Zhruba dva měsíce mohli evropští lídři doufat, že Řecko a spolu s ním euro je alespoň na čas zachráněno. Jenže společná měna se propadá do čím dál větších hlubin, kam ji táhnou výsledky nerozhodných voleb v Řecku a zhoršující se situace španělských bank. Je tedy načase, aby se v Bruselu konal další neformální summit.
Evropští premiéři a prezidenti se na těchto uzavřených setkáních, kam mají přístup jen politici, dva vrcholní úředníci Evropské rady a Evropské komise a tlumočníci, obvykle drží diplomatické mluvy. Pravda, s výjimkou prostořekého Silvia Berlusconiho a arogantního Nicolase Sarkozyho. Oba už ale moc ve své zemi ztratili.
Co vrcholní politici zřejmě řeknou, ještě není totéž, co si budou myslet. Prezident Evropské rady Herman Van Rompuy tak nejspíš zahájí summit tím, že je potěšen, jak se všichni lídři pod jeho taktovkou opět sešli. Jenže si pomyslí: „A já mám zase konečně co dělat!“ Eurokrize přišla pro bývalého belgického premiéra jako dar z nebes. Zatímco za jiných okolností by většinu času chytal lelky, nyní má důvod svolávat neplánované summity a být za hvězdu.
Následuje uvítání nového člena, novopečeného francouzského prezidenta Françoise Hollanda, jehož zvolení si s výjimkou hrstky socialisticky orientovaných členů rady nikdo příliš nepřál. Van Rompuy přivítá přítele Françoise, kterého dosud vzhledem k těsným vztahům se Sarkozym bezostyšně ignoroval, a vyzve prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho, aby přednesl hodnocení situace v eurozóně.
„Jste všichni k ničemu. Už mě nebaví za vás zachraňovat euro, peníze nerostou na stromech. Proberte se!“ vmete Draghi do tváře bezradným politikům, používaje však při tom zcela jiný slovník. Během této řeči předsedovi Evropské komise Josému Manuelu Barrosovi proběhne myslí: „Koukejte něco dělat, nebo moje Portugalsko bude tam, kde je Řecko.“
Lídři obou klíčových zemí Francie a Německa François Hollande a Angela Merkelová se budou snažit navodit dojem rychle nalezeného spojenectví dvou nesourodých politiků. Uslyšíme, že opět mají plán na záchranu eura, že spolu ve všem souhlasí a klíčem jsou úspory a růst. Německá kancléřka ovšem při pohledu na Hollanda už neřekne: „Ach, ten je tak nudný a naivní.“ Zatímco nezkušený Hollande bude v duchu přemítat: „Je to celkem chytrá ženská.“
„Pokud to všechno dobře uhraju, mám post příštího prezidenta Evropské unie v kapse,“ bude mezitím uvažovat italský premiér Mario Monti. A španělského premiéra Mariana Rajoye, v jehož zemi po výbuchu realitní bubliny zůstaly stovky neobydlených domů a bytů, pro změnu napadne: „Jestli pomůžete, poskytnu bydlení zdarma.“
Britský premiér David Cameron nejprve všechny poučí, že musejí eurozónu co nejdříve stabilizovat, ale hlavou mu proběhne: „K sakru volby jsou už za dva roky, abych v té době byl ještě předsedou strany.“ A řecký úřednický premiér Panagiotis Pikrammenos počítající dny, které jeho země v eurozóně ještě stráví, si při pohledu na Camerona pomyslí: „Manžel královny vévoda z Edinburghu by aspoň mohl poskytnout své někdejší domovině štědrý dar.“
Na závěr se ujme slova opět Van Rompuy: „Takže se všichni shodneme, že musíme za každou cenu zajistit stabilitu eura. A protože je komunikace extrémně důležitá, všichni musíme držet jednu linii.“ Následně se všichni odeberou do svých letadel a počínaje čtvrtkem si zase budou říkat hlavně to, co chtějí.