Ministr zahraničí nepodpořil tuzemské firmy
Čeští politici zabránili v roce 2000 firmě ZVVZ Milevsko, aby vyvezla vzduchotechniku do íránské jaderné elektrárny Búšehr. Šance se chopila německá společnost Siemens. „Ano, Siemens tam vzduchotechniku dodal,“ potvrzuje mluvčí české pobočky Petr Sedláček. Zdůrazňuje, že obchod se uskutečnil v souladu s mezinárodními dohodami a předpisy Evropské unie.
Jak je to možné? Čeští poslanci před pěti lety po intervenci Američanů schválili zákon, který šel nad rámec pravidel EU. Návrh zákona tehdy předkládal ministr zahraničí Jan Kavan (ČSSD) poté, co se za něj přimlouvala americká ministryně Madeleine Albrightová. Zatímco evropská legislativa se zabývá obchodem s materiálem, který může být využit pro vojenské účely, Češi zakázali veškerý vývoz - tedy i vzduchotechniky.
Není divu, že pracovníci ministerstva zahraničí v posledních měsících po dohodě s ministerstvem průmyslu začali pracovat na tom, aby byl absurdní zákon zrušen. Nyní jsme členy EU, a protože ta celou záležitost reguluje, je už zákon nadbytečný, argumentovali představitelé Černínského paláce v zahraničním výboru Parlamentu i při jednání s ministerstvem průmyslu. Proti zrušení zákona se však překvapivě postavil nejvyšší šéf zamini Cyril Svoboda.
Češi nejsou vítáni.
Zástupci ministerstva zahraničí původně uváděli, že zrušení zákona by mohlo být vstřícným gestem vůči Íránu. Tento přístup měl logiku. Západoevropské firmy se hrnou na íránský trh, ale české společnosti tam mají uzavřené dveře. Kupříkladu firma Škoda Dopravní technika zvítězila ve výběrovém řízení na dodávku pětičlánkových tramvají do íránských měst. Jde o největší projekt vývozu kolejových vozidel do této části světa. Jenže vztahy Česka a Íránu jsou napjaté, takže Škodu by mohly nahradit společnosti Alstom či Bombardier.
V čem je problém? Teheránu vadí vysílání rozhlasové stanice Fardá, což je perský program Rádia Svobodná Evropa. Redakce sídlí v Praze. Zrušení stanice nepřipadá v úvahu, takže se hledaly jiné možnosti, jak přispět k otevření bran Íránu. Ministr průmyslu a obchodu Milan Urban oznámil, že ještě letos tuto zemi navštíví, aby šance českých firem podpořil.
Pomoci mělo také zrušení sporného zákona. Není samozřejmě jisté, zda by se tím kýženého výsledku dosáhlo. „Mohlo by to být vnímáno jako vstřícné gesto, ale nevím, zda by je Íránci považovali za dostatečné,“ uvádí místopředseda zahraničního výboru David Šeich (ODS), který byl členem poslanecké delegace, jež Írán nedávno navštívila. Zdálo se nicméně, že všichni zasvěcení politici a úředníci se shodují - zrušením zákona se nic nezkazí a českým firmám to může jenom pomoci.
Nešlo o omyl.
Pak však přišla studená sprcha. Ministr zahraničí Cyril Svoboda v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes (5.února) překvapivě prohlásil: „Ten zákon není možné rušit a ani v gestech měnit naši pozici vůči Íránu.“ Těm, kteří už o celé záležitosti věděli, se muselo zdát, že jde o nějaký omyl. Nešlo. Týdeník EURO se zeptal na oficiální stanovisko mluvčího Černínského paláce Víta Koláře. Ten ministrovu odmítavou pozici potvrdil.
Náměstek ministra Petr Kolář vysvětloval uvedené stanovisko tím, že ho nelze vytrhávat z kontextu spojeneckých závazků a je nutné ho zasadit do časového rámce. Američané v poslední době adresovali Íránu několik varování kvůli jeho údajné snaze vyvinout jaderné zbraně, evropská trojka (Německo, Francie a Británie) zase vede s Teheránem komplikovaná jednání o ekonomických vztazích a zastavení íránského jaderného programu. Kolář nevidí v dřívějších a současných stanoviscích ministerstva rozpor, neboť vždy se počítalo s tím, že politické rozhodnutí musí učinit šéf resortu Svoboda.
Týdeník EURO však má informace, že změna v postoji Černínského paláce byla skutečně zásadní. Představitelé ministerstva dříve jasně mluvili o „vstřícném gestu“, což později Cyril Svoboda rozhodně odmítl. To, že jde skutečně o zásadní obrat, potvrzuje i šéf zahraničního výboru sněmovny Vladimír Laštůvka (ČSSD), poslanec David Šeich (ODS) i zdroje z ministerstva průmyslu.
Neinformovaný ministr.
Proč ale zamini tak prudce otočilo? Jedním z možných vysvětlení může být nedostatečná informovanost Cyrila Svobody o práci svých podřízených. Nebylo by to poprvé. Něco podobného se stalo při jednáních zemí Evropské unie o vztazích s Kubou, kdy Praha také podivně měnila své postoje (EURO 6/2005).
České ministerstvo zahraničí je navíc daleko vstřícnější vůči americké politice než diplomacie jiných zemí EU. Platí to zřejmě i pro český postoj vůči Íránu. Možná by mohl zaznít i argument o lidských právech. Ten je však velmi sporný. Íránská nositelka Nobelovy ceny míru Širín Ebadíová je spoluautorkou článku, jenž nedávno vyšel v New York Times (8.února) a který říká - americká hrozba útoku na Írán výrazně ztěžuje situaci obhájců lidských práv v této zemi.