StB vedla na prezidenta Václava Klause zvláštní svazek Kluk
Mediálním tématem minulého týdne se stalo publikování útržků ze svazku Kluk, který vedla Státní bezpečnost (StB) na nynějšího prezidenta Václava Klause. Zpravodajským expertům jistě podobné materiály navodí spoustu zajímavých, laickou veřejností neočekávaných otázek a náznaků. Mediální vyznění je však jiné, plošší. Nicméně i z publikovaných „větiček“ ze svazku a komentářů k nim lze složit určitý obrázek.
Předně lze důvodně dovodit, že citace ze svazku byly publikovány bez předchozího souhlasu sledované osoby. Václav Klaus se vyjádřil s krajním despektem k „objevování se svazků StB v médiích“ jako o „nové mánii tohoto typu“. To se zdá vylučovat podezření jednoho komentáře (pokud nejde o dvojité salto mortale bez záchranné sítě), že se svazek „vynořil“ v souvislosti s blížící se volbou prezidenta, aby setřel Klausův hendikep vůči „všem Havlům a Dienstbierům“, co do aktivního odporu vůči režimu.
Svazek Kluk byl pravděpodobně založen až na základě udání, že se ve Státní bance československé děje cosi protistátního, tedy nikoliv vlastní iniciativou StB. V době založení svazku totiž proběhlo již kolem padesáti Klausem organizovaných seminářů. Udáním byl spuštěn státobezpečnostní mechanismus, neboť každý režim si hlídá, co se mu v ústřední bance děje. Provedená opatření byla standardní a dle Václava Klause se nejednalo o nic, co by nepředpokládal. Dokonce prý měl povědomost o tom, že se o konání semináře diskutuje na „nejvyšších místech“. Celá záležitost skončila relativně „po dobrém“, tedy zavřením pouze seminářů, nikoliv osob, avšak dle Klause zcela nelogicky již v době perestrojky.
Po realizovaném zákazu seminářů následovalo i ukončení svazku a jeho uložení do archivu. Václav Klaus nebyl po dvou letech prošetřování shledán nebezpečným. To nezní nelogicky, neboť poté nastoupil do Prognostického ústavu.
Podle agentů byl politicky nebezpečný nejen Klaus, ale i podobně aktivní Miloš Zeman ze Sportpropagu. Z útržků vyplývá, že již tehdy si byli soky. Opět nic nového.
Nejzajímavějšími jsou rozdíly v komentářích, posuzujících věrohodnost a vypovídací hodnotu materiálů „zločinné“ - a tudíž (?) prolhané - Státní bezpečnosti. Zatímco jedni dogmaticky zastávají dehonestující postoj k těmto písemnostem, druzí - zejména co se týče Klausova psychologického profilu - je shledávají naprosto přesnými a věrohodnými, potvrzujícími jistou integritu Klausovy osobnosti. Jiní komentátoři projevují neznalost čtení těchto materiálů, když bohorovně zaměňují citace zpráv agentů za vlastní analytické vyhodnocení zpravodajců.
Nonšalantní postoj zaujal Václav Klaus při hodnocení agentů, odposlechů a kontroly korespondence a pracoviště. Povznesen nad zlobu a zášť, prozrazuje svoji techniku, jak přežít takové méně či více předpokládané nepříjemnosti. Nezajímal se o to, jestli je sledován, nebral na vědomí, že by mohl být odposloucháván či kontrolován. Člověk „by jinak snad nemohl žít“. Ohledně osob sobě blízkých je přesvědčen, že je racionálně vyhodnotil již tehdy a nemíní se tím nyní zabývat. A u těch ostatních mu to je jedno. Václav Klaus, ať již je veden jakýmikoliv důvody, svým postojem začíná uvádět do společnosti vyvážený postoj k minulosti.
