Před čtvrtstoletím jsem byl pouze v čekárně, nikoli v jednacím sále vily Tugendhat, když se rozhodovalo o tom, zda československá federace přežije. Dnes víme, že se tehdy přistoupilo k čistě provedenému zákroku v podobě jejího rozdělení na dva samostatné státy.
Neboť na co by si v té době málokdo vsadil, bylo, že ze samostatného Slovenska se po docela složitých peripetiích spjatých s vládnutím Vladimíra Mečiara stal vlastně velmi úspěšný stát.
Dokonce natolik, že když jsem se slovenských kolegů o patnáct let později ptal, jak vnímají skutečnost, že se z hlediska HDP na obyvatele zrovna ten rok stali nejbohatším nástupnickým státem bývalých Uher, řekli mi lakonicky: „To tu nikto neprežíva.“ Srovnáte-li to třeba s ohromnou satisfakcí, kterou svého času pociťovali takoví Irové, když ve stejném ukazateli překonali svou „koloniální metropoli“, je to docela podstatný rozdíl.
Foto nejen pro pamětníky. V Tugendhatu se před 25 lety dělila republika
Slováci totiž již tehdy měli a mají dodnes jiný cíl: Co se počítá, to je předstižení Česka, historicky podstatně vyspělejšího. Tahle meta, v Tugendhatu ale opravdu hodně vzdálená, se Slovákům značně přiblížila. Kdo do bývalé východní části někdejší federace přijíždí po letech, vidí ten obrovský pokrok. Není zdaleka všeobecný a všudypřítomný, ačkoli čas se nezastavil nikde a prosperita se postupně šíří dál na východ a na sever od Bratislavy. Marian Kotleba zatím nemá v Česku přímý politický ekvivalent, ale my také nemáme příkré slovenské kontrasty. Přitom každému, kdo je viděl na vlastní oči, musí být jasné, že třeba problematika vyloučených lokalit je na Slovensku nikoli násobně, ale možná o řád větší problém.
Díky Dzurindovi
Slováci nemohli sentimentálně vzpomínat na slavnou industriální tradici z 19. století a někdejší komplexnost a výrobní hloubku průmyslu, když v podstatě neexistovaly. Těžký zbrojní průmysl, postavený nejdříve na českých a posléze ruských designech, se zhroutil, což se svedlo na Havla, potažmo na Čechy. Ale bonitních aktiv nebylo nazbyt, takže kamarádské transakce, za Mečiara velmi oblíbené, nestačily uživit národ ani náhodou.
Něco museli Slováci udělat dobře, protože států, které byly nuceny valnou část „socialistických aktiv“ odepsat, bylo habaděj. A podstatně rychlejší ekonomický růst na Slovensku než v Česku nelze vysvětlit ani efektem lepší návratnosti investic v zemi, kde kapitálová zásoba v přepočtu na obyvatele byla slabší.
K tomu, aby Slovensko vcelku konzistentně dohánělo Česko, bylo potřeba začít seriózně pracovat na lákání zahraničního kapitálu, který by zvedl kapitálovou zásobu a hlavně produktivitu. Jenomže aby kapitál přišel, musíte předvést pořádný reformní „spiel“ s dostatečně přesvědčivým obsahem. Slovensko je dneska tam, kde je, protože v premiérovi Mikoláši „Miki“ Dzurindovi a ministrovi financí Ivanu Miklošovi našlo lidi schopné předvést příběh úspěšné strukturální a institucionální reformy. Země se doopravdy stala atraktivní investiční destinací, ale přiznejme také kredit premiérovi Robertu Ficovi. Ten dokázal nezbourat Dzurindovy základní reformní kameny, přijmout euro s podporou obyvatelstva a dodnes o třídu šikovněji než zbytek Visegrádu žongluje mezi odmítáním přistěhovaleckých kvót a snahou držet nohu ve dveřích „těsnější Unie“.
Rychleji než my
Kdo by byl před čtvrtstoletím řekl, že zdroj velké části volného hotovostního toku automobilky Porsche se bude vyrábět na Slovensku (Cayenne) anebo že zrovna tam přilákají čtyři automobilky včetně Jaguar Land Roveru, který dostavuje závod v Nitře? Můžete tvrdit, že závislost na výrobě aut a příslušenství je na Slovensku ještě podstatně vyšší než u nás, ale kdo by tu fabriku JLR nebral?
V malé zemi je samozřejmě spuštění každé takové investice znát na makroekonomických číslech, s více než dvojnásobnou vahou oproti Česku, včetně rychlejšího růstu produktivity, což také Slováci vcelku konzistentně a dlouhodobě předvádějí. A protože kvalifikovaní lidé nejsou ani na Slovensku levně k mání, bude zřejmě stoupat i podíl celkových mzdových nákladů na vytvořené přidané hodnotě.
Jinak řečeno Slovensko bude i v nadcházejících letech bohatnout, nejspíš rychleji než Česko. Dejte jim dalších deset let relativně kompetentního vládnutí bez vnějších šoků a nám další dekádu toho, co tady provádíme, a Slováci opravdu naplní svoji ambici. A možná se ani neohlédnou.
Dále čtěte:
Rozdělení Československa pomohlo více Slovákům, tvrdí Klaus
Přijetí eura: kdo v Evropě zchudl a kdo zbohatl?
Esej: Zamávejte eurobusu
