Réva se zde prokazatelně pěstovala již na počátku 12. století. Tak jako všude lze za tento počin děkovat řeholním bratřím, v tomto případě cisterciákům. Ti se usadili v Sedlci u Kutné Hory a jsou považováni za zakladatele vinohradnictví na Kutnohorsku. Od těch časů se vinohradnictví a vinařství v regionu ubírá vývojem, který kopíruje situaci v jiných oblastech. Přišla Bílá hora a s ní úpadek zčásti zaviněný i bouřlivým boomem pivovarnictví. To znamenalo pomalý sice, ale stálý úpadek pěstování révy a přípravy vína v Horách Kutných a jejich okolí. Ten trval až do století minulého, na jehož počátku zde bylo 10 000 keřů révy. Ano, čtete správně, keřů. První ani druhá světová válka kutnohorským vinohradníkům nijak nepomohly. Po celý čas válečného běsnění a daleko po něm, až do roku 1973, se v katastru města spíše symbolicky udržují pouhé dvě viniční tratě. Město a okolí ovládly bezkonkurenčně produkty tamního pivovaru, především známý ležák Mikuláš Dačický.
V sedmdesátých letech se díky lepším možnostem budoucího rozvíjení spojily dvě vinařské „minioblasti“, čáslavská a kutnohorská pod hlavičkou Státní statek Čáslav. Mělo to svůj účel – kutnohorské vinohrady se dočkaly revitalizace, pomalé sice a nepříliš expanzivní, přesto ale patrné. Rok 1993 znamenal opětovné rozdělení státního statku a Kutnohorští začali hospodařit sami. Zprvu na necelých pěti hektarech vinohradů jako družstvo Vitamína. V tomto období se povedlo rozšířit plochy vinic o další asi tři hektary. Ovšem stále se nedařilo prosadit význam kutnohorské vinařské produkce do širšího povědomí konzumentů. Snad proto došlo k další transformaci. A sice v roce 2002, kdy se hospodářem na vinicích v okolí města stala společnost Kutnohorské vinařství. Ta k dnešnímu dni vlastní sedm hektarů vinohradů, zejména ve stráních pod Sukovem. Daří se jí prezentovat svá vína coby jedinečné produkty jedinečného regionu a i když zatím nemá ambice zásobit širší záběr prodejen, většinu jich prodá ve vlastní vinotéce. Zvolna, o to však urputněji, se snaží o obnovu někdejší slávy kutnohorského vinařství.
Müller-Thurgau 2003 kabinet. Barva poněkud těžšího tónu postrádá takové ty rozpustilé jiskřičky zelenkavého odlesku, které k odrůdě patří, nicméně mluví pro kabinetní jakostní zařazení. V nose nabídne „sbor“ vůní opulentní, výrazný hroznovitý dojem, který rovněž jako by příslušel vyššímu predikátu, než je uvedeno. Chuť podporuje výrazem signály kytky, hroznovitá natěžkanost, v konci podpořená kyselinou s patrným podtónem hořčin, je na tuto odrůdu až příliš „vážná“, asi jako někdejší konšelé města, odkud víno pochází. Jde jistě o zajímavé víno, které ale poněkud „utíká“ z odrůdy, zvláště tím, že postrádá její hravost, lehkost a živý tah vzhůru.
