Co takhle prodat pár cihel?

1. 5. 2004

Evropské vlády považují své zásoby zlata za rychlý zdroj příjmů

Hluboko pod neoklasicistní budovou ústředí francouzské centrální banky v srdci Paříže se rozkládají ohromné trezory, kterým se říká “Podzemí”. V prostorách o rozloze jednoho hektaru je uloženo přes tři tisíce tun zlata, jehož hodnota se při současných tržních cenách pohybuje kolem 36 miliard dolarů. To odpovídá přibližně dvěma procentům hrubého domácího produktu Francie nebo více než polovině jejího letošního rozpočtového schodku. A přece tento poklad, představující o něco více než polovinu celkových rezerv centrální banky, které spolu s ním tvoří také eura a dolary, nevynáší na úrocích jediné euro a jeho nepřetržité hlídání stojí celé jmění. Není divu, že francouzská vláda, jíž se nedostává finančních zdrojů, dychtí po možnosti na tyto zásoby sáhnout. “Je přirozené a normální, že rezervy negenerují žádné příjmy?” zeptal se 14. dubna nový ministr financí Nicolas Sarkozy během vystoupení ve francouzském parlamentu.
Stává se již ohranou písničkou, že politikové na evropském kontinentu pokukují po zásobách zlata svých centrálních bank, jejichž celkové množství 12 800 tun (představující hodnotu 153 miliard dolarů) značně převyšuje 8135 tun, jež má americký Fed uschovány v kentuckém Fort Knoxu. Evropské vlády horlivě předkládají návrhy, podle nichž by se tržby z prodeje zlata mohly použít na financování nejrůznějších záležitostí od základního vědeckého výzkumu až po sanování neustále se nafukujících státních dluhů. Francouzský premiér Jean-Pierre Raffarin v únoru navrhl program prodeje zlata za účelem financování vědeckého výzkumu pod heslem “dnešní zlato pro zítřejší zlato”. Německý kancléř Gerhard Schröder následoval jeho příklad a doporučil, aby Spolková banka zvážila možnost prodat část z 3440 tun zlata, a italský ministr financí Giulio Tremonti naléhá na italskou centrální banku, ať sníží rezervy dosahující 2451 tuny.
Nové nadšení pro starobylý kov přichází v době, kdy evropské vlády hledají zdroje pro financování dalších investic v prostředí klesajících daňových výnosů. Zejména Německo a Francie již nyní porušují závazek Evropské unie udržet rozpočtový schodek pod hranicí tří procent. Philip Klapwijk, výkonný ředitel společnosti GFMS – londýnské poradenské firmy v oboru drahých kovů – říká, že rozruch kolem prodeje zlata je zcela pochopitelný: “Jde o snadný zdroj příjmů a vlády nemusejí k získání peněz uvalovat žádné daně.”
Bankéři z evropských centrálních bank, jako je šéf Banque de France Christian Noyer, se rychle postavili proti rozsáhlejším výprodejům zlata a tvrdí, že zásoby zlata by mohly kompenzovat případný nedostatek zdrojů v budoucnu a také že slouží jako krajní rezerva pro případ závažné krize. Obhájci prodeje zlata však namítají, že by se mělo vládám dovolit z těchto rezerv čerpat, aby mohly vylepšit své státní rozpočty. Zejména nyní, kdy se ceny zlata pohybují kolem čtyř set dolarů, což je nejvíce za téměř celé desetiletí. Ukazuje se, že jde o velké pokušení pro řadu evropských centrálních bank, které již začaly své zásoby zlata využívat. Nizozemská centrální banka prodala od září 1999 celkem 210 tun, což jí přineslo asi dvě miliardy dolarů, letos hodlá zpeněžit dalších 59 tun. Holanďanům však stále ještě zbývá 777 tun. Ve stejném období prodala Bank of England 345 tun zlata za přibližně 3,3 miliardy dolarů – tedy více než polovinu celkového množství, jež měla v roce 1999. Nejpozoruhodnější je počínání švýcarské národní banky, kdysi jednoho z nejzanícenějších světových zastánců zlatého standardu, která téměř dokončila program zahájený v květnu 2000. Celkem hodlá prodat 1300 tun zlata a ponechat si pouze 1462 tun. Banka předpokládá, že získá téměř šestnáct miliard dolarů, které předá vládě. “Již nepotřebujeme tolik zlata pro účely měnové politiky,” vysvětluje jeden z představitelů banky.
Největší ekonomiky kontinentální Evropy se více zdráhají vyprázdnit své trezory se zlatem. Francouzská centrální banka nesáhla na své rezervy od roku 1969, kdy se frank potácel v důsledku nepokojů roku 1968. Německá Spolková banka prodala v posledních letech jen 29 tun. A ultrakonzervativní italská centrální banka se od roku 1945 nerozloučila ani s jedinou uncí. Evropané si hlavní část svých značných zlatých rezerv vytvořili v 60. letech, kdy většina zemí dosahovala značných přebytků platební bilance se Spojenými státy. Přebývající dolary převedly na zlato, které použily jako rezervy na podporu svých národních měn na devizových trzích. S příchodem eura však státní banky jednotlivých zemí tak velké rezervy nepotřebují. Evropská centrální banka disponuje rezervami zlata v celkovém množství 766,9 tuny a hodnotě okolo 9,25 miliardy dolarů, jež jí předaly centrální banky členských států.
Zlato je tradičně považováno za záruku bezpečnosti v případě nesnází a hráz proti inflaci. Nicméně inflace již nehrozí tolik jako kdysi. A přestože cena zlata v posledních letech stoupala, jen málo odborníků na trh se zlatem očekává, že by se vyšplhala až na úroveň 800 dolarů za trojskou unci, jak tomu bylo před dvaceti lety. Za známku ústupu role tohoto drahého kovu jakožto vhodné investice lze považovat oznámení britské obchodní banky NM Rothschild & Sons ze 14. dubna, že se stáhne z trhu se zlatem, na němž aktivně obchodovala dvě stě let. Předseda správní rady David de Rothschild uvádí: “Došli jsme k závěru, že to již není klíčová oblast naší činnosti, a proto jsme se rozhodli trh opustit.”
Větší rozsah prodeje centrálními bankami by mohl zpečetit osud zlata jako ekonomického reliktu Starého světa. Pokud jej Francie, Německo a Itálie začnou prodávat, “bude to další historický krok k demonetizaci zlata,” říká Andy Smith, analytik obchodování se zlatem z londýnské části společnosti Mitsui Global Precious Metals, a dodává, “pilíře trhu se rozpadají.”
Přestože silně nezávislým evropským centrálním bankéřům se tato myšlenka nelíbí, prokazují v otázce prodeje zásob zlata více pružnosti než dříve. Jeden z důvodů této změny tvoří skutečnost, že většina evropských centrálních bank si nedokáže vydělat na svůj provoz. Většina z nich loni vyprodukovala jen malý nebo vůbec žádný zisk, a svým vládám tak vyplatila menší dividendy, než se očekávalo. “Dobře vědí, že politici s těmito příjmy počítali,” říká Klapwijk.
V lednu tehdejší prezident německé Spolkové banky Ernst Welteke - 16. dubna byl kvůli přijímání nadměrných výhod donucen rezignovat - poněkud ustoupil. Navrhl prodat ze zlatého pokladu během pěti let celých šest set tun, aby se získaly prostředky na výzkum a vzdělávání. Francouzská centrální banka také ukazuje ochotu ke kompromisu. I když plán ministerského předsedy Raffarina původně odmítla, předseda centrální banky Noyer říká, že je ochoten o něm dále jednat pod podmínkou, že výnosy z prodeje budou dále vedeny v účetních knihách centrální banky. Analytici se domnívají, že je pravděpodobně jen otázkou času, než se vzdá i italská centrální banka.

Slib rozvážného postupu.

Rozprodej zásob by ovšem mohl mít negativní dopad na cenu zlata. Většina evropských centrálních bank proto podepsala 8. března dohodu, kterou zprostředkovala Evropská centrální banka a jež omezuje celkovou výši prodeje na pět set tun ročně během pětiletého období počínaje letošním zářím. Podle dohody by Německo smělo během pěti let prodat šest set tun a Francie pět set. Podobný pakt uzavřený v roce 1999 zajistil, že prodeje zásob nerozvrátily trh a cena zlata od té doby stoupla o 44 procent. Avšak objemy prodeje, o nichž se uvažuje nyní – a také počet zemí, které k tomuto kroku pravděpodobně přistoupí – je mnohem větší.
Pokud Francouzi, Němci a Italové skutečně začnou zpeněžovat své zlaté cihly, pravděpodobně to určitý dopad mít bude. “Trh půjde téměř jistě dolů,” věští Smith. I přesto vlády nejspíše budou chtít prodávat. Vzhledem k napětí, které způsobují evropské rozpočtové potřeby, a také vzhledem k tomu, jak obtížně se zvedají daně, se zdá jisté, že přijde den, kdy trezory se zlatými zásobami evropských centrálních bank budou téměř prázdné.

Evropské zlaté měnové rezervy (v tunách, stav k březnu 2004)