Nepotřebujeme politiku, vystačíme si sami. Jenže nebýt politiků, asi by média nebyla nucena zabývat se sama sebou. Prvně to byla fascinující „kauza“ „uzavřeného“ jednání šéfredaktorů o zvýšení DPH.
Foto: Profimedia.cz
Pominu fakt, že pokud se zvyšování DPH týkalo jiných, mlčeli. Hra, kterou s nimi sehrál ministr financí Kalousek na téma „Mám audiovizuální záznam a vlastně ho nemám,“ je fascinující neméně.
Reakce šéfů největších novin v zemi byla poněkud nešťastná. Očekávala jsem, že budou razantnější. Že se nebudou hájit pouze tím, že nic špatného nedělali. Zvláštní je, že se tiše přešlo, kdo nahrávku, o níž si myslím, že tak jako tak existuje, vynesl. Debata o tom, že v „jiné zemi“ by ministr financí měl odstoupit, je bezpředmětná. Bitvu nervů vyhrál s přehledem hráče pokeru. A ani se nepokřižoval.
Jinak na tom je Vojenská policie, která vtrhla do televize. Chápu, že ČT musí štvát dost lidí včetně kamarádů obchodníků se zbraněmi, ale poslat zrovna k Rožánkovi partu z Lógaru, aby útočnými puškami mířila na vrátné v důchodovém věku, je přece jen poněkud zvrhlé. Co chtěli, se jednou dozvíme. Pět pytlů a tři počítače? Neee. Pondělní vyjádření tiskového mluvčího VP „Materiál zpracováváme“ budí ostražitost.
Bude zajímavé zjistit, proč to vlastně někdo dělal. Opravdu soudce Kryštof Nový s horoucím srdcem a čistou myslí vydal příkaz dodat „šanon“? Proč hned celý šanon, když chtěl jeden dokument? Vojenská policie si to vyložila… inu, jako Vojenská policie. Nebo je všechno jinak? Kdo komu velel? Co bylo cílem? Cui bono? Proč policie nešla dělat prohlídku i k Rožánkovi domů, ale pouze do jedné jediné kanceláře? V tuto chvíli ještě nevíme.
Jisté je, že kolem médií začíná pohyb. Umět přijmout úder ovšem znamená i úder umět zasadit.
