Za Gordonem Brownem se zavřely dveře černého jaguáru a britský ministerský předseda se vyčerpaně rozvalil na zadním sedadle. Měl za sebou únavný den předvolební kampaně. Táhlo mu na šedesát a noviny o něm psaly jako o „jednookém skotském idiotovi“; deset let čekal coby ministr financí, až ho Tony Blair - jeho politicky nadaný, ačkoli intelektuálně slabší stranický kolega a rival - pustí do premiérského křesla.
A teď, když měl k vítězství ve volbách dovést labouristy poprvé on sám, se Brownovi najednou nedaří. „Ta zpropadená bigotní bába,“ ulevil si na adresu důchodkyně Gillian Dufiyové, s níž poslední půlhodinu debatoval před kamerami televize Sky News, „vůbec jsem se s ní neměl bavit.“ Nevedlo se mu; ministerský předseda věděl, že mu chyběla Blairova debatní lehkost a šarm. Naopak netušil, že má v té chvíli na saku stále připnutý mikrofon Sky News a že jeho slova v přímém přenosu slyší snad statisíce lidí včetně Dufiyové.
Prvotřídní trapas byl na světě. Brown a jeho labouristé dostali následující týden - na začátku května roku 2010 - ve volbách za uši a od té doby si k moci ani nečuchli. Podle všeho by to tehdy dopadlo stejně i bez mikrofonního skandálu; ale Brownovi už ho nikdo neodpáře.
Byl to však vůbec skandál? Ačkoli se říká, že v politice na rozdíl od justice platí presumpce viny, nejde o univerzální pravdu. Někomu projde zločin, kdežto jiný nepřežije pár slov do mikrofonu, o falešném obvinění a následném očištění ani nemluvě. Uvedený přehled proto nemá ambici kvantifikovat míru skandálnosti politických afér. Namísto toho přináší výčet možností, co všechno se vám může stát, když se pustíte do politiky a dostanete se do maléru, který budete chtít ututlat.
1. Neprozradit se (François Mitterrand)
To je samozřejmě ta nejlepší varianta - ale je to náročné. Francouzský prezident z let 1981 až 1995 François Mitterrand prožil posledních 20 let v obavě, aby se neprovalilo, že má nemanželskou dceru Mazarine. Za tím účelem nezákonně nařídil odposlechy lidí, kteří o její existenci věděli, včetně několika politiků a novinářů. Měl štěstí: když půl roku po odchodu z funkce zemřel, Francouzi s pokleslou čelistí sledovali, jak se jeho pohřbu účastní matka jeho dcery, o níž neměli ani ponětí. Stejně tak čekaly na vyšetření i nezákonné odposlechy.
O stupínek méně úspěšně si vedli Mitterrandovi současníci - německý kancléř Helmut Kohl a britský ministerský předseda John Major. Jejich skandály je dostihly v politickém důchodu. V Kohlově případě šlo o nejasné okolnosti partajního financování. Odmítl prozradit totožnost dárce značných částek do stranické pokladny, protože „tomu člověku dal své slovo“, a raději se z veřejného života stáhl.
Na Johna Majora se provalila mimomanželská aféra s kolegyní Edwinou Currieovou z let 1981 až 1984, tedy zhruba deset let před tím, než se stal ministerským předsedou. Currieová vynesla starou záležitost na světlo v roce 2002, kdy už šéfoval investiční skupině Carlyle Group. Ještě o něco méně štěstí měl polský prezident Lech Wałęsa, na něhož praskla spolupráce s komunistickou tajnou policií (její intenzita i míra dobrovolnosti jsou dosud předmětem sporů) až v roce 2008, kdy už v prezidentském sídle 13 let nepřebýval.
2. Ustát (Bill Clinton)
To je druhá nejlepší možnost - a také není zadarmo. Aféra se stážistkou v Bílém domě stála amerického prezidenta Billa Clintona spoustu peněz na právníky a obohatila angličtinu o dva výrazy: „udělat někomu Moniku“ a „clintonovat“. Posledně zmíněný znamená lhát tak, aby to technicky vzato lež nebyla. Clinton, jenž jako druhý prezident v historii USA přestál ústavní žalobu na odvolání z funkce, dokázal přesvědčit Senát, že když od slečny Lewinské obdržel felaci, znamenalo to, že ona s ním měla sex, kdežto on s ní nikoli. Senátoři na to přistoupili, čímž de facto řekli, že si Kongres má dát pohov s příliš ostrým rýpáním do záležitostí prvního poklopce.
Šéfka MMF je v kauze sporné arbitráže vinna: Soud ji však nepotrestá
Jestliže Clinton byl omilostněn, Christine Lagardeová triumfovala i po usvědčení z toho, že coby ministryně financí pomohla francouzskému byznysmenovi Bernardu Tapiemu neprávem vyhrát arbitráž. Poté, co ji soud shledal v prosinci 2016 vinnou, jí vedení Mezinárodního měnového fondu „vyjádřilo plnou podporu“, takže tuhle veledůležitou organizaci vede dodnes.
3. Rezignovat dobrovolně (Willy Brandt)
Nic příjemného to není, ale v dostatečně dlouhém horizontu se to vyplatí. Německý spolkový kancléř z přelomu 60. a 70. let je v tomto seznamu svého druhu výjimkou: jako jediný se totiž do problémů dostal bez vlastního aktivního přičinění. Jako osobního tajemníka zaměstnával jistého Guntera Guillauma, z něhož se vyklubal východoněmecký špion. Brandt na funkci rychle rezignoval; později - a to je jistá pikantnost - vyšlo najevo, že KGB z toho tehdy (v roce 1974) neměla žádnou radost, protože považovala kancléře za „dobrého přítele“ SSSR. Historie má nicméně sklon si Brandta díky včasné rezignaci vážit.
4. Držet do poslední chvíle (Richard Nixon)
Tady už mnoho prostoru pro příznivý vývoj událostí není. Nikdo to nevěděl lépe než americký exprezident Richard Nixon, duchovní otec aféry Watergate. Rezignoval v srpnu 1974 až těsně před uvalením ústavní žaloby, když předtím všichni Američané věděli, že o své roli v aféře s odposlechy v kancelářích opozice lhal, jako když tiskne. Do poslední chvíle však doufal, že situaci ustojí.
Podobně klíštěcím způsobem si předloni vedl prezident světové fotbalové federace FIFA, Švýcar Sepp Blatter. Zuby nehty se své řekněme kvazipolitické funkce držel a povolil, až když jej švýcarské orgány (policejní, nikoli fotbalové) začaly na popud americké FBI v souvislosti s masivní korupcí vyšetřovat.
Hranice mezi body 3 a 4 není zcela jednoznačně narýsována. Potvrdit by to mohl předchůdce Christine Lagardeové v křesle šéfa Mezinárodního měnového fondu, Francouz Dominique Strauss-Kahn. V roce 2011 jej dramaticky zatkla newyorská policie na základě udání, že znásilnil hotelovou pokojskou. Kromě rezignace na funkci ředitele MMF (všimněme si, že finančníkům je milejší, když jejich boss podvádí s penězi, než když trpí nezřízeným sexuálním apetitem) se Strauss-Kahn vzdal i myšlenek na kandidaturu do Elysejského paláce, a když později vyšlo najevo, že pokojská lhala, bylo už na oživování kariéry pozdě.
Silviovi velcí bratři: Italský premiér-miliardář má ve světě řadu následovníků
Zvláštní kategorii tvoří trojnásobný italský expremiér Silvio Berlusconi, úspěšný mediální podnikatel, jenž se na politiku dal především proto, aby se vyhnul stíhání kvůli všemožné korupci. Během devíti let, jež na přelomu tisíciletí strávil v premiérském paláci, mu k tomu sloužily dva nástroje: zaprvé imunita v kombinaci s promlčením, zadruhé pružná novelizace zákonů. Nakonec jej spravedlnost dostihla, byť jen symbolicky: byl odsouzen k sedmi letům vězení (proces odvolání stále není vyřešen), ale vzhledem k vysokému věku už do věznice nenastoupí.
5. Pokání (John Profumo)
To je slovo, jež v politice obvykle mnoho prostoru nedostává. Výjimkou z pravidla byl neslavný hrdina asi nejproslulejší britské politické aféry John Profumo, ministr války v konzervativní vládě Harolda Macmillana. V třiašedesátém roce na něho prasklo, že měl za milenku šikovné děvče jménem Christine Keelerová, jež naneštěstí byla zároveň milenkou kapitána Jevgenije Ivanova, sovětského vojenského atašé v Londýně.
Profumo aféru nejprve popřel, ale protože neměl tak dobré nervy jako třeba Bill Clinton, zanedlouho se přiznal. Rezignace byla samozřejmostí a zbývající půlstoletí života strávil bezplatnou prací pro charitu. Tím se stal mimořádným zjevem nejen v tomto výčtu politických hříšníků.
6. Vyloučení z partaje a hůře (Po Si-laj)
Tady už nikoho nečeká nic dobrého. Ztráta stranické příslušnosti - kromě funkcí samotných - je známkou toho, že dotyčný je vyobcován z veřejného života nadobro (nebo alespoň do radikální změny poměrů). V režimech, kde je příslušnost k jediné partaji klíčem k politické existenci, je to pochopitelně pořádný průšvih. Své o tom ví třeba ambiciózní čínský politik Po Si-laj, jenž nevybíravě vládl městu Čchung-čching a v roce 2012 ohrozil současnou, právě nastoupivší vládní garnituru vytvořením paralelního mocenského centra. Výsledek? Postupně byl zbaven členství v Komunistické straně Číny, veškerého majetku a svobody na doživotí.
Ztráta partajního členství však hrozí i v poměrech normálnějších. Zde je namístě zmínit československého senátora Karla Práška, jenž byl v letech 1923 až 1924 hlavní postavou aféry lihovarnických peněz, když údajně použil třicet milionů korun svého lihovarnického družstva na uplácení úředníků. Měl smůlu: prezident Masaryk mu na Hradě nepodal ruku, což signalizovalo politickou smrt, a šéf agrárníků Antonín Švehla jej poté z „rodné“ partaje bez milosti vyhnal.
Prášek se však alespoň vyhnul vězení, což se nepovedlo mnoha dalším politickým prominentům. Za všechny jmenujme amerického kongresmana Anthonyho Weinera, jenž ke své škodě proslul zálibou posílat fotografie své mužné chlouby nezletilým děvčatům, nebo izraelského prezidenta Moše Kacava, jenž při výběru partnerek pro týž kus své anatomie nebral v potaz jejich případný nesouhlas. Weiner by si za to měl odsedět 21 měsíců, Kacav byl propuštěn na svobodu po pěti letech ve vězení loni v prosinci.
7. Double trouble (Peter Robinson)
Politický skandál a manželská nevěra bývají častými partnery; severoirský premiér Peter Robinson však zaujímá výjimečné místo v dějinách obojího svou rolí dvojnásobné oběti. V roce 2010 se musel vzdát svých pravomocí po dobu policejního vyšetřování skandálu, jejž způsobila jeho manželka Iris. Ta si našla mladého milence a zároveň manželovým jménem sháněla peníze, aby si mohl založit restauraci (milenec, ne manžel). Osmdesát tisíc liber není částka, kvůli které by v Británii nutně padaly hlavy, bizarnost případu však z Robinsona udělala svého druhu celebritu - zejména když vyšetřování ukázalo jeho nevinu a on se zase chopil moci.
Výčet by mohl pokračovat donekonečna. Alespoň čestnou zmínku však zaslouží lord Peter Mandelson, jenž v londýnském Whitehallu podal hned dvě rezignace na dva různé kabinetní posty; starosta kanadského Toronta Rob Ford, jenž si přihrával veřejné peníze a ještě ktomu kouřil crack; rakouský prezident a generální tajemník OSN Kurt Waldheim, jenž zapíral svoji roli ve vojenské rozvědce za druhé světové války; islandští premiéři Bjarni Benediktsson a DaviS Gunnlaugsson, kteří během pouhých několika měsíců utopili kariéry v temných zákoutích Panamských dokumentů; prezidenti Německa a Jižní Koreje Christian Wulfi a Pak Kun-hje, jimž také zlomily politický vaz peníze.
Kromě opakujících se motivů mají všechny uvedené příběhy společný rys: připomínají starou moudrost o tom, že každý svatý má svoji minulost a každý hříšník svoji budoucnost.
