Když dnes naši sportovci míří na některé z důležitých klání, pokud mají velké ambice, vzkazují fanouškům, že se „porvou o placku“. Tedy o jednu ze tří medailí. A nám takováprohlášení připadají samozřejmá, vždyť proč by tam jinak jezdili?
Asi nikoho v tu chvíli nenapadne, že tradice odměňování nejúspěšnějších sportovců není nikterak dlouhá.
Není se ani čemu divit, medailový ceremoniál je totiž logicky propojen s rozvojem organizovaného sportu. Proto se s „plackami“ pro sportovce setkáváme až na samém konci 19. století.
Co je medaile?
Medaile však není jen kus drahého kovu visící na krku úspěšného sportovce. Označujeme tak zvláštní druh plastiky, která často slouží jako vyznamenání či připomínka významné události. Samotné slovo pochází z latiny a je odvozeno od výrazu medalia, což byla měděná mince raného středověku.
Už z toho je patrné, že se medaile objevovaly i v dávnější historii. Zřejmě první písemný záznam pochází z pera židovského historika Flavia Josepha. Ten na začátku našeho letopočtu s výrazným časovým posunem popsal, jak Alexandr Makedonský vyjádřil díky jednomu z židovských spojenců za pomoc během tažení tím, že mu nechal poslat dary, mezi nimiž byl i předmět připomínající dnešní medaili.
Jako ocenění válečného umění využívali medaili také římští císaři. Byly zpravidla ze zlata nebo stříbra, a dokonce inspirovaly tehdejší módu. Jak muži, tak ženy často podobné předměty nosili jako šperky. Středověk a po něm i další epochy medaile převzaly, a to především jako ocenění za nějakou službu a zásluhy. Zejména za ty válečné, ale později i v dalších oborech. Není proto divu, že když se v roce 1896 konaly první moderní olympijské hry, byly právě medaile jedním z ocenění.
Za vítězství olej
Pokud zamíříme do starověku mezi sportovce, z historických pramenů máme doloženy první olympijské hry v roce 776 před naším letopočtem. Někteří badatelé ale věří, že tradice je ještě o několik set let starší.
Z pohledu moderního profesionálního sportovce nebylo tehdejší odměňování úspěšných atletů asi žádná sláva, i když některé projevy úcty měly něco do sebe. Po skončení klání dostal vítěz pouze olivovou ratolest, ale zato se mohl těšit, jak ho přivítají doma. Po triumfu se totiž výrazně zvedla jeho sláva v celém Řecku, což sousedi dokázali ocenit. Proto na vítěze často čekala výrazná peněžitá odměna, sudy olivového oleje, sem tam dokonce místní umělec vytvořil hrdinovi olympiády sochu.
Střih do novověku
Se zánikem původních olympijských her na dlouhou dobu více méně zanikl i organizovaný sport (gladiátorské zápasy a rytířské turnaje bychom asi počítat neměli). Setkáváme se s ním až na konci 18. a především v průběhu 19. století, kdy se také začíná objevovat myšlenka na obnovení olympijských her.
Sportovních akcí odkazujících na řecké hry se v tu dobu uskutečnilo hned několik, ale moderní pojetí olympionismu můžeme datovat až od roku 1890, kdy baron Pierre de Coubertin přišel s nápadem založit Mezinárodní olympijský výbor (MOV), který by každé čtyři roky pořádal olympijské hry.
Ty první se konaly o šest let později, a kde také jinde, než v řeckých Aténách. Her se zúčastnilo 241 atletů soutěžících ve 43 disciplínách. A na ty nejlepší čekaly kromě uznání také medaile. Ale pozor, zatímco dnes se odměňují tři nejúspěšnější, tehdy medaili dostali jen vítěz a druhý v pořadí. Vítěz obdržel olivovou ratolest a stříbrnou medaili, ten druhý pak bronzovou a vavřínový věnec. Oba navíc dostali certifikáty, dalo by se říct diplomy, úředně dokládající jejich výsledek. A všichni účastníci si domů odnesli třetí typ, medaili upomínkovou.
Je zlatá opravdu zlatá?
Dvě následující olympiády byly z hlediska organizace zvláštní. Hry totiž byly jakýmsi doplňkovým programem jiných akcí. V Paříži (1900) tak někdo medaili dostal, někdo ne. Na „plackách“ navíc chybělo jakékoli propojení s olympijskými hrami, takže ani nepanuje shoda, zda tyto medaile vůbec jako medaile počítat. Podobná situace se opakovala o čtyři roky později v St. Louis, kde se ale poprvé objevily tři kovy pro tři nejlepší.
Nový způsob souvisel s řeckou mytologií, každá z materiálů nových medailí totiž odkazovala ke třem z pěti fází Hésiodova rozdělení vývoje lidstva: zlatého věku, stříbrného věku a věku bronzového. Teprve Londýn (1908) poprvé zažil organizované medailové ceremoniály v podobě blízké těm současným. Pro příběh medailí je ale důležitá i následující olympiáda. Byla totiž poslední, na níž se rozdávaly zlaté „placky“ vyrobené jen ze zlata. Dnes v nich dominuje stříbro, podle regulí olympijského výboru musí činit celých 92,5 procent materiálu. Na pozlacení se používá jen šest gramů zlata.
To však nejsou jediná pravidla, MOV nařizuje i minimální rozměry, a i když podobu medailí pro jednotlivé hry navrhují organizátoři, výbor ji musí schválit. Naposledy tak učinil před zimními hrami ve Vancouveru v letošním roce, během nichž se na krky úspěšných sportovců věšely asi nejkontroverznější medaile v historii. Nejen že byly zčásti vyrobeny z recyklovaných součástek počítačů a elektroniky, měly také podivný tvar a především nebyly placaté. Jejich zvlnění mělo připomínat horskou krajinu kolem pořadatelského města. S čím asi přijdou v roce 2012 v Londýně?
