Vstup do Evropské unie je bezpochyby událostí roku. Čeká nás v ní tržní ráj na zemi, nebo nás udusí bruselská byrokracie? Vyčerpávající odpověď na tuto prostou otázku by se nevešla ani do tučné eseje, nicméně může být užitečné vysvětlit alespoň pár základních omylů a mýtů o EU.
Vstup do Evropské unie je bezpochyby událostí roku. Čeká nás v ní tržní ráj na zemi, nebo nás udusí bruselská byrokracie? Vyčerpávající odpověď na tuto prostou otázku by se nevešla ani do tučné eseje, nicméně může být užitečné vysvětlit alespoň pár základních omylů a mýtů o EU.
DVACET PĚT CENTRALIZMŮ
Všechny chyby v zásadě vycházejí z představy, že Unie je suverénním subjektem mezinárodní scény. Někteří by chtěli, aby jí byla, někteří se toho obávají, ale zatím není. Evropská unie je ve všech svých zásadních krocích zcela závislá na vůli národních vlád. To od nich přejala kontinentální tradici, která kromě svobody a kapitalizmu silně akcentuje pojmy jako spravedlnost a sociální rovnost. Je tu obrovský rozdíl třeba ve srovnání se Spojenými státy americkými. Ty vznikly z odporu vůči byrokratické nadvládě a proti vzdálené centrální moci postavily myšlenku svobody. Unie se naproti tomu snaží najít průchodný kompromis mezi dnes už dvaceti pěti malými centralizmy. Jde to ztuha a výsledky často nejsou dobré. Ale kdo má sám křivou hubu, nesmí se zlobit na zrcadlo. Ani my nevstupujeme do EU jako vzorně liberální stát.
ZLO NÁRODNÍCH NOREM
Stohy papíru, které představují evropské komunitární právo, oprávněně nahánějí strach. Z drtivé většiny však nejde o nic jiného než o univerzální pravidla vydestilovaná z jiných tun papíru národního práva. Jestliže se oprávněně smějeme evropským normám na zakřivení banánů a velikost kondomů, uvědomme si, že každý členský stát EU měl v této oblasti vlastní úpravu. Kdyby Brusel nedal dohromady jednotnou direktivu, nebyl by vzájemný obchod vůbec možný. Jinou otázkou je, zda jsou tak podrobná tržní pravidla vůbec užitečná. Nejsou. Ale moderní státy neomylně směřují k čím dál tužší byrokratizaci. Ironické pojmenování „superstát“, kterým straší euroskeptici, pak jen stvrzuje, že špatné vlastnosti Unie podědila od národních států.
TRH I SOCIALIZMUS
Pro podnikatele se tak vstup do EU jeví poněkud dvojznačným. Na jedné straně tu je obrovské rozšíření trhu bez tarifních a netarifních bariér. Na straně druhé efekt synergence nepůsobí jen ve směru dobrých vlastností, ale i těch špatných. Tak jako se v EU posiluje společný trh, rostou svaly také byrokracii. Spíše než průnikem národních regulací jsou evropské direktivy často jejich sjednocením. Takže třeba francouzští potravináři nakonec musejí plnit zpřísněné normy původem z Německa, Britové jsou tlačeni k odborářské regulaci trhu práce po italském vzoru, Irům je vytýkáno, že mají o tolik nižší daně než Švédové. Samozřejmě, že ve skutečnosti se nemluví o tom, že ten který byrokratický předpis či daň pocházejí třeba z hlavy nějakého chytrého národního státníka. Všechny hříchy jsou přičítány obecně Unii. Pokud ale jde o Česko, nemusíme se příliš bát. Daň z benzinu máme vyšší než některé staré státy EU, celkovou mírou zdanění patříme k „lepšímu“ průměru, v byrokratické nápaditosti překonáváme i Brusel - viz balené koblihy. Český socializmus je s tím evropským rovněž kompatibilní a tak v pracovněprávních vztazích či v míře paternalizmu už může přituhnout jen mírně. Jisté bohužel je, že vzroste množství předpisů, které se budou muset podnikatelé naučit. Na druhé straně je v EU větší pořádek a člověk se proti byrokratům dovolá zastání u evropského soudu. Stejně tak jsou přísně daná pravidla pro získávání podpor, grantů či státních zakázek. Český podnikatel to bude mít ovšem těžší, protože jeho stát přípravu na vstup do EU nezvládl a kromě toho, že utratil dvě stě milionů na agitaci pro Unii, nebyl do této chvíle schopen dát dohromady fungující servis pro firmy, aby se mohly včas připravit. Sečteno a podtrženo, to nejlepší, co nás v EU čeká, je více příležitostí a větší právní záruky. To nejhorší není o nic strašnější, než co už máme doma.
