Přitom před deseti lety, kdy dráhy získaly dlouhodobé smlouvy s krajskými samosprávami na lokální dopravu a s ministerstvem na rychlíky, se začaly zřetelně zvedat. Masivně se modernizoval vozový park, zvyšovala kultura cestování, a dokonce i jeho přesnost. Potom však, protože nebyly dálnice, začaly se ve velkém lít peníze z Evropských fondů do rekonstrukce koridorů. Zpoždění zase rostla.
Peníze se sháněly prodejem nádraží státu, takže zázemí pro zaměstnance chátralo.
Pak začaly časté změny ve vrcholném managementu, který místo provozu dnes spíš řeší, kde sežene náhradu za zakázky, které drahám letos končí. A samozřejmě se zabývá i vlastní životností. Házet v takové situaci vinu na mašinfíry, kteří prý místo na návěstí civí do telefonu, je hodně laciné. Dráhy vždy fungovaly v polovojenském režimu, kdy je přísně vyžadována kázeň a pořádek. Na to však musí někdo dohlížet a velet. Ryba jako vždy smrdí od hlavy.
O tom, že „pomoci je možné jen tomu, kdo si chce pomoci sám“, je téma sociálního bydlení a vyloučení, jímž se v tomto vydání zevrubně zabýváme. Situaci vyostřila a pozornost k problému přitáhla města, která v zoufalství z bezpečnostní a hygienické situace v některých svých částech přestala nově příchozím vyplácet sociální příspěvek na bydlení, aby zabránila příchodům dalších špatně přizpůsobivých obyvatel.
Nakolik to dokážou změnit nové způsoby sociální práce na základě zahraničních zkušeností, uvidíme. První výsledky jsou nadějné, ale že by nás to zbavilo Chanovů, Janovů a dalších podobných lokalit po celé zemi, je krajně nepravděpodobné.
O dost povzbudivější je čtení rozhovoru s Igorem Faitem, miliardářem a úspěšným investorem do tradičních průmyslových podniků v Česku a nyní i blízko za hranicemi. Člověka nalévá optimismem, když se najde někdo, kdo věří i něčemu jinému než IT, nanotechnologiím a obnovitelným zdrojům.
A dokáže na tom vydělávat velmi slušné peníze. 9
O autorovi| Pavel Páral paral@mf.cz
