Cukříky pro Boeing

Americká zbrojovka čelí špatným zprávám v USA

Muž, který přivedl Boeing do Chicaga, se jmenuje Paul O´Connor. V podnikatelské a finanční metropoli severní Ameriky si ho za to mnozí velmi cení. Je šéfem neziskové společnosti World Business Chicago, jejímž posláním je posilovat ekonomiku města, a lákání soukromých investic k tomu patří. Chicago vehementně usilovalo o to, aby v něm Boeing jako jedna z obřích amerických korporací vybudoval své světové sídlo. V roce 2001 se společnost skutečně rozhodla pro větrné město na břehu Michiganského jezera.
Zůstane Chicago O´Connorovi vděčné? Kdo sleduje dění kolem této velké zbrojovky a zároveň výrobce civilních letadel, bude možná mít pochybnosti. Podobně jako v Česku, kde Boeing odchází z Aera Vodochody, stíhají firmu špatné zprávy i ve Spojených státech.

Móda je jinde.

Před několika dny zrušila americká armáda zakázku za 39 miliard dolarů na bojový a průzkumný vrtulník Comanche, na jehož vývoji se Boeing podílel společně s firmou Sikorski. Podobný osud může postihnout kontrakt Pentagonu, amerického ministerstva obrany, na pronájem až stovky tankovacích letounů 767 za osmnáct miliard dolarů. Boeing musel oznámit, že omezuje výdaje na tento program a propouští zaměstnance. To je nepříjemná zpráva v době, kdy jsou Američané v kampani před prezidentskými volbami velmi citliví na hrozbu přesunu pracovních míst z USA do zahraničí.
Rizik je však více. Americké ozbrojené síly po zkušenostech z Iráku a Afghánistánu přizpůsobují své požadavky a připravují se na zcela jiné války než v době globálního soupeření se Sovětským svazem. Cílem je dnes pružnost. V módě – alespoň z pohledu řady vojenských pozorovatelů a médií - jsou menší vrtulníky či bezpilotová letadla, nikoliv velké supermoderní stroje typu stíhaček F-22, které vyrábí právě Boeing.

Etická dilemata.

Pověst Boeingu však poškozují hlavně „etické skandály“. Firma zaměstnala jako svou přední manažerku Darleen Druyunovou, která dříve měla v americkém letectvu na starosti pronájem a nákup tankovacích letounů. Zakázku získal Boeing předtím, než do této zbrojovky zamířila Druyunová. Okamžitě se objevily pochybnosti, zda byl kontrakt v pořádku.
Ministr obrany Donald Rumsfeld nařídil vyšetřování, které má zjistit nejen to, jestli letectvo vůbec potřebuje nové tankery, ale také prozkoumat, zda se neporušují pravidla, jimiž se musejí řídit zbrojovky při zaměstnávání bývalých představitelů ozbrojených sil.
Druyunová musela loni v prosinci kvůli skandálu firmu opustit stejně jako finanční šéf Michael Sears, který ji do společnosti lanařil. O něco později na funkci rezignoval i nejvyšší výkonný šéf Philip Condit. Do firmy se na jeho místo vrátil penzista a bývalý prezident Harry Stonecipher.
Aby toho nebylo málo, dva bývalí zaměstnanci Boeingu se potýkají s obviněním, že se podíleli na krádeži obchodního tajemství hlavního amerického konkurenta Boeingu – firmy Lockheed Martin. Šlo o informace, které mohl Boeing využít v soutěži o jinou zakázku amerického letectva – na raketové systémy pro vypouštění satelitů.

Hotovost na ruku.

Zatímco Boeing zápasí s pošramocenou pověstí, jednotlivé státy Unie nepřestávají usilovat o jeho přízeň. Není divu – politik, který neumí zachránit pracovní místa, dnes nemá v Americe šanci. Nikdo přitom nepochybuje o tom, že navzdory všem problémům Boeing zůstane významnou firmou a také důležitým zaměstnavatelem.
Stát Washington na západním pobřeží USA poskytl firmě daňové úlevy a subvence v celkové výši přesahující tři miliardy dolarů, aby povzbudil její tamější produkci. Chicago je odlišný případ – nejde o práci dělníků, nýbrž bílých límečků ve světovém sídle firmy. Některé obyvatele to vede ke skepsi. „Boeing nebude pro Chicago velkým přínosem, samotná výroba přece bude jinde,“ řekl týdeníku EURO jeden místní podnikatel.
I tak ale Chicago bojovalo o sídlo Boeingu se svými konkurenty – zvláště Denverem a Dallasem – ze všech sil. Když už se zdálo, že firma od svého záměru usídlit se u Michiganského jezera ustupuje, přihodili představitelé města 23 milionů dolarů „v hotovosti“. Tak to alespoň v odpovědi na otázku týdeníku EURO vylíčil Paul O´Connor. Oněch 23 milionů je částka, kterou má Boeing jistou, celková subvence může během dvaceti let překročit 50 milionů. Ve srovnání s podporou státu Washington však jde o pakatel.
O´Connor nepochybuje o tom, že nejde o prodělečný obchod. Na základě průzkumu, který si město nechalo udělat, by mělo za dvacet let vydělat 4,3 miliardy dolarů. Ostatně ani pro Boeing údajně nebyly ony pobídky nejzávažnějším faktorem při rozhodování. Mnohem důležitější je postavení města jako letištního centra Spojených států, z něhož se lze poměrně rychle (do čtyř hodin) dopravit prakticky kamkoliv v severní Americe. Významnou roli také hrají nízké daně státu Illinois, v němž Chicago leží.

Spekulace a vize.

Jednotlivé státy Unie mohou pomáhat Boeingu o sto šest, ale o úspěšnosti vojenské části byznysu firmy se do značné míry rozhoduje úplně jinde – v hlavním městě Washingtonu či případně v metropolích dalších zemí světa, které budou výrobky společnosti kupovat.
Jestliže se dnes pochybuje o dalších zakázkách z oblasti obranného průmyslu, je to poněkud paradoxní. Představitelé Boeingu v chicagském sídle totiž říkají, že právě vojenská část byznysu měla odstranit závislost na nevyrovnané poptávce po civilních letadlech. Není tajemstvím, že vyhlídky v této oblasti se ještě zhoršily po teroristických útocích z 11. září 2001.
Nyní zase na finančních trzích kolují spekulace o tom, že pokud se prezidentem stane demokratický kandidát John Kerry, Amerika se přestane angažovat v zahraničí a omezí i vojenské výdaje. To prý bude nevyhnutelné už kvůli nynějšímu vysokému rozpočtovému deficitu. Realisté nicméně namítají, že zbrojařským firmám se v minulosti nedařilo špatně ani za demokratických administrativ.
Některé skeptické vize jsou evidentně přehnané. Odstoupení Pentagonu od projektu vrtulníků Comanche sice vyvolává dohady o dalších možných škrtech, ale faktem je, že ministerstvo obrany bude chtít ušetřené peníze investovat do jiných typů helikoptér. A zde se Boeingu naskýtají další příležitosti pro modernizaci a uplatnění starších vrtulníků, které sice nejsou tak sofistikované a odolné vůči radarům jako Comanche, zato se lépe hodí do Iráku či Afghánistánu, kde protivník využíval především ručně odpalované střely. Ztráty způsobené zrušením projektu Comanche se tím ovšem zcela nepokryjí.

Dobývání světa, dobývání Čech.

Ať už je situace v samotných Spojených státech jakákoliv, jedno je jisté – americké vlády považují za svou povinnost pomáhat výrobkům tamních firem při dobývání zahraničních trhů včetně České republiky. S tím zřejmě souvisejí i slova, která týdeník EURO zaznamenal v jednom z washingtonských vládních úřadů: „Pokud se Česko otáčí zády k Boeingu, znejisťuje i další zahraniční investory. Ostatní firmy si všímají, že společnosti jako Boeing odcházejí. Česká republika toho může ztratit více.“
Ačkoliv toto vyjádření na první pohled působí jako lobbing, či dokonce hrozba, má racionální jádro. Zvláště Američané totiž měli v minulosti pocit, že Česko se vůči zahraničním investorům nechová právě přátelsky. Kauza Aero Vodochody, z něhož musel Boeing odejít, může být pro leckoho varováním.
Obrázek ale rozhodně není tak černobílý. Ani Boeing totiž nemůže mít zájem na skandalizaci svého odchodu z české firmy vyrábějící podzvukové letouny L-159, neboť má dost vlastních problémů s image v samotných Spojených státech.
S mírnou nadsázkou lze dodat, že Česko je na tom svým způsobem přece jen o něco lépe než jednotlivé státy americké Unie. Ty totiž při vyjednávání s Boeingem mají v rukou pouze cukr – tedy výhody a pobídky, jež mohou firmě poskytnout. Česká vláda kromě cukru vlastní i „bičík“, neboli přístup k budoucím zakázkám. Může ovlivnit i to, jaké letouny nakoupí třeba ČSA. Zřejmě není náhodou, že šéf společnosti Boeing Česká Thomas Ryan v rozhovorech pro různá média odmítl úvahy o vysokém odškodném pro svou firmu po odchodu z Aera a zároveň se přihlásil k dobrým vztahům s ČSA.
Na druhé straně má česká pozice i evidentní slabiny. Praha musí počítat s tím, že americká vláda bude vždy stát na straně americké firmy (což třeba v Chicagu nemusí nutně platit) a že význam českého trhu je omezen jeho velikostí.

Pevnost Evropa.

Když Boeing před šesti lety vstupoval do Aera Vodochody, mluvilo se o dalších možných podobných akvizicích americké firmy v Evropě. Velké země unie, zvláště Francie, Německo a Británie, se ale stále více hlásí ke společné vyzbrojovací politice, která má dát šanci především výrobkům evropského obranného průmyslu. Není nakonec Aero takovým nechtěným signálem, že Evropa se přinejmenším pro vojenskou část byznysu Boeingu uzavírá?
Jim Schlueter z Boeingu odpověděl na tuto otázku týdeníku EURO v chicagském sídle firmy následovně: „Je to věc dlouhodobé spolupráce s jednotlivými vládami. Vždy se budeme snažit nabídnout produkty našim zákazníkům (tedy vládám) za výhodnějších podmínek.“ Se součinností s vládami se to však nesmí přehnat. Republikánský senátor John McCain z Arizony o tom ví své. Právě jeho kritika vládní zakázky na tankovací letouny Boeingu přispěla k rozhodnutí o přezkoumávání tohoto kontraktu.