Uprostřed Ferdinandova v Jizerských horách stojí lipová alej. Stromy jsou citlivě ořezané a v jejich korunách už bují nové větve plné sytě zeleného listí. Za nimi prosvítá letní slunce.
Alej vede do minulosti – ke kovové bráně místního hřbitova. Milan Votava bere za kliku a zve nás dál, jako kdyby vcházel domů. Vlastně je tu tak trochu doma. Kromě toho, že bydlí jen pár kroků odsud, na hřbitově s úchvatným výhledem na zelené jizerskohorské kopce si pronajal několik hrobů. „Předloni mi zemřel dědeček. A pak jsem viděl, jak rychle může zaniknout starý hrob. Dědečka jsme pohřbili na místo, kde byla předtím pochována původní německá rodina, ale nikdo se už o hrob nestaral,“ vzpomíná pětadvacetiletý učitel dějepisu a angličtiny na základní škole v sousedních Lázních Libverda. Přepis hrobového místa trval na obecním úřadě v Hejnicích, kam Ferdinandov spadá, pouhých dvacet minut. Pak došlo k „vyčištění“ místa a ostatky staré německé rodiny skončily v hromadném hrobě v rohu hřbitova.
K podobnému „čištění“ teď dochází v celém pohraničí. Postupně umírají pováleční dosídlenci a hřbitovy v Sudetech jsou plné zanedbaných hrobů původních obyvatel, o které nikdo nepečuje. Řešení je nasnadě. Milanu Votavovi to ale přišlo líto. „Je škoda, že i ty poslední připomínky na původní obyvatele, tedy většinově české Němce, zanikají. Co jméno, to příběh,“ vysvětluje mladý jizerskohorský historik a zároveň hejnický zastupitel. Založil proto iniciativu vybízející k adopci starých německých hrobů.
Votavovi samotnému se na ferdinandovském hřbitově povedlo prakticky zrekonstruovat například hrob místního rodáka Gustava Maiwalda. Z něj ještě loni zbývala jen kovová ohrádka a nikdo nevěděl, komu patří. Maiwaldův hrob neexistoval ani na papíře. Votavův kamarád Jiří Růžička ale objevil původní plány i hřbitovní knihy a přesně zjistil, kde byl kdo pohřben. I díky tomu se podařilo tento původní hrob obnovit a dnes na jeho tabulce září jméno Gustava Maiwalda i s roky narození a úmrtí. Celý hrob je navíc vzorně upravený.
Tajemný hrob bez jmenovky
U horního okraje hřbitova pak leží v neoznačeném hrobě se skromným křížem někdejší hejnický továrník Franz Hanisch. To on má nad místní továrnou dodnes známou jako „Haniška“ křížek s datem 9. 7. 1945. Právě k tomuto datu si měl Franz Hanisch s manželkou podle příkazů revolučních českých úřadů sbalit věci, nasednout na transport a vystěhovat se do Německa. Hanisch ale chtěl po válce pracovat ve své továrně alespoň jako dělník. To mu české úřady neumožnily a rezolutně trvaly na jeho odsunu.
Hanischovi se tedy měli dostavit v určený čas na hejnické nádraží. Franz Hanisch požádal manželku, ať jde napřed, že si v továrně zapomněl nějaké osobní věci.
Paní Hanischová už odcházela na hejnické nádraží, když najednou zaslechla výstřel. Franz Hanisch se v tu chvíli nad svou továrnou, kterou jeho tatínek a dědeček vybudovali, zastřelil. Později byl pohřben na ferdinandovském hřbitově v neoznačeném hrobě, který v průběhu mnoha desetiletí zchátral.
Votava hrob zrekonstruoval do původní podoby, tedy bez jakékoli jmenovky. I dnes tak zůstává Hanischův hrob trochu tajemnou připomínkou poválečných časů. „Snažíme se těm hrobům zachovat původní ráz a používat původní materiály, takže se obnovují hroby třeba i bez informační destičky. Ale do budoucna plánujeme, že bychom tu umístili alespoň nějakou tabulku, aby lidé věděli, kdo tady leží,“ popisuje Votava. Ve staré ferdinandovské márnici by pak mohla vzniknout menší vzpomínková místnost s historickými fotografiemi hřbitova i jeho okolí. Jen na ferdinandovském hřbitově je nyní adoptováno více než dvacet hrobů, podobně jako v sousedních Hejnicích.
Tamní „friedhof“ ale mnohem více poznamenala „příkladná socialistická péče“. Velkou část zchátralého hřbitova během normalizace srovnaly se zemí buldozery a bagry. Zůstala jen louka. Některé hrobky pak čekalo „vyčištění“ nebo v lepším případě vykradení. Jako třeba kryptu místního hoteliéra Josefa Franze Scholze.
Krypta zjevně uvítala nejednoho návštěvníka. Chybí jedna z tabulek i kovový řetěz.
„To bylo to první, co sebrali. Podobnou hrobku si klidně můžete za dva tisíce pronajmout i vy. Kdybyste to rozebrali a kámen prodali na materiál, tak na tom bohatě vyděláte. Jen za informační tabulku dostanete víc peněz, než zaplatíte na nájmu celého hrobu. A takhle v minulosti mnozí uvažovali,“ popisuje někdejší svébytný druh adopce hrobů v Sudetech Votava. Scholzovi potomci z Německa si ale po revoluci za hrobku začali platit, takže alespoň v tomto případě je tu určitá jistota, že si místo nikdo, kdo by na něm chtěl jen vydělat, nepronajme.
Tady je ta „moje“ hrobka
Právě na hejnickém hřbitově si předloni v prosinci Votava adoptoval svůj první hrob, a to poslední místo odpočinku záložního důstojníka československé armády Waltera Dobische. „Tady je ta,moje‘ hrobka. Koukám, že se mi tam něco rozrostlo, tak se na to musím hned vrhnout.
Musím sehnat zedníka, aby to celé oklepal.
Ty cihly jsou ale dost zvětralé, tak se obávám, že deska tam už nebude držet.
Vršek stěny se bude možná muset udělat znova,“ popisuje zaníceně Votava. Jako historik se zajímá hlavně o vojenské dějiny a speciálně o československý zahraniční odboj. Předloni v zimě se šel projít na hejnický hřbitov a hledal zajímavou osobnost, jejíž hrob by adoptoval. A narazil zrovna na Waltera Dobische, poručíka radistu v záloze a držitele stříbrné medaile za statečnost. Z archivu se dozvěděl, že se Dobisch vrátil s československými legiemi z Ruska. Za první republiky pak byl záložním důstojníkem. A to rozhodně nebylo pravidlem, že by sudetský Němec sloužil jako důstojník u československé armády. Syn Waltera Dobische otcovo angažmá v prvorepublikovém vojsku později vysvětlil. „Otec byl vždy loajální systému, v němž žil. Takže když vzniklo Československo, hned složil přísahu prezidentovi a Československu,“ řekl. Svou roli ale možná hrálo i to, že Dobisch měl českou manželku.
Také v Hejnicích už má zhruba dvacítka hrobů svého „adoptivního správce“.
„Takový zájem jsem vůbec nečekal.
Dneska se na tom jen tady v Hejnicích a Ferdinandově podílí několik desítek lidí,“ vypráví Votava. Mezi „opatrovanci“ hrobů jsou i lidé, kteří se předtím o historii nijak nezajímali. Dokonce i dvacetiletí studenti. Někteří si začali vybírat hroby zemřelých podle příběhů jejich životů, jiní si třeba spontánně vybrali hrob, který byl v tak bídném stavu, že mohl ohrožovat životy návštěvníků hřbitova. Někteří „svůj“ adoptovaný hrob okopou a vyplejí, ale jsou tu i lidé, kteří na vlastní náklady vymění starou desku.
Třeba jako Monika Machanová.
K adopci starých německých hrobů ji loni přivedl právě Votava a od té doby už vzala za své deset hejnických hrobů. „Stalo se to loni po prázdninách. Ani nevím, co mě tam táhlo. Obcházela jsem hrobky a hroby na hejnickém hřbitově a zdály se mi hodně zanedbané. Tak jsem si řekla, že zjistím čísla těch hrobů. A většinou jsem se trefila. Hroby byly volné. To znamená, že buď se k nim vůbec nikdo nehlásil, nebo za ně před lety potomci přestali platit poplatky,“ vysvětluje Machanová.
Bydlíme v jejich domech
„Svých“ deset hrobů si však vybrala i kvůli tomu, že u nich často chyběla jakákoli informační tabule, zbyly jen kamenné ohrádky. „Tak jsem se dala do odplevelování. Pod drny jsem většinou našla střepy z tabulek, a u jednoho hrobu se mi dokonce podařilo najít celou tabulku neporušenou. Jinak jsem je skládala jako puzzle,“ vypráví Machanová. Při opravách jí pomáhají i někteří místní řemeslníci, kteří desky či kameny zdarma opravují. „Mám pocit, že lidem, kteří tady na hřbitově zůstali, to dlužíme. Bydlíme přece v jejich domech,“ říká Machanová. Do loňska přitom na hejnickém hřbitově nikdy nebyla.
Sama pochází z Chodova u Karlových Varů a v Hejnicích, kam se přestěhovala, tak neměla žádný důvod hřbitov navštěvovat. „Teď ale na hřbitově najednou ráda trávím volný čas. V péči o hroby mi dokonce pomáhá celá rodina,“ popisuje.
Systém adopcí hrobů je sice v Jizerských horách novinkou, ale péče o poslední památníky německé přítomnosti v tomto kraji tu má tradici. Založil ji bývalý kameraman a tvůrce betlémů Martin Chaloupka. Spolu s dalšími asi třiceti obyvateli Kryštofova Údolí u Liberce několik let opravovali chátrající místní hroby německých starousedlíků.
Skupina si říkala „hřbitovní komando“. Podařilo se jim opravit více než padesát hrobů, o které se nikdo nestaral.
Dokázali dát dohromady i barokní márnici u zdejšího kostelíka. Chaloupka před několika lety zemřel, ale v jeho tradici pokračuje dcera Alice Chaloupková a staré opuštěné hroby udržuje v kondici i obec. „Staráme se o to. Zrovna teď jsem domluvil sekání trávy a úklid na hřbitově,“ říká Pravoslav Svačinka, starosta Kryštofova Údolí. Depresivní záliba, může kdekoho napadnout. Ale všichni „opatrovanci“ se shodují, že péčí o hroby někdejších německých obyvatel této země uchovávají odkaz, který by jinak úplně zmizel.
Pak došlo k „vyčištění“ místa a ostatky staré německé rodiny skončily v hromadném hrobě v rohu hřbitova. Železný kříž u Štěpánky Nedaleko Kořenova v Jizerských horách u známé rozhledny Štěpánka je už devátým rokem možné navštívit upravený symbolický hřbitov vojáků wehrmachtu z okolních obcí, kteří zemřeli během druhé světové války. Místu dominuje žulový železný kříž (symbol německé armády), který byl u rozhledny vztyčen v květnu 1944 místními Němci. Uprostřed byl připevněn hákový kříž – výsostný znak třetí říše. Okolo kříže byly osazeny kameny reprezentující obce, z nichž pocházeli padlí. Po květnu 1945 Češi kříž svalili z kopce dolů. Části kříže byly znovu nalezeny až v roce 2011 a sestaveny do původní podoby místními nadšenci a příznivci vojenské historie. Stalo se tak ale bez vědomí vlastníka pozemku – obce Kořenov. Touto v podstatě ilegální cestou byl obnoven nacistický památník (tentokrát už bez hákového kříže), jediný svého druhu v Česku. Obec Kořenov nakonec souhlasila s jeho ponecháním na místě. „Kříž představuje nepochybně symbol třetí říše, jeho ponechání na místě však současně svědčí o sebevědomí, toleranci a dobré vůli obce Kořenov, vlastnostech, které by po každé válce měli vítězové projevovat vůči poraženým,“ uvedla obec v oficiálním vyjádření. Jen na ferdinandovském hřbitově je nyní adoptováno více než dvacet hrobů, podobně jako v sousedních Hejnicích.
O autorovi| Jan novotný, novotnyj@mf.cz
