Masakr se nekoná. Průšvih v Berlíně a Pomořansku pro Merkelovou žádným průšvihem není – vrásky jí však dělá vzestup AfD
Češi mají rádi ve všem předem jasno, takže tuzemská média po volbách v Meklenbursku – Předním Pomořansku, Dolním Sasku a v Berlíně nechala německé kancléřce (už asi popadesáté) vystrojit pohřeb. Jenže nezmar Merkelová pořád neumírá, to jen české zpravodajství nejspíše vyrábějí roboti spoléhající na automatické překlady z angličtiny. Pozorné čtení německých periodik nabízí docela jiný obrázek: dění zaznamenalo od jara posun, maximálně však o pár milimetrů.
Němci nenabízejí prostý pozitiv negativu, jejž horlivě distribuují tuzemská média. Jde o nuance. Zaprvé: Merkelové se nevede nijak zvlášť dobře. Ale nedaří se jí ani o moc hůře než před rokem. Je stále nejpopulárnější političkou, skepse k její uprchlické politice podle Emnidu dokonce poklesla. Zadruhé: CDU utrpěla ve všech místních volbách ztráty. Ty však byly očekávané, souvisejí minimálně z poloviny s regionálním děním a nevystupují z trendu „mezivoleb“ v posledních 70 letech. Zatřetí: Největší hrozbu pro kancléřku v tuto chvíli nepředstavuje opozice, nýbrž Merkelová sama. Převzala totiž se vším všudy zlozvyk přesluhujících kancléřů (Adenauer, Schmidt, Kohl) považovat se za nepostradatelnou pro historii.
Už neříkám „wir schaff en das“
Co se týče tenzí, jež česká média ráda popisují jako smrtelné křeče: Horst Seehofer z CSU zůstává odpůrcem číslo jedna a není vyloučeno, že Bavoři jej napřesrok do voleb pošlou proti Merkelové čili dojde k rozštěpení CDU/CSU. Ovšem Merkelová mu dosud neustoupila ani o píď, když přitom CSU nežádá nic více než zrušení dvojího občanství pro Turky a stanovení stropu pro roční přírůstek migrantů. Strop v podání CSU činí velmi velkorysých 200 tisíc lidí. I kdyby Merkelová nakonec padla, jejím nejpravděpodobnějším nástupcem zůstává ministr financí Wolfgang Schäuble, jenž dává kontinuálně najevo, že jako kancléř by v imigrační politice nic neměnil („Čeká nás ještě spousta uprchlíků,“ řekl nedávno v ZDF). Takto že vypadá vnitrostranický Titanik?
Další oblíbenou mantrou visegrádských skeptiků je, že Merkelová poslední dobou „zařadila zpátečku“. Rétoricky to tak může vypadat. Častěji než dříve je od ní slyšet, že proud uprchlíků je třeba zmírnit (i když první věty tohoto druhu pronesla již loni na podzim). Merkelová se též distancuje od sloganu „Wir schaffen das“: „Někdy mám dojem, že tahle věta zní přemrštěně, že se toho v ní skrývá příliš mnoho.
Změnila se na prachoobyčejné motto, prázdnou formulku, už mne ji nebaví opakovat,“ řekla v nedávném rozhovoru pro týdeník WirtschaftsWoche. Bez ohledu na toto postesknutí opakuje základní obsah formulky („krizi zvládneme a vyjdeme z ní posíleni“) překvapivě často, včetně míst, kde se to vůbec nehodí (třeba před volbami v Pomořansku).
Faktem je, že na summitu v Bratislavě Merkelová hodila přes palubu „kvóty“ výměnou za „flexibilní solidaritu“ ze strany V4 (Visegrád potvrdil roli páté kolony EU tím, že namísto závazku přijmout imigranty slíbil pomoc při ochraně vnějších hranic, tj. slíbil vyslat proti uprchlíkům policajty) a ukončila tím pokus aspirující na PR katastrofu desetiletí. Cena za porážku Goliáše v ultracitlivém bodě se visegrádským Davidům (o nichž vzdělaní Němci pohrdlivě mluví jako o „buranech“) ještě nasčítá: souhlasem se seškrtáním strukturálních fondů o čtvrtinu, čímž hodlají Němci a další země EU kompenzovat náklady na imigraci, přijde jen Česko do roku 2020 asi o 150 miliard korun, což vyděleno počtem odmítnutých činí řádově tři miliony korun na jednoho. Vcelku nákladné gesto.
AfD: uklidit a vykydat
Klid na západní frontě je pozoruhodný, jakkoli časově omezený. Peklo se rozpoutá ve chvíli, kdy AfD napřesrok v září slavně vstoupí do Spolkového sněmu (dosud je strana zastoupena v deseti z 16 spolkových zemí). Mimochodem už její název je krutým špásem. Když kancléřka v minulosti obhajovala nějaké rozhodnutí, vypomáhala si zhusta větou „nemáme jinou alternativu“. Skupina ekonomů známých nenávistí ke společné měně před dvěma lety jednu takovou alternativu vytvořila v podobě antimerkelovské strany, kterou nazvala Alternativa pro Německo (AfD).
Po roce přehodila výhybku směrem od eura k uprchlíkům, a když jejich proud zeslábl, obrátila pozornost k nebezpečím islamizace.
Kromě zmíněných věcí spojuje její voliče antiamerikanismus, nenávist k zavedeným stranám a odpor k tradičním médiím. AfD se pokouší rehabilitovat slovo völkisch (německé je jen to, co je etnicky německé), otevření dveří uprchlíkům označuje za Völkermord (synonymum genocidy) německého lidu. Po nástupu do parlamentu slibuje aufräumen und ausmisten (uklidit a vykydat hnůj) v Berlíně a začít konečně pracovat pro Volk. Brady nepadají jen pamětníkům, kteří něco podobného ve veřejném prostoru slyšeli naposledy ve 40. letech, nýbrž třeba i studentům ve Stuttgartu, Frankfurtu nebo Augsburgu, kde má více než polovina mládeže mezi předky nějakého přistěhovalce.
Jestliže je seškrtání fondů pro Visegrád cenou za sobectví, očekávaný zisk deset až 15 procent pro AfD je zase cenou za „humanitarianismus“ Merkelové. Dodatečnou přirážkou k ceně je rozštěpení Německa v dokonale přesném poměru 50/50 mezi „vítače“ a „odmítače“.
Počet lidí, kteří Merkelové nadále drží palce, je úctyhodný; stejně jako je počet Němců, jež svým přístupem vyděsila, dosti hrozivý.
Dějinný přerod ženy, která ještě v červenci 2015 odpovídala v televizi palestinskému děvčátku Reem, že „nemůžeme přivítat každého, kdo o to požádá, nemáme na to kapacity“, v univerzální symbol dobra, bude jednou dobrým námětem pro dramatiky, mezitím z něj ale vstávají analytikům vlasy hrůzou na hlavě.
Pomník s otevřenou náručí
Pragmatická oportunistka jakoby bez ideálů měla v 90. letech posměšný úsměv pro dosluhujícího Helmuta Kohla (16 let v úřadě), jenž se rok před svým pádem obracel na návštěvníky kancléřství s otázkou: „Kdo jiný by měl dokončit mou práci?“ Kohl trpěl utkvělou představou, že bez něj by padl projekt společné evropské měny. Podobná choroba postihla o řadu let dříve Konrada Adenauera (14 let v úřadě), když si usmyslel, že s jiným kancléřem by Německo nejspíše vykráčelo z evropského společenství a přestalo být spojencem Ameriky. Potíž je v tom, že Kohl a Adenauer po sobě zanechali něco trvalého. Trvalým odkazem Merkelové (12 let v úřadě) je zatím 300 tisíc Syřanů, kteří by bez ní sotva dostali azyl.
Otevřená náruč se i přes zpoždění stala středobodem úsilí, jež má Merkelové postavit důstojný pomník v dějinách.
Vyplývá z toho mimo jiné, že jakákoli výrazná korekce politiky otevřené náruče by v kancléřčině hlavě hraničila se zradou sebe samotné.
Přestože o „otevřené
náruči“ de facto už od jara nemůže být řeč, neboť Berlín stvrdil dočasnost gesta paktem s Tureckem a dnes vehementně potvrzuje platnost Dublinských dohod. Otevřená náruč (Merkelová na druhé straně nikdy neslíbila roční strop počtu uprchlíků) ovšem visí nad scénou jako morální kompas, jenž odpůrcům nepřímo vyčítá nedostatečnou oddanost ideálům demokracie.
Uprchlická politika byla od nepaměti špinavým kompromisem mezi morálním a možným. Loňské romantické gesto Merkelové posunulo hranice možného do nečekaných výšin, konečné účtování přijde napřesrok. Kdyby se volby konaly dnes, tedy 13 měsíců od onoho gesta, Merkelová by je pravděpodobně vyhrála. To je samo o sobě úctyhodný výkon.
Merkelová pořád neumírá, to jen české zpravodajství nejspíše vyrábějí roboti spoléhající na automatické překlady z angličtiny.
Jakákoli výrazná korekce politiky otevřené náruče by v kancléřčině hlavě hraničila se zradou sebe samotné.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
