Minulý týden jsme v týdeníku EURO napsali, že ministr školství Eduard Zeman nedostane ze státního rozpočtu dvanáct miliard korun navíc. Přepočítali jsme se! Vláda Zemanovi peníze dá. Lépe řečeno slíbila mu, že dostane část z výnosu prodeje licencí na provoz nové generace mobilních telefonů. Sice ne dvanáct, ale i tak dost – devět miliard korun, které by měly umožnit zvýšení platů učitelů.
Současně jsme napsali, že vláda sestavuje rozpočet na příští rok ve velkém pokušení řešit pomocí veřejných financí své politické, volební cíle, a to se ukázalo jako pravda pravdoucí. Přičemž nejde ani tak o platy učitelů, které jsou opravdu bídné. Jde spíš o to, o čem se takto otevřeně nemluví, co se dělá pod dekou skryto zrakům i uším normálních smrtelníků. Jde o to, jak čile si ČSSD osvojila praxi takzvaných pravicových kabinetů a degraduje sestavování státního rozpočtu na rituální akt.
Situace musí být vážná, když guvernér ČNB neváhal prohlásit, že zatímco zrak veřejnosti je upřen na zdárné plnění politické dohody o dvacetimiliardovém schodku státních financí, to hlavní probíhá v zákulisí. „Deficit v rámci souhrnu veřejných financí začíná být doslova alarmující, řekl dramaticky a ve vládě našel údajně jediného spojence – ministra financí Pavla Mertlíka.
Veřejné finance zahrnují vedle státního rozpočtu i rozpočty obcí a zdravotních pojišťoven a peníze protékající takzvanými mimorozpočtovými institucemi, především FNM, Konsolidační bankou, Českou inkasní, Českou finanční a nově i Fondem bydlení a Fondem dopravy. A také je tam potřeba započítat vládní úvěry a státní garance. To, co nynější vláda nevymyslela a ještě v opozici tepala, vypadalo tak, že Václav Klaus sice omračoval naši i zahraniční veřejnost zákonem o vyrovnaném rozpočtu, ale praxe byla ve skutečnosti málo transparentní, málo odpovědná a stále větší část peněz byla vydávána mimo státní rozpočet. Přičemž tak, jak vysychaly privatizační zdroje, narůstaly závazky státu i nekryté závazky soukromých institucí, například bank, které stejně musí nakonec řešit stát. Takže Konsolidační banka má dnes tři sta miliard v převážné míře ztrátových úvěrů.
Sociální demokracie toto mimorozpočtové krmení pojímá tak, že se ministru dopravy Schlingovi sebere dvacet miliard korun, ale ve skutečnosti bude mít oproti loňsku o deset miliard více, protože ve Fondu dopravy je miliard třicet. O Konsolidační bance jsme už mluvili, ale v souvislosti se státním rozpočtem na příští rok je třeba podotknout, že magická dvacítka nepočítá s její letošní ztrátou. A že to bude ztráta mastná, je zřejmé z toho, že za první pololetí se odhaduje na dvacet miliard, a to ještě nikdo přesně neví, na kolik přijde zestátnění IPB.
Přít se o relativně nevelký deficit státního rozpočtu v době, kdy samotné ministerstvo financí připouští, že do příštího roku vstoupíme s letošním minimálně stomiliardovým schodkem veřejných financí, znamená uvazovat nebožtíkovi šálu.
Šéf poslanců ODS Vlastimil Tlustý nezapřel svůj původ z města, kde se natáčelo Možná přijde i kouzelník, když obvinil ČSSD, že za dva roky přivedla veřejné finance zu grunt. Mertlík, kdyby měl náladu, mohl by oprávněně namítnout, že sociální demokracie se dostala k moci v době ekonomického propadu, vysoké nezaměstnanosti, letitého zanedbávání postprivatizačních problémů a s tím spojené destrukce klíčových bank. A měla na stole rozdané karty rozpočtových schémat, daňového a sociálního zákonodárství, s nimiž nezbývalo než hrát.
Potíž je v tom, s jakou ochotou ČSSD do tohoto vlaku nastoupila a jak pěkně se jí v něm sedí. Tošovský, když už na své zvyklosti tak razantně vystoupil, má patrně řadu poznatků, s nimiž by bylo zajímavé se seznámit. I bez nich je však zřejmé, že vláda, coby samochvalný zachránce veřejných financí, na svůj závazek minimálně do voleb rezignovala. To je nebezpečné ne kvůli maastrichtským kritériím, ale proto, že za současného vývoje by se využívání veřejných zdrojů mohlo vymknout kontrole nejdřív veřejnosti, poté Parlamentu a nakonec i samotné exekutivy a vyvolat sebedestruktivní řetězovou reakci.
