůležitější okamžiky našeho života. Uchovávají to jediné, co po nás jednou možná, mimo náhrobku a zetlelých kostí, zbude. Třeba jako odkaz potomkům.