Ona chtěla otevřít kavárnu, její manžel zase toužil po návratu k rodinné tradici cukrářů. Svůj sen si splnili. Jejich cukrárna Saint Tropez v pražské Vodičkově ulici patří k vyhlášeným místům. Ze svého podnikání je Michaela Nosálová nadšená i nyní, zhruba dva roky od otevření. S velkým zaujetím dokáže mluvit nejen o kterémkoliv ze zákusků i čokolád, ale také o svých plánech, které s cukrárnou ještě má.
Foto: Jakub Stadler
Příběh cukrárny Saint Tropez je příběhem zajímavých setkání. Nejen toho mezi manželi Nosálovými. Oba s ekonomickým vzděláním původně ve svých kariérách mířili totiž úplně jinam. Jejich společný zájem – mít vlastní cukrárnu a kavárnu – ale k úplné realizaci nestačil. Chtělo to najít šikovného cukráře. Třeba takového, jakým byl pradědeček pana Nosála, vyhlášený prvorepublikový cukrář z Chocně. Proto bylo klíčové další seznámení, a to s Nadine a Jeanem Francois Musso, kteří pochází z jihofrancouzského města Frejus.
Manželé Musso měli ve Francii dlouhá léta vlastní cukrárnu. Rozhodli se ale odejít do Prahy a přinést francouzské cukrářské umění do české metropole. „Tehdy ale neznali trh a otevřeli si cukrárnu na pro podnikání nepříliš vhodném místě. V Italské ulici jednoduše moc lidí nechodí. Spíš tam auta jen projíždí. Sami uvažovali o tom, jak pokračovat, když jsme se s nimi seznámili,“ vysvětluje okolnosti, které předcházely společnému úsilí, Michaela Nosálová. Rozhodnutí, zda se pustit do společného podniku, prý padlo během 14 dnů. Od výběru místa do otevření cukrárny pak uplynuly zhruba čtyři měsíce, během kterých se prostory ve Vodičkově ulici musely zrekonstruovat a vybavit. V šanc tehdy Nosálovi dali svůj majetek. Kvůli vybavení cukrárny si vzali hypotéku na vlastní byt.
Denně za pultem
Cukrárna otevřela poprvé v březnu 2009. Hlavním cukrářem je od začátku J. F. Musso. Michaela Nosálová často sama stála za pultem a prodávala. „V té době jsem zrovna otěhotněla. O cukrárnu jsem se přesto starala od rána do večera. Jinak to ale nejde ani teď, když chcete, aby vše dobře fungovalo,“ vzpomíná paní Nosálová.
I když je po Praze cukráren hodně, podle paní Nosálové ve své kategorii Saint Tropez moc konkurentů nemá. Zejména proto, že tím základním, na čem u Nosálů záleží, je kvalita surovin. „Pokud má být ve věnečku žloutkový krém, tak tam je opravdu krém ze žloutků a vajec a žádný prášek. Postupujeme přesně podle tradičních českých i francouzských receptur,“ říká Nosálová. A nejde jen o náhražky. Cukrárna si nechává vozit máslo na croissanty z Francie, stejně jako kandované ovoce. Své pralinky i zákusky vyrábí z exkluzivní čokolády značky Varlhona. Jako jediná cukrárna v Česku se navíc může honosit titulem Varlhona Expert.
I v cukrárně jde o zážitky
Denně v cukrárně lidé můžou vybírat z velkého množství různých druhů zákusků, slaného pečiva nebo pralinek. Jak jednotlivé kousky vznikají, se navíc může každý podívat. Výrobnu od stolečků hostů dělí pouze skleněná stěna. „Chceme, aby si odsud lidé odnášeli hlavně úžasné gurmánské zážitky. To je hlavní důvod, proč je u nás do ,kuchyně‘ vidět,“ vysvětluje Michaela Nosálová. Jen u pozorování práce šikovných rukou pana Musso a dalších cukrářů ale nemusí návštěva v Saint Tropez skončit. Cukrárna začala pořádat kurzy ruční výroby čokoládových pralinek, dortů a slaných koláčů quisches. I tady jde hlavně o zážitky. „Kdo má rád čokoládu, pro toho máme i cenově zvýhodněný balíček, který vedle výuky výroby čokoládových pralinek zahrnuje také čokoládovou masáž. V krátké budoucnosti zvažujeme také propojení jazykové výuky s našimi cukrářskými kurzy,“ prozrazuje další plány Nosálová.
Než se cukrárna stačí zavést, trvá to podle paní Nosálové obvykle tři roky. Saint Tropez má za sebou necelé dva, ve kterých si Nosálovi užili silná i slabá období. Zejména v letních měsících zájem o zákusky i cukrárnu v pasáži klesá. Naopak silné období zažívá firma nyní kolem Valentýna, na začátku léta v době svateb a také před Vánocemi. „V prvním roce to bylo nahoru dolů, ale dá se říct, že jsme neprodělali, po 12 měsících jsme se dostali na nulu, což se dá brát pozitivně,“ říká Nosálová. Nové zákazníky pak do cukrárny přivedly zajímavé marketingové nápady majitelů. Třeba když loni před Valentýnem ukryli cukráři do bonbónů a pralinek tři rubíny vybroušené do tvaru srdce, přivedlo to o polovinu víc návštěvníků než obvykle. A tak v Saint Tropez pět hodnotných cen včetně drahokamu ukryli letos znovu. Proč taky ne, když takový krok funguje.
Nejde jen o prodej zákusků
Aby přežil podnik i různé výkyvy a krize, musí mít uplatnění mnohem širší, tvrdí Michaela Nosálová. Proto cukrárna Saint Tropez dodává své zákusky do restaurací, na rauty i akce pořádané například Francouzským institutem. „Samostatnou kapitolou jsou pak dorty. Někdy děláme na objednávku jeden denně, někdy pět. Zase záleží na období. Někdy nám zákazníci dávají pěkně zapeklitá zadání i s netradičními ingrediencemi,“ směje se mladá spolumajitelka. V cukrárně Saint Tropez se tak už například připravoval dort ve tvaru postele, sněhuláka nebo auta. Vedle dortů stojí za zmínku i čokoládová kytice, busta moderátorky jednoho pražského rádia a další zajímavé výrobky. Kromě toho je tento podnik držitelem českého rekordu v podobě největší čokoládové tabulky, která kdy byla v Čechách vyrobena – vážila totiž celých 360 kilogramů. I to je ovšem receptem na úspěšné podnikání, přání zákazníka je podle paní Nosálové klíčové a je třeba udělat maximum pro to, aby byl spokojený.
Mladá podnikatelka vypadá šťastně i proto, že se jí podařilo skloubit rodinný život a byznys. Když je třeba, pomáhá s hlídáním syna Jiřího tchýně. Ovšem výhodou je i to, že si většinu svého pracovního dne může naplánovat dle svých potřeb a denního rytmu syna. „Administrativu dělám, když spí, když je vzhůru, hrajeme si nebo ho někdy vezmu i do cukrárny.“ Michaela přiznává, že starostí o syna i cukrárnu žijí manželé prakticky 24 hodin denně. Nevadí jí to. Říká, že když někoho něco baví a má práci jako koníčka, nemůže ho to nudit ani obtěžovat asi nikdy.
