Dokonce i mnozí republikánští znalci Donaldovy psýché se vyplašeným zahraničním byznysmenům dušovali, že nakonec nepřikročí k ochranářským opatřením, aby partnery přinutil ke snížení deficitu americké obchodní bilance. Čím dál víc se ukazuje, že to Trump myslel vážně a že spoléhat se na cokoliv jiného byl dost drahý omyl.
Začalo to odpískáním dohody TPP se zeměmi na druhé straně Pacifiku, která přitom byla hlavním esem amerického příklonu k nejdynamičtějšímu regionu světové ekonomiky, nesla americký rukopis, například pokud jde o ochranu zahraničních investic a duševního vlastnictví.
Navíc obcházela Čínu, což bylo ze strategického hlediska pomalu důležitější než to, že zahrnovala skoro všechny ostatní -od Austrálie přes Japonsko až po Vietnam.
Trump otevřel skoro třicet let starou dohodu o zóně volného obchodu se severním ajižním sousedem, Kanadou a Mexikem (NAFTA), protože mu přijde pro ostatní výhodnější. Abychom byli empatičtí: trh Spojených států má pro Kanadu a Mexiko zhruba dvojnásobnou relativní váhu v celkovém obchodu než pro Česko sousední Německo - při mnohem nižší míře otevřenosti tamních ekonomik. V případě uvalení desetiprocentních, respektive pětadvacetiprocentních cel na hliník a ocel použil ustanovení na ochranu národní bezpečnosti, které se dostalo do americké obchodní legislativy ještě v časech Johna Fitzgeralda Kennedyho, ato ina americké spojence z Evropské unie, Mexika a Kanady, což je trochu absurdní.
V konfliktu
Samostatnou kapitolu představuje hodně nevyrovnaný obchod mezi Spojenými státy a Čínou, kdy Čína do USA vyváží asi čtyřikrát tolik, než z Ameriky dováží. Je rovněž faktem, že Čína dlouho vyvážela, jak mohla, potlačovala domácí spotřebu ve prospěch investic a vývozu, samozřejmě i s využitím měnového kurzu, úrokových sazeb a kontroly vývozu kapitálu.
Ochrany duševních práv, zejména těch zahraničních, si Čína nevšímala ani za mák. Kdo chtěl v Číně prodávat, byl nucen k investicím 50 : 50 s domácím partnerem (většinou státním podnikem) a k transferu průmyslového know-how. To všechno je pravda a připusťme, že to iritovalo všechny, kteří to museli strpět, a v posledním desetiletí se k tomu připojily i akvizice firem v zahraničí, aniž by Čína připustila převzetí, nebo alespoň stoprocentní kontrolu firem v odvětvích považovaných za strategické na svém vlastním území.
Číňané si zkrátka dlouho koledovali o klepnutí přes prsty, přičemž jediná země, která to mohla udělat, byly právě Spojené státy. Do té míry jsou Trumpova vyjádření i skutečné kroky vůči Číně pochopitelné, za deset patnáct let by na to USA neměly sílu, dokonce ani ve spojení s dalšími partnery. Dnes jsou pořád suverénně vojensky nejsilnější, mají dolar jako dominantní světovou rezervní měnu, ovládají mezinárodní finanční architekturu i platební styk a poptávka USA má v nominálním vyjádření pořád svoji váhu.
Úplně jiná věc je, jak to Trump dělá, když v podstatě ignoruje neuvěřitelnou provázanost mezinárodního obchodu.
Třeba klasický příklad chytrých telefonů od Applu z hlediska analýzy přidané hodnoty podle dodavatelů z jednotlivých zemí ukazuje, že v Číně se vytváří necelá desetina celkové přidané hodnoty - finální montáž, balení a expedice -, což mnohonásobně zkresluje vypovídací hodnotu tradičního měření vývozu podle celních deklarací.
Trump hrozí, že dokud Čína nezmění své chování a neomezí přebytek vobchodu, bude eskalovat obchodní válku s Čínou dál a nezůstane u 25procentní celní přirážky uvalené na položky za 50 miliard dolarů (s účinností od 6. července).
Ten měsíční odklad však neměl vytvořit prostor pro jednání, ale pro relativně pečlivé sestavení seznamu položek vybraných tak, aby co nejméně poškodily americké spotřebitele (jde v 95 procentech případů o investiční zboží a polotovary či komponenty), a maximálně ublížily Číňanům. Jejich protisankce mají stejné cíle v přesně opačném gardu.
Jenže když deseti procenty zatížíte další dovozy za 200 miliard dolarů, už se to projeví i v obchodech, protože za ně neexistují pohotoví náhradní dodavatelé, nemluvě o dalších 200 miliardách pod sankcemi, pokud Čína přijme odvetná opatření. Dohromady to dělá 450 miliard, přičemž celý loňský dovoz zboží z Číny dosáhl 505 miliard dolarů.
Zatím zdrženlivá Čína
Do obchodní války se Číňanům zjevně nechce, i když slibují plnou a promptní odpověď.
Obvyklé hlásné trouby Pekingu zatím nezmiňují „dotčené city čínského lidu“, což byl signál k bojkotu japonského zboží (kvůli pár skaliskům v moři) nebo jihokorejského obchodního řetězce Lotte (kvůli rozmístění amerického protiraketového systému THAAD, který ani nebyl zaměřen proti Číně, ale mohl ji sledovat).
V době, kdy čtete tyto řádky, už minulo ono klíčové datum 6. července, od nějž měla začít platit americká i odvetná čínská opatření, takže je trochu jasnější, jak moc žhavá obchodní válka to bude. Vzhledem k nerovnováze v obchodu by ovšem Číně už po druhé dvousetmiliardové salvě došla munice. Má však v zásobě rukojmí. Například v podobě celé zásoby amerického kapitálu investovaného v Číně. Ford a General Motors vyrábějí v Číně miliony aut ročně, ale vývoz hotových vozů z Číny do USA se počítá v zanedbatelných desítkách tisíc ročně - to jen pro ilustraci, že Číňané také mají kam udeřit, pokud budou chtít. A v jejich kultuře opravdu nelze ztratit tvář.
Na úrovni mezinárodního makra je to dnes tak, že co na obchodě Čína vydělá, to na službách utratí, protože Číňané začali masově cestovat a rádi venku nakupují. Kdysi obrovský čínský přebytek běžného účtu platební bilance (rozdíl mezi vysokými investicemi a ještě většími úsporami) vůči zbytku světa, který musel být z definice ve zbytku světa kompenzován schodkem, patří minulosti.
Jinak řečeno, má smysl usilovat -a tvrdě - o to, aby Čína nejen „per huba“ dodržovala pravidla hry, aby svůj trh skutečně otevřela a hrála fér. Je to i evropský, potažmo celosvětový zájem.
Co Evropa?
Dokud jde o ocel a hliník „výměnou“ za burákové máslo, harleye a bourbon, cíleně z Bruselu zaměřené na ty americké státy, odkud pocházejí Trumpovi klíčoví spojenci, jde o bagatelní spor. Ale klíčové je, že Trump nestojí o žádnou velkou dohodu mezi USA a EU jako rovnocennými partnery, protože na rozdíl od všech svých poválečných předchůdců nevidí ve sjednocené Evropě žádnou výhodu, jelikož je přesvědčen, že bilaterálně každého „zalehne“. Přijde na to, zda na to EU přistoupí. Zbývá dodat, že Spojené státy jsou druhý až třetí nejvýznamnější koncový odběratel v Česku vytvořené přidané hodnoty (prostřednictvím nepřímých vývozů vesměs přes Německo).
Vítězů nebude, má to potenciál na dovezenou recesi jako řemen. Slováci dopadnou ještě hůř, tedy pokud trpíte „Schadenfreude“ a potěší vás, když sousedům chcípají kozy rychleji a ve větším množství. •
Američtí obchodní partneři -velká pětka (jen zboží, v mld. USD; 2017)
ZDROJ: U. S. CENSUS BUREAU
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
