Rozvojový pracovník se snaží využít obchodních stezek limonádového giganta, aby se léky dostaly i do nejzapadlejších míst kontinentu
Lulingu je zapadlé město schované v pralese na východě Demokratické republiky Kongo. Přes osadu splácanou z křivých prkenných chat s plechovou střechou a domků z vysušených hliněných cihel, jež před deštěm chrání vrstva palmového listí, se několikrát v posledním dvacetiletí přehnala válka mezi vládou a různými skupinami rebelů. Dostat se sem z nejbližšího velkého města Bukavu autem je kvůli tragickému stavu cest téměř nemožné. Přesto i tady, kam ani signál mobilních operátorů nedosáhne, prodávají Coca-Colu.
Dopravují ji sem spolu s dalšími artikly včetně pohonných hmot, baterek nebo třeba batůžku čínské výroby s obrázkem Spider-mana malým letadlem z Bukavu. Na devět kilometrů vzdáleném letišti zboží přeberou „cyklisté“, kteří si na své kolo, vylepšené o přivázané klacky, s vynalézavostí připevní až dva metráky nákladu ve formě balíků, přepravek a kanystrů. Pak pomalu tlačí velociped po zoufalé cestě směrem k městu.
Kvůli složitému transportu se cena půllitrovky hnědého nápoje rázem oproti „civilizaci“ ztrojnásobí. Kdo si ji chce v Lulingu koupit, musí vytáhnout z peněženky v přepočtu 70 korun.
SLADKÝ SYMBOL POSTAVENÍ
Je neuvěřitelné, že i v chudé africké výspě se najdou lidé, kteří jsou ochotni takové peníze zaplatit. Ale Coca-Cola je statutový symbol. Člověk, který má ve vesnici nějaké postavení, přece nemůže pít obyčejnou vodu. „Kupují ji hlavně hluboce věřící křesťané, kteří z náboženských důvodů nechtějí
pít pivo, které se prodává daleko více.
Ale třeba náš kazatel si dává zásadně jenom Coca Zero,“ říká obchodník Emmanuel.
Proč pije limonádu s umělými sladidly?
Má snad cukrovku nebo drží dietu?
„Ne! Slovo Zero přece jasně říká, že v lahvi je nulový obsah alkoholu,“ vysvětluje prodejce s údivem, že tázající se běloch nezná tak základní věc.
Zatímco Coca-Cola se dá koupit v každém africkém hnízdě, jiné je to s léky a rehydratačními roztoky. Ty mohou zachránit život tisícům lidí, kteří kvůli špatným hygienickým podmínkám a znečištěné vodě trpí silnými průjmy. Personál nemocnice v Lulingu je označuje za nejčastější zdravotní problém. Co se úmrtnosti chlapců a dívek týče, zabije jich snadno vyléčitelná choroba, jež v evropském kontextu představuje jen nepříjemnou obtíž, více než malárie, AIDS a spalničky dohromady. Podle statistik se ve světě pátých narozenin nedožije kvůli střevní nemoci každé deváté dítě, v Africe každé páté.
Do Lulingu tablety, rehydratační roztoky a zinek do zdejších zdravotních center přiváží bezplatně díky finanční podpoře od ECHO (Úřad Evropské komise pro humanitární pomoc) a českých dárců organizace Člověk v tísni, která hradila i náklady na cestu pro tento článek. Pacienti platí jen drobný poplatek za vyšetření. Ovšem taková distribuce medikamentů neziskovými společnostmi se může dělat pouze v oblastech s akutními problémy. Nelze ji rozšiřovat na celý kontinent. Například ve venkovských oblastech sousední Zambie, která od dekolonizace v roce 1964 nezažila občanskou válku a kde se od devadesátých let usazuje demokracie, nemají matky šanci sehnat nic na zastavení průjmu svých dětí. Právě tam Brit Simon Berry testuje svůj jednoduchý nápad, jak léky dostat ke všem potřebným. Pomocí Coca-Coly.
STARÝ NÁPAD VE FACEBOOKOVÉ DOBĚ
„Už když jsem v roce 1988 pracoval v Zambii jako dobrovolník, napadlo mě, že by se potřebné léky daly rozvážet v basách Coca-Coly ve volných prostorech mezi hrdly flašek,“ říká v rozhovoru po Skypu Simon Berry.
Jenže tehdy ještě nyní módní pojem „společenská odpovědnost podniků“ neexistoval, Coca-Cola se na rozdíl ode dneška rozvojovým projektům nevěnovala, a tak se ani neobtěžovala na nápad neznámého člověka reagovat. Po dvaceti letech se jel do svého jihoafrického působiště podívat znovu a konstatoval, že situace se nezměnila: červenobílé logo je vidět všude, medicína na průjmy jen ve městech. Napsal o svém nápadu na Facebook, kde si myšlenky všimla i BBC. Právě její novináři oslovili firmu, zda by projekt nestál za vyzkoušení. S takovým mediálním zájmem si gigant z Atlanty nemohl dovolit říci ne.
„Coca-Cola nás nepodporuje finančně, ale nechává nás využívat název projektu Cola Life, a především nám zprostředkovala kontakty se všemi svými zambijskými maloobchodními partnery, kteří limonádu ze stáčírny přes několik překládek, při nichž si každý článek řetězce k ceně lahve přidá své procento, dovezou až do té nejzapadlejší vesnice,“ vysvětluje Berry.
Muž předdůchodového věku přiznává, že doufal, že se jeho myšlenku pokusí zrealizovat někdo mladší, ale když se k tomu nikdo neměl, nakonec se do toho s manželkou pustil sám. Od září roku 2012 v Zambii vyrábí ve spolupráci s místními firmami z místních surovin takzvaný Kit Yamoyo (balíček života), který obsahuje rehydratační sůl rozpustnou ve vodě, tablety zinku a kousek mýdla. Samotné pouzdro, které je vytvarované tak, aby přesně zapadalo do přepravky mezi lahve, rovnou slouží jako jednoduchá odměrka, jež i negramotným ženám pomocí obrázků lehce objasní dávkování. Prozatím ho s úspěchem distribuoval do dvou řídce obydlených a těžko přístupných venkovských oblastí, které předtím několikrát navštívil, aby místní autority, obchodníky, doktory a matky informoval o své produktu. Na podporu Kit Yamoyo dokonce byla složena písnička, kterou pouštěli místo reklamy v lokálních rádiích.
„Během půlroku jsme jich prodali 20 470,“ říká spokojeně s tím, že kromě propagačních akcí odmítá rozdávání zadarmo. „Něco takového jen narušuje trh a zodpovědnost,“ tvrdí přesvědčeně s tím, že rozvojovou pomoc měli profit všichni a zároveň ji nikdo nedostal je třeba dělat chytřeji - tak, aby z ní bez práce. Nyní se chystá na rozšíření prodeje po celé Zambii včetně metropole Lusaky. Podle jeho plánů a zkušeností bude prvnímu článku obchodního řetězce prodávat Kit Yamoyo za 6200 kwach, ale zákazníka i v té nejodlehlejší díře by neměl stát více než 10 tisíc kwach. Tedy sehnatelných 36 korun.
PRŮJEM NENÍ SEXY
Co ho prozatím při práci na projektu Cola Life nejvíce překvapilo? „To, že distributoři téměř nevyužívali místo v basách s Coca-Colou. Podle našich statistik to dělalo jen osm procent z nich. Ukázalo se, že využití prázdného přepravního prostoru pro ně není důležité. Nejlepší motivací je samotný zisk. A ziskovost znamená udržitelnost,“ zdůrazňuje slovo, které je v posledních letech mantrou všech neziskových organizací.
Berry doufá, že mu jeho až trapně jednoduchý nápad (tedy pustit do distribuce léčiv v Africe kapitalismus) někdo „ukradne“ a rozšíří i na další medikamenty a do jiných zemí. Sám se dál hodlá držet Zambie a průjmu i proto, že toto onemocnění je pro západní publikum málo „sexy“. „Která rocková hvězda by asi vystoupila na pódium, aby zpívala za záchranu světa před střevními problémy,“ směje se Brit. „AIDS je pro kampaně daleko přitažlivější. Už proto, že na něj na rozdíl od průjmu může zemřít i kdokoli na Západě,“ dodává.
Zatímco na pohodlné používání prášků, ať už se k nim dostanou přes rozvojovky nebo běžnými komerčními cestami, si afričtí venkované rychle zvykli, důležitější úkol je ještě před nimi: naučit se průjmovým chorobám předcházet. „Lidé jsou nevzdělaní.
Když se ocitnou v nemocnici, nabádáme je, že je třeba si mít ruce před jídlem, převařovat vodu, anebo do ní hodit purifikační tablety. Stále jim opakujeme, že není možné jít vykonat potřebu jen tak někam do lesa, ale že je nutné, aby se sousedy vybudovali na vesnici několik latrín,“ uvádí doktor Jean-Marie Kilundu. „Bylo by potřeba udělat velkou a několikrát opakovanou kampaň v rádiu anebo chodit od vesnice k vesnici. Jenže my nemáme peníze ani na megafon, ze kterého bychom základní informace vyvolávali,“ prohlašuje Kilundu.
Rozvojovou pomoc je třeba dělat chytře. Tak, aby z ní měli profit všichni a zároveň ji nikdo nedostal bez práce.
O autorovi| Tomáš Nídr • spolupracovník redakce
