Reforma veřejných financí se neustále posunuje, a to s ohledem na nejrůznější "objektivní okolnosti". Poslední z nich byl sjezd ČSSD, který proběhl koncem března. Po každé "překážce" se rovněž hovoří o tom, že nyní nastane ten správný čas na řešení palčivých problémů.
Nicméně sjezd ČSSD skončil a nezdá se, že by se události hnuly kupředu. Problém je totiž skryt daleko hlouběji než v předsjezdové horečce, jak míní staronový předseda strany. Již jeho volba prokázala více než dostatečně, že strana je vnitřně rozložena. Padesát pět procent hlasů pro nového předsedu, tedy o celých třicet dva méně než před dvěma roky, je dostatečným důkazem postupujícího vnitřního rozkladu. K tomu je nutno navíc připočíst i okolnosti, za nichž dosáhl více jak sta čtyřiceti hlasů Špidlův protikandidát. Jiří Rusnok byl z funkce ministra průmyslu a obchodu odvolán těsně před sjezdem. Přestože oznámil kandidaturu až na sjezdu, podařilo se mu pod svůj prapor získat poměrně značnou část delegátů. A co je pozoruhodnější - pro podporu Rusnoka se nakonec vyjádřili i oba zbývající protikandidáti - Jana Volfová a Josef Dobrý. Pro Špidlu by mělo být varováním, že se dokázala významná část strany sjednotit právě pod praporem „stranického kverulanta“. Je přirozené, že vůle řešit opravdu zásadní věci pak bude u takto vnitřně nahlodané strany daleko nižší než u strany, která je jednolitě sešikována za svým vedením. Pozoruhodné rovněž je, že nakonec ani nedošlo k zásadní diskuzi na téma reformy, ačkoli jde o jeden ze základních úkolů vlády. Ministr financí Bohuslav Sobotka sice ve svém projevu zdůraznil nutnost reformy, ale k zásadní diskusi, která by kupříkladu vedla dokonce k zaujetí společného sjezdového stanoviska, nedošlo. Ani sjezd ČSSD tak nakonec nepřinesl odpověď na otázku, jaké je stanovisko nejsilnější vládní strany k reformě jako k celku. Přitom právě toto stanovisko ČSSD dluží nejen zbytku koalice, ale i celé veřejnosti. Neexistence srozumitelného a jasného stanoviska ve věci reformy veřejných financí vystupuje do popředí obzvláště v porovnání s přijetím záporného stanoviska vůči konfliktu v Iráku. I když z globálního hlediska lze obě události těžko srovnávat, přesto absence stanoviska k reformě přinejmenším svědčí o tom, jaké priority má v současnosti nejsilnější vládní strana vůči jednotlivým aktuálním politickým událostem. Koaliční partneři ČSSD jsou zatím spokojeni. Například podle poslance Karla Kühnla (US-DEU) se dá očekávat, že po sjezdu se skutečně rozproudí debata nad dalším postupem reformních prací. Pozitivem je, že po více jak měsících krize, která byla provázena především volbou prezidenta republiky, se opět rozproudily debaty u premiéra Špidly. Právě tato setkání jsou pro osud reformy nejdůležitější. Na přelomu zimy a jara se na nich nic významného neřešilo. Nyní by konečně měly přijít na přetřes i zásadní problémy. Otázkou ale je, zda skutečně bude debata korunována úspěchem. Za ten lze považovat pouze to, co je v reformní strategii ministerstva financí nazváno radikální verzí reformy. To ale znamená jednoznačné nastavení reformních parametrů - na dvě koruny ušetřených výdajů koruna zvýšených příjmů. Přitom kupříkladu ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach se netají názorem, že poměr ušetřených výdajů a zvýšených daní by měl být právě opačný. Souboj mezi dvěma krajními polohami reformy uvnitř sociální demokracie tak ještě nebyl rozhodnut, a sjezd konflikt pouze odsunul. Je pravda, že v současnosti se již připravují k vládnímu projednávání některé „úsporné“ materiály, jako například zpřísnění sociálních dávek či úprava stavebního spoření, ale ty stěžejní, které se týkají především daňových zákonů, jsou zatím v nedohlednu. Mnohé také napoví, jakým způsobem bude provádět ČSSD audit programového prohlášení, k němuž vyzval první místopředseda Stanislav Gross. Pokud skutečně dospěje nejsilnější strana k názoru, že její programové priority jsou opomíjeny ve prospěch koaličních partnerů, bude to znamenat jenom jedno - stop radikální reformě. K tomuto stanovisku může nakonec snáze dospět i s ohledem na stranické preference, a především jejich přesun směrem ke KSČM. Útěk části radikálně naladěných voličů ze sociálně podporovaných vrstev pak může být pro ČSSD košilí, vůči níž vyrovnanost státních financí bude jenom hodně vzdáleným kabátem.
