E v r o p s k á i n t e g r a c e
Evropská unie se dostala do kritického bodu. Několik let skloňovaná reforma financování již nemůže být odkládána.
Německo jako předsednická země EU si vytyčilo jasný cíl - dotlačit patnáctku k tomu, aby reforma EU pojmenovaná Agenda 2000, která obsahuje výpočet společných financí na léta 2000 - 2006, byla schválena na zvláštním summitu šéfů vlád patnáctky 24. - 25. března v Bruselu. Je paradoxem, že je to právě Bonn, kdo působí při jednání o rozpočtu největší potíže. Německý požadavek, že by unie měla omezit přerozdělování, a tím snížit odvody bohatých států, vyhloubil v EU mezi majetnějším Severem a chudším Jihem propast. Podoba rozpočtu na příštích šest let musí být přitom schválena jednomyslně všemi patnácti státy.
Šetrné Německo
Možná by to bohaté státy, zvláště ty menší, nikdy nenapadlo, protože co nepodpoří alespoň jedna země z takzvané velké trojky v EU (Německo, Velká Británie a Francie), lze jen stěží prosadit. Proti vysávání peněz z rozpočtů bohatších států se ale ohradilo Německo. Bývalý spolkový kancléř Helmut Kohl loni v červnu na summitu v Cardiffu nečekaně oznámil, že Německo musí přehodnotit své odvody do EU. Jeho stanovisko podpořilo Nizozemsko, Rakousko, Švédsko, Lucembursko a Dánsko, které jsou také čistými přispěvateli do rozpočtu EU.
Kohlův nástupce Gerhard Schröder již měl cestičku vyšlapanou. Konkrétní sumu, kolik chce Německo ušetřit, zveřejnila přednedávnem vědecká rada spolkového ministerstva hospodářství. Dokument je pokládán za výchozí materiál německé vlády pro další jednání a předpokládá redukci až o pět miliard eur (deset miliard DEM). Suma odpovídá známým skutečnostem. Bonn platí přibližně 22 miliard eur do společného rozpoč-tu, což je jeho plná jedna čtvrtina. Zpětné platby německým zemědělcům nebo na regionální projekty jsou pouze jedenáct miliard eur, čímž je minimálně polovina německých odvodů do EU přerozdělena pro jiné státy. Výpočet spolkového ministerstva hospodářství ušetřit pět miliard eur tak není maximalistický, přesto se bude těžko prosazovat.
Hrnec subvencí
Zkrácení rozpočtu unie byť o jedinou miliardu eur znamená minimálně čtyřikrát překročit Rubikon a přesvědčit ty, kteří redukcí utrpí, aby s ní souhlasili. O co konkrétně jde? To vystihl před odchodem z funkce spolkový ministr financí Theo Waigel: „Budoucnost EU je v reformě. Evropa jako transferová unie, do níž jedni stále platí a druzí čerpají z hrnce subvencí a podpor, by neměla dlouhého trvání. Taková unie by nebyla konkurenceschopná v mezinárodní soutěži. Jeho nástupce Oscar Lafontaine upřesnil: „EU se chce rozšířit. To znamená přijmout země, které potřebují pomoc. Aby to bylo možné, musíme přehodnotit systém financování, nebo ustoupit od slibů, že přijmeme nové členy. O snižování prostředků EU přímo ani slovo, ale je cítit za oběma výroky. Poslední rozšíření unie z dvanácti členů na patnáct v roce 1996 zvýšilo společný rozpočet o deset miliard eur, a to vstupovaly státy, jako Rakousko, Švédsko a Finsko, kde byly mzdy, daně, průmysl i zemědělství na podobné či vyšší úrovni než u většiny tehdejších členských zemí.
Přijetím chudších zemí ze střední a východní Evropy by se ale ručička výrazně vychýlila. Noví členové by platili velmi málo. Nyní se odvádí do Bruselu 1,27 procenta HDP ročně, což v případě České republiky, Polska, Maďarska nebo Slovinska mnoho není. Dotace zemědělcům a čerpání ze strukturálních fondů by ale v případě těchto čtyř nových členů EU již pocítila. Přijetím šestice zemí, která začala 10. listopadu 1998 se vstupními rozhovory, by se jen v zemědělství musel zvýšit rozpočet o deset miliard eur. Jeden z německých komentátorů to v Bruselu shrnul slovy, že Bonn „především nechce platit více, když ho již několik let stojí desítky miliard marek východní spolkové země .
Koho tedy bude redukce financí EU bolet? Dotkne se zemědělců a jejich dotací, chudších regionů zvláště na jihu Evropy, zástupu zemí před dveřmi EU, na něž bude méně peněz, a nakonec výhody Velké Británie, která dostává na základě dohody z roku 1984 rozdíl mezi tím, co zaplatí a co odčerpá z fondů EU zpátky. Každá z těchto otázek se řeší již několik let a bez úspěchu. Německo na to má dva měsíce.
Zemědělství - škrtat a škrtat
Německý návrh na snížení příspěvku by nenarazil na žádný problém, kdyby se podařilo prosadit hlubší reformu společné zemědělské politiky (CAP). Zemědělství spolyká ročně kolem čtyřiceti dvou procent rozpočtových výdajů EU. Letos to má být mírně přes čtyřicet miliard eur. Plánovaná reforma komisaře pro zemědělství Franze Fischlera počítá se snižováním výdajů do roku 2006 na polovinu.
Fischler navrhuje stlačit nejnižší zaručené ceny obilí o dvacet procent, hovězího masa o třicet, mléka o deset a změny by se měly týkat i dalších produktů. Na konci této cesty by se pak ceny evropských produktů měly pohybovat na světové úrovni. Je to jednoduchá myšlenka, ale znamená zároveň i výrazné omezení systému vyřazování půdy, plateb za neobdělávání a omezení intervenčních nákupů. To by umožnilo, aby Evropská unie reformovala svou zemědělskou politiku před dalším kolem jednání Světové obchodní organizace WTO v roce 2000.
„Musíme se odpoutat od představy, že status quo zaručí příjmy zemědělců i do budoucna. Pravdou je pravý opak, říká Franz Fischler. Reakce na jeho výzvu jsou spíše záporné a komisař je nucen od jednoho zasedání ministrů zemědělství Evropská unie k druhému zjemňovat návrhy komise. Pouze Velká Británie a Švédsko souhlasí, a dokonce žádají mnohem radikálnější škrty.
Dvojí hra
Na největší odpor naráží reforma zemědělství ve Francii. Problém se přitom nedá redukovat na výrok Gerharda Schrödera, že Německo žádostí o snížení svého příspěvku chce naznačit, že je nutné přestat platit zaostalé rolníky. To je však čistý populismus. Nejvíce peněz v rámci CAP, až 80 procent, odčerpává pouhých patnáct procent zemědělců, a to převážně z bohatších zemí.
Těmto rolníkům se vyplatí neobdělávat, sdružují se v silných lobbistických skupinách a tlačí své vlády, aby odmítly snižování dotací. Samo Německo, největší přispěvatel do pokladny EU, nikdy neopomnělo vyslechnout hlas svých zemědělců. „V reformě CAP není ve skutečnosti Francie a Německo ve sporu. Bonn chce platit méně peněz, ale nechce si rozházet tak silnou skupinu, jako jsou zemědělci, řekl v Bruselu jeden z vysokých úředníků v Radě EU. „Agrární politika EU směřující k omezení výdajů a němečtí zemědělci se dostanou do sporu, potvrzuje jeho slova předseda Sdružení německých zemědělců DBV Gerd Sonnleitner.
Německá vláda proto velmi důsledně hraje dvojí hru, kdy spílá Bruselu za marnotratnost, ale v případě CAP není v žádném případě motorem reforem, jelikož do kapes německých zemědělců se ročně vrátí několik miliard eur.
Politická osa
I kdyby Německo ale přesvědčilo na domácím poli o nutnosti reformy CAP, vždycky narazí na nesmlouvavé odmítání Francie. Prezident Jacques Chirac lakonicky poznamenal: „Méně peněz z Německa, znamená více z Francie. S tím nemůžeme souhlasit. Paříž již tradičně z balíku peněz na společné zemědělství čerpá téměř polovinu (21 miliard eur).
Co by znamenala reforma CAP pro miliony francouzských farmářů v praxi? Neobdělaná půda coby produkt nedávných reforem by zůstala nadále ležet ladem, ale bez kompenzací. Nižší světové ceny by stlačily jejich zisky na minimum. Omezení intervenčních nákupů by drasticky snížilo výrobu. Většina zúčastněných si uvědomuje, jak zdravý vzduch by zavál nad společným zemědělstvím, ale politický dopad na evropské dění by byl značný. Nejenže by se Francie s až 25procentní nezaměstnaností na jihu země dostala do ještě větších obtíží, ale vážně by byla ohrožena její ekonomická stabilita - což je po zavedení eura problémem minimálně všech jedenácti zemí unie, které jsou v EMU spolu s ní.
„Nemůžeme připustit, aby Agenda 2000 znamenala oslabení Francie. Není to nakonec ani v zájmu ostatních států EU, řekl francouzský premiér Lionel Jospin. Složité přerozdělování totiž také znamená, že chudší se stávají koupěschopnějšími. Francouzský nebo jiný zemědělec si tak může koupit dražší traktor nebo kombajn, na což upozorňují němečtí podnikatelé. Přes jakékoliv spory nadále platí, že politická osa Bonn - Paříž má strategický význam pro oba státy nejen v této rovině. Francie proto neskrývaně upozorňuje, že vysoké bonnské platby otevírají a prohlubují evropský ekonomický prostor, ze kterého pak těží především samo Německo.
Zmrazit strop výdajů
Dá se ze začarovaného kruhu reformy společné zemědělské politiky vlastně vůbec vyjít? V současnosti existují tři názory, jak organizovat agrární politiku v příštích šesti letech. Francie a jižní státy navrhují zachování stropu u všech komodit na současné úrovni, jak nejdéle to bude možné. To podle nich nevylučuje stabilizaci výdajů na CAP.
Původní návrh vypracovaný Evropskou komisí počítal se zvýšením ze 46 miliard eur v roce 1999 na 47,68 miliardy eur v roce 2006. Pokud by částka zůstala za šest let stejná jako letos, znamenalo by to reálný pokles výdajů.
Ze strany německých zemědělců se objevil radikálnější návrh zvýšit tok peněz do CAP o šest miliard eur, ale ten nemá vyhlídky, že by mohl projít. Podle několika odborníků, kteří pracují v komisi, není návrh na zmrazení stropu výdajů bez šance, protože zbylé dvě varianty, které by znamenaly výrazný zásah do zemědělství, naráží na takový odpor, že dohoda nebude možná. To by ale také znamenalo, že bude vytvořen pouze minimální prostor pro požadavek bohatých zemí na snížení plateb do bruselské pokladny.
Revoluce ve fondech
Evropská unie má ještě dvě možnosti, kde najít rezervy pro škrcení výdajů. Jednou z nich jsou strukturální fondy, což je problém, který úzce souvisí s rozšířením. Unie chce na rozvojové a podpůrné regionální programy dát méně peněz v každém případě. Pokud u zemědělství existuje minimální naděje, že vše zůstane na čas zmraženo, u výše strukturálních fondů to může v nejrůžovějších snech trvat pouze pro rozpočet na rok 2000. Evropská komise počítá, že ze současných 39,02 miliardy eur do roku 2006 zbude pouze 31,43 miliardy.
Členské státy jdou ještě dál a počítají pouze s 25,68 miliardy. Na takovou revoluci ve strukturálních fondech by se před lety málokdo odvážil pomyslet. Minulý rok zástupci komise spočítali, že kvůli posílenému programu pomoci zemím, které se připravují na vstup, se bude škrtat, ale ne tolik. Kvůli debatě o celkových úsporách dostane šest zemí střední a východní Evropy navíc stejně místo slíbených jedenácti miliard eur ročně pouze tři miliardy.
Drastické omezení rozpočtu na strukturální projekty ale musí zákonitě narazit na ty, kteří z něj mají největší prospěch. Vlajkové lodi skupiny zemí s chudšími regiony velí Španělsko, které patří po Německu, Itálii, Francii a Velké Británii ke státům, jež mají v radě EU nejvíce hlasů. Premiér José Mário Aznar dal na prosincovém summitu ve Vídni jasně najevo, že návrh nepodpoří. Španělský premiér se přitom může spolehnout na podporu Portugalska a Řecka.
Boj mezi Španělskem a Evropskou unií bude nejtvrdší a nejtěžší částí reformy společného rozpočtu. Kandidáti na vstup budou muset nižší pomoc od Bruselu překousnout, nic jiného jim nezbude, ale Španělsko jakožto člen EU má mechanismy, jak svá práva obhájit.
Britské kompenzace
Když spolkový kancléř předsednické země EU Gerhard Schröder řekl, že si všichni budou muset v příštích šesti letech utáhnout opasky, myslel také na Velkou Británii. Ta si zásluhou premiérky Margaret Thatcherové vyjednala kompenzační mechanismus, který umožňuje, že peníze, které Británie do Bruselu zaplatí, ale neodčerpá, se vrátí Londýnu zpátky. Slavná věta Thatcherové „We want our money back je realitou již patnáct let.
Vedoucí oddělení Evropských a mezinárodních finačních vztahů na německém ministerstvu financí Klaus Regling vypočítal, že břemeno Velké Británie je tak ročně až o jednu miliardu eur nižší, než pokud by podléhala normálnímu režimu. Čtvrtinu peněz, které v bruselské pokladně chybí, potom doplácí Německo. „Pokračování růstu výdajů, a tím i finančních odvodů do rozpočtu společenství, by ohrožovalo kurs zaměření na ekonomickou konsolidaci jak v Německu, tak i ostatních členských státech.
Kromě toho nevýhodná pozice Německa ve finančních vztazích k EU snižuje akceptaci EU občany, vyjadřuje Regling názory celé německé politické špičky. Aby se Velká Británie vzdala své výhody však bude předmětem tvrdé diskuse. Britský premiér Tony Blair ani slůvkem nenaznačil, že by jeho kabinet něco podobného zvažoval. Když se v listu Financial Times objevila zmínka, že labouristická vláda by mohla být v Agendě 2000 k něčemu podobnému vyzvána, hned byl na vnitropolitické scéně oheň na střeše. Blair, který hledá podporu pro připojení Londýna k Evropské měnové unii, bude v nezáviděníhodné pozici toho, kdo by ztratil pracně vydobyté výhody z let konzervativní vlády.
Zbývá tedy vůbec nějaký prostor pro snížení příspěvků? Nejedná se totiž pouze o pět miliard eur ve prospěch Německa. O slovo se hlásí také některé výše zmíněné státy, které cítí, že platí více, než získávají. Otázka v případě snížení rozpočtu EU totiž nezní: kdo to zaplatí, nýbrž kdo se vzdá dosavadních výhod? Drastické redukce - jak jsou obsaženy v interním materiálu Evropské unie - by znamenaly postupný pokles výdajů EU v letech 2000 - 2006 o čtvrtinu. Zatímco teď platí každá členská země 1,27 procenta HDP ročně, za šest let by se jednalo pouze o 0,90.
Toto snížení by znamenalo pro nové členy jistě výhodu - jejich vstupní příspěvek by byl výrazně nižší. Zároveň by ale také méně zbylo na jejich zemědělce a zaostalé regiony či odvětví. Jak uvedl jeden z diplomatů působících v Bruselu: „Pomoc, kterou dostalo Irsko nebo Řecko, si již EU nebude moci dovolit, což zpomalí vyrovnávání ekonomického prostoru a hlavně životní úrovně u nových členů. To přinese nové neznámé problémy.
Na poslední chvíli?
Německý kancléř na úvod předsednictví své země uvedl, že bude škrtit kohouty z Bonnu smířlivě. Možná se nepodaří uzavřít debatu o financování EU na Evropské radě 24. a 25. března. Čeká se, že bruselské setkání by mohlo ukázat, nakolik je která strana ochotná ustoupit, a schválení Agendy 2000 by zůstalo zcela v rukou červnového summitu v Kolíně nad Rýnem. Stalo se málokdy, aby se unie na poslední chvíli nedohodla. V případě důležitých otázek to však většinou bylo v poslední minutě.
Odklad reformy financování by nikomu neprospěl, na tom se shodují všichni. Během všech jednání půjde o prověrku solidarity, na které je Evropská unie postavena, a pochopení změny dynamiky v EU. Jak mnohokrát zdůraznil britský ministr zahraničí Robin Cook, je nutné „získat pro Evropskou unii především občany, kteří ztrácejí pocit, že by unie byla jejich domovem. Boj proti vysoké nezaměstnanosti, která je po zavedení eura prvním a hlavním tématem politiky EU, přesun pravomocí z centra na regiony členských zemí a také zeštíhlení unie před rozšířením - to vše chce dnešní Evropan pocítit na vlastní kůži, než požehná další integraci. Nikdo z těch, kdo ze současného systému nejvíce profitují, ale zatím nechce jako první oznámit, že ustoupil.
