V Česku má novinařina trochu zvláštní rozměr. Nečetla jsem v žádných „cizích“ novinách tolik přepisů policejních odposlechů.
Foto: Profimedia.cz
Nu což, alespoň mají někteří čeští „novináři“ pod co se podepsat… Hitem se ovšem stane, když se nahrávka povede jim. To je radosti… Pět na stole v českých byl možná počátek. Mistrovským dílkem bylo jednání šéfredaktorů deníků o DPH. O obsahu se leccos špitá, a proto prý byli všichni tak vyděšení, když Miroslav Kalousek vítězoslavně přišel s tím, že on tu nahrávku má. Žertoval. Takže vlastně nemá. Nebo ano? Po chvíli morálního rozhořčení nastalo zděšené ticho. Nyní si jeden nový čistý politik stěžoval (nebo se chlubil?), že za věrnost straně dostává každý měsíc 50 tisíc. A novináři jej nahráli. Tajně. Ano, uznávám, nikdo neodolá. A hle – politik to náhle prohlásil za mystifikaci. Takže lhal. Nebo ne?
Vážení politici i vážení novináři, zvykejte si. Cokoliv kdykoliv řeknete komukoliv, může být někým pro někoho zaznamenáno. Některé nahrávky jsou zajímavé, některé jsou bláboly. Ale digitální bláboly jsou po 10 letech dokumenty historické hodnoty. Pamatujete projevy Václava Havla z let 89 až 90 o tom, že nechce privatizaci, či Václava Klause z let 94 až 96 o tom, že žádná krize není? A co proslovy Miloše Zemana na tiskovkách z dob, kdy se ještě neopakoval? Dnes by z nahrávek byly diplomové práce…
Při dnešní technologii digitálních nahrávadel, skrytých v tužce, krabičce cigaret či v jakémkoliv mobilu, musíte být připraveni na to, že kdykoliv cokoliv řeknete, může a nejspíše bude použito. Proti vám. Zbývá jen doufat a věřit, že z toho IFPI nebude chtít provize.
Stará populární píseň Heleny Vondráčkové tak dostává nový rozměr. „Nahrávám a to mi trvá chvíli, nahrávám s nevšední pílí, nahrávám a blíží se den bílý, nahrávám, únava sílí…“ Koho ještě zajímá, kde domov můj?
