Peníze zadarmo by mohly Evropu přijít draho, jsou receptem na rozpad měnové unie
Pro obyvatele Česka, lid praktický a v osobních financích velmi konzervativní, jsou podobné myšlenky, jimiž se ve svém příspěvku zabývá Jean PisaniFerry, něco velmi blízkého kacířství. Co jiného bychom si o tom měli myslet, když kolektivně máme v bankách uloženo mnohem víc peněz, než kolik jich na bankovních půjčkách a hypotékách čerpáme. Tisknout peníze a rozdávat je „za nic“ mezi obyvatelstvo v situaci, kdy ostatní nástroje uvolňování měnové politiky selhaly, to se v Česku líbit nemůže a nebude. Nešiřme navíc poplašnou zprávu. ČNB, vědoma si výše uvedeného, žádné peníze z helikoptéry sypat nebude.
Přitom snížení přímých daní je staré a oblíbené téma pravice, způsob, jak povzbudit investice a spotřebu domácností. Lidem je jedno, zda by se vláda rozhodla „dopravit“ peníze k poplatníkům formou snížení příjmové daně nebo sociálního pojistného, případně formou vratky již odvedených peněz. Očekávaný efekt vychází z předpokladu, že většina poplatníků peníze utratí. Levice naopak vidí řešení nikoli ve snížení daní, ale ve výdajích – oblíbené bývá zvýšení přídavků na děti či jednorázové „bonusy“ pro seniory. Akademické diskuse se vedou a povedou o tom, zda je pro povzbuzení poptávky účinnější sleva na dani, nebo vyšší přídavek na děti a které skupiny obyvatelstva jsou nejlepší, protože mají nízký sklon k úsporám a peníze obratem utratí (o to v tomhle případě jde).
PENÍZE Z NEBE
Helikoptérové peníze jsou ovšem něco jiného. Zatímco ve fiskální oblasti mají hrátky s daněmi a výdaji dohru ve veřejných rozpočtech, v tomhle případě by se jejich tisk centrální bankou na rozpočtu projevil kladně. Mohla by také dát peníze rovnou vládě „zadarmo“ a ta by se pak postarala o zbytek.
Obojí má stimulovat nominální poptávku.
V případě trvalého navýšení peněz v oběhu mluvíme o permanentním kvantitativním uvolnění (QE), kdy centrální banka nezačne stahovat peníze z oběhu. Výsledkem je zvýšení cenové hladiny, takže má smysl utratit peníze dříve, než ztratí svoji hodnotu.
Evropská centrální banka (ECB) již předvedla, že dokáže být hodně tvůrčí. „Helikoptérové peníze“ a permanentní QE obecně jsou ale přece jen silné kafe. Nejen silné kafe, je to velké tabu v zemích, jež vyznávají tradiční hodnoty jako spořivost a kde se totéž očekává od vlády a centrální banky, včetně nízké inflace. Sever eurozóny navíc peníze rozhazované z pomyslného vrtulníku chápe jako obrovský fiskální transfer z jedněch zemí do druhých podle uniformního „sypacího kritéria“. Výsledkem je v podstatě velmi účinný recept na rozpad eurozóny. Jean Pisani-Ferry to samozřejmě ví.
Takže to zkouší jinou cestou: co kdybychom vymysleli společný výdajový titul v podobě investičních projektů, které by byly předem připraveny do zásoby pro případ akutní potřeby a spouštěné Bruselem?
Se společným ručením, samozřejmě. Ne, to není cynický vtip, zjevně to bylo míněno vážně. Zásobník projektů, které mají smysl a lze je kdykoli začít realizovat, je něco, čeho vlády nikdy neuměly dosáhnout. Teoreticky dobrý, prakticky ale obtížně uskutečnitelný nápad. Podstatné je ovšem něco jiného. Pokud voliči v zemích osmadvacítky nechtějí mít těsnější Unii, pokud ti fiskálně silnější nechtějí solidaritu bez limitu, pak nemá smysl to zkoušet ani zadními vrátky. FEDERÁLNÍ ZKUŠENOST
Pokusů bude ještě mnoho, ale přiznejme si, že Evropa sice má svůj nemalý společný zájem, ale zdaleka nedospěla do stadia sdílení „federálních“ nákladů, které by se alespoň trochu blížily tomu, co znají země zastřešené rozpočtovým určením daní typu Spojených států amerických nebo Ruské federace, Brazílie, Indonésie či Číny a jejích provincií.
Kdo se v Evropě octl ve svrabu, dostal pomoc a fakticky i docela výraznou úlevu na finančních závazcích (viz Řecko), ale ani zdaleka to není souměřitelné s výše uvedenými celky; principiálně funguje Evropa na dobrovolném limitovaném transferu, který nelze „šponovat“ ani z jedné, ani z druhé strany. Kdo jiný by už měl těmto tenzím rozumět lépe než my, pohrobci bývalé československé federace?
Vybaveni touto zkušeností, mohli bychom prokázat Evropě velmi dobrou službu, kdybychom ji dokázali sdílet. Nemám ale zatím pocit, že bychom byli na jedné straně schopni vysvětlovat, že tlačit na federální pilu nevede k výsledku, a zároveň vnímat, že co se může stát s Evropou, bude nekonečně horší, než co se stalo se společným státem. A my v tom budeme – až po uši.
Pokud voliči v zemích osmadvacítky nechtějí mít těsnější Unii, pokud ti fiskálně silnější nechtějí solidaritu bez limitu, pak nemá smysl to zkoušet ani zadními vrátky.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
