Když si britský princ Harry bral loni americkou herečku Meghan Markleovou, připíjeli jim hosté na svatební hostině z číší, které vyrobila karlovarská sklárna Moser. „Každá královská rodina, která ve světě něco znamená, má od nás minimálně jeden set skleniček. Čím je významnější, tím víc jich vlastní,“ říká s úsměvem před vstupem do továrny Moser jeden z jeho zaměstnanců.
Moser funguje v Karlových Varech již 162 let. V roce 1857 založil továrnu rytec a obchodník Ludwig Moser. Ten v prvopočátcích dovážel již hotové bezolovnaté sklo ze Šumavy. Tvrdý křišťál v rytecké dílně patřičně vyzdobil a poté prodával po karlovarských kolonádách a hotelech. Dařilo se mu tak, že si časem mohl dovolit postavit vlastní sklárnu, sklo Moser se proslavilo nejen v tehdejším Rakousku-Uhersku, ale i daleko za hranicemi mocnářství.
V dalším budování dobrého jména chce pokračovat skupina nových majitelů, která podnik ovládla zhruba před dvěma lety, někdejší restrukturalizátor a šéf plzeňské Škody Energo Jiří Zapletal, jeho manželka a známý pražský advokát Josef Brož. V době, kdy sklárny kupovali, byla firma sice v mírném zisku, ale vázl jí odbyt na zahraničních trzích a marže srážely vysoké výrobní náklady. Pod novým majitelem se prý ale vše mění k lepšímu.
Sklo mezi ozubenými koly: byznysmen Wichterle má s českým sklářstvím velké plány
Moser sídlí ve stejném areálu, ve kterém před lety začínal jeho zakladatel Ludwig Moser. Jen pár věcí se na první pohled změnilo, původní budovy jsou opravené, přibyl k nim ale také malý panelák využívaný jako ubytovna pro zaměstnance. Venku je zima, chvílemi padá sníh, na první pohled je vidět, že jsme turistickou sezonu minuli minimálně o několik týdnů. Přesto na parkovišti u informačního centra zastavuje několik autobusů s turisty, kteří míří na prohlídku továrny. Převládají Němci, zdatně jim sekundují Rusové.
Kousek za miliony
Hlavnímu proudu turistů se vyhýbáme a míříme do rytecké dílny, kam se žádný turista nedostane. Tady se dotváří produkce Moseru, vznikají kousky na zakázku, z „běžného skla“ se rodí unikáty. Vše se dělá ručně, proto je každý kus originální. To platí třeba i o skleničkách, nenajdete dvě zcela stejné, i když laik na první pohled rozdíly nepozná.
Skleničky se v rytecké dílně zdobí i několik dní, velké kusy na zakázku, třeba vázy s náročnou rytinou, pak až několik měsíců. Délka výroby a složitost motivu se samozřejmě odrazí i v ceně, ta se u luxusnějších výrobků pohybuje v řádech milionů korun. Rytiny jsou žádané hlavně v Asii.
Dostat se k takové zakázce je snem každého rytce; krom talentu je zapotřebí disponovat i velkými zkušenostmi. Než se rytec posune od výroby jednoduchých skleniček k top zakázkám, může to trvat i pětadvacet let. Odměnou za trpělivost a píli (předpokládáme, že i spolu s výší gáže) pak je výsada podepsat hotové dílo vlastní šifrou. V osmdesátých letech zaměstnával Moser zhruba dvacet rytců, teď jich ve firmě pracuje třináct.
Podívejte se do sklárny Moser:
Z útulné, ale poněkud zaprášené rytecké dílny se přesouváme do samého centra fabriky, sklárny. Na cestu ještě od jednoho z rytců dostáváme každý jablko. „Nechcete jich víc, letos se jich opravdu urodilo?“ ptá se. Cestou do sklárny míjíme početnou skupinu turistů, která právě absolvovala prohlídku. „Někteří návštěvníci si myslí, že je to jen ukázková huť, a ptají se, kdy je zavedeme do skutečné výroby,“ říká vedoucí návštěvnického centra Moseru Veronika Zvonařová.
Ve sklárně jsou tři pece, nikdy prý nevyhasnou. Šest dní v týdnu se u nich střídají směny, sedmý den běží naprázdno. Životnost každé z pecí je deset až patnáct let, po uplynutí této doby se musí rozbořit a na jejich místě postavit nové. Sklářská směna začíná v 6.30 a končí ve tři odpoledne. Po skončení směny nahradí skláře u pecí taviči, kteří do nich naházejí suroviny, jež se pak přes noc taví v peci pro další směnu.
Jen pro chlapy
U každé pece je tříčlenný tým sklářů. Je to ryze mužská práce. Ne že by tady měli něco proti pracujícím ženám, ale i genderová rovnoprávnost má své meze. Brát z pece roztavenou sklářskou píšťalou surovinu vážící nějakých dvacet kilo a z té pak vyfoukat výrobek je tak fyzicky náročné, že to ženy prostě nezvládnou. Za okny provozovny sice poletují sněhové vločky, u pecí je ale pořádné teplo. I proto mají skláři povolení za směnu vypít několik nealkoholických piv. „Když byla v létě extrémní vedra, musela se směna zkrátit a končila v jednu hodinu odpoledne,“ upozornila Zvonařová.
Na začátku sklářské směny se vyfukují především menší věci, jako jsou skleničky, odpoledne, kdy je surovina v peci tužší, se dělají vetší díla. Ani produkce menších kousků ale není nic jednoduchého. První ze sklářů nabere v peci surovinu, předá ji kolegovi, který za pomoci dřevěné formy dofoukne píšťalou základ skleničky, mistr pak k „základu“ dodělá nožku a dýnko. I vyfouknutí něčeho menšího je pro začátečníka pořádná dřina.
Naberete sklo z pece, těžká píšťala vás neustále převažuje dopředu, nestačí do ní jen foukat, ale musíte s ní i neustále točit, aby byl výrobek rovnoměrný. A i když se budete hodně snažit a mistr vám bude asistovat, na první pokus vyrobíte něco mezi akvárkem a zavařovačkou, jste rádi, že už to máte za sebou a s radostí vrátíte píšťalu mistrovi. (Mimochodem, mistrovat v Moseru můžete až po deseti letech praxe.)
Úspěšný restart tradiční značky:
Mýdlo s jelenem se vrací
Hotový polotovar pak obslužný personál odnese do speciální pece, kde chladne. Menší věci zhruba dvě hodiny, větší - jako třeba mísy a vázy - pak až dvaasedmdesát hodin. Pec je dlouhá několik metrů, polotovar v ní pomalu jede po pásu a cestou chladne, na konci pásu na něj čeká první kontrolní stanoviště.
Kontrolorky zkušeným okem posuzují kvalitu, hledají chyby. A jsou přísné. Poznají vady, které běžný smrtelník nemá šanci najít; třeba drobnou bublinku ve skleničce. „Výrobek musí být dokonalý, nesmí na něm být jediná vada. Tím držíme exkluzivní kvalitu,“ zdůvodnila přísnost kontrol Zvonařová. Z vyfouknutých polotovarů projde první kontrolou jen asi třicet procent výrobků, zbytek se opět využije jako výchozí surovina. Cestou ještě musí výrobek přežít další zpracování a úpravy. K zákazníkům se tak dostane jedna čtvrtina z původní produkce.
Tekuté červené zlato
Od vyfouknutí skla přes jeho další úpravy až k novému majiteli je skutečně dlouhá cesta. Na výrobě jedné skleničky se podílí minimálně patnáct lidí. Jen na zabroušení jejího horního okraje participuje sedm lidí. Jeden zaměstnanec oddělí horní svršek, poté však hrana sklenky zůstává ostrá a hrubá a je třeba ji ještě několikrát zbrousit, finálové dočištění okraje se dělá pemzou, pak musí skleničku někdo umýt. Teprve poté může pokročit ve výrobním procesu dál, k rytci nebo na zlacení.
Právě zlacení skla je další místní specialitou, která Moser proslavila u odběratelů. V Moseru jsou na zlacení vyčleněny speciální prostory stranou od ostatní výroby. Výtvarnice nanáší tekuté zlato tmavě červené barvy na sklenku speciálním štětcem z chlupů kanadské veverky. Vybavena první zlatou vrstvou putuje nádoba do pece, kde v 550 stupních Celsia stráví několik hodin.
Následuje další vrstva zlata a výpal. Pak je třeba zlatou vrstvu vyleštit, a protože jde o zlato, i tady se k leštění používají speciální materiály. V tomto případě achát. Sklenku lze zdobit i dalšími drahými kovy, například platinou, v tom případě ale stačí jeden nátěr.
Moser nejsou jen skleničky, ale třeba i vázy. Ty se na další výzdobu zpracovávají v kulírně, kde se jim na speciálních bruskách dělají hrany a podobně. I tady najdete jen muže, práce je fyzicky náročná. „Mají tři pauzy za den,“ potvrzuje Zvonařová. Udržet několik kilogramů těžkou vázu desítky minut nad brusným kotoučem vyžaduje skutečně sílu a ten správný grif.
Náročná výroba veškeré produkce Moseru se odráží v konečných cenách. Což potvrzuje i reakce návštěvníků firemní prodejny. „Ty voe, to jsou ceny, tady si suvenýr nekoupím,“ žasne ve firemní prodejně jedna z mladších návštěvnic. Není se čemu divit, že si toto sklo oblíbila především bohatší část světové populace. I proto Moser již tradičně většinu svého skla vyveze do zahraničí. Až devadesát procent z celkové produkce.
Moser od počátků
• 1857. Rytec a obchodník Ludwig Moser zakládá v Karlových Varech manufakturu Moser
• 1875. Moser se stal c. k. dvorním dodavatelem Františka Josefa I. Později perského šáha Muzaffaruddína nebo anglického krále Eduarda VII
• 1908-1932. Za působení Lea Mosera na postu technického a uměleckého ředitele sklárny se změnila výtvarná orientace firmy. Vznikaly dekorační techniky, které jsou dodnes charakteristickými znaky moserovské produkce
• 1939. Po obsazení Československa nacisté firmu Moser zestátnili, po druhé světové válce se z firmy stal národní podnik
• 1958. Sklo z karlovarské sklárny zaznamenalo velký úspěch na světové výstavě Expo v Bruselu
•1991. Firma Moser se stala akciovou společností s ryze českým kapitálem
• 2011. Moser se stal členem exkluzivního sdružení francouzských módních značek Comité Colbert
• 2016. Sklárnu ovládá někdejší ředitel plzeňské Škody Energo Jiří Zapletal s pražským právníkem Josefem Brožem
Dále čtěte:
Chléb, hry a oblečení. Šéf Albi Kokeš startuje byznys s dámskou módou
