Naděje věřitelů ve vylepšení zákona o konkursu se rozplývá.
Napjatě očekávaný návrh novely zákona o konkursu a vyrovnání s největší pravděpodobností znovu potvrdí legislativní impotenci vlády. Diskuse nad pracovní verzí zpracovanou ministerstvem financí vyúsťuje v její odmítnutí jak ze strany soudců, tak i ekonomů. Do otevřené kritiky se ale zatím nikdo pouštět nechce, protože přetrvává víra, že by se mohlo ještě podařit prosadit zásadní změny v návrhu. Jenže novelu má dostat vláda na stůl ve třetím čtvrtletí letošního roku, a tak je mnohem pravděpodobnější, že úřad ministra Motejla opustí legislativní nedochůdče. Nepomůže zkrátit a zjednodušit konkursní řízení a ani nezlepší šance věřitelů dostat se ke svému majetku jeho prostřednictvím.
Nutno přiznat, že dát dohromady legislativu, která by umožnila konkursnímu řízení být nástrojem klidného a minimálně bolestného úpadku podniku, je obtížné. Současná úprava je zcela nevyhovující a naroubovat na ni potřebné změny je prakticky nemožné. Zároveň s novelou se proto mělo začít pracovat na rekodifikaci celého zákona, který by mohl být připraven již v příštím roce. Z těchto prací však dosud není vůbec žádný výstup. A tak je možné jen očekávat, zda titíž autoři, kteří připravili nevyhovující novelu, předloží opět stejný zmetek.
Nepochopená revitalizace.
Zcela nesmyslně je do návrhu zapracována otázka revitalizace. Nabízí se totiž možnost zvláštní úpravy poskytnutí ochranné lhůty v důsledku revitalizačního procesu. Kromě toho má změna umožnit převzetí celé konkursní podstaty i s dluhy. Pokud by se Revitalizační agentura podniku ujala, znamenalo by to zrušení konkursu. Autor zákona v tomto případě zjevně nepochopil podstatu činnosti agentury, která v žádném případě nebude přebírat celé firmy včetně jejich dluhů. Smyslem její existence je odkup životaschopných aktiv, jejich restrukturalizace a následný prodej. Výnos z prodeje se stává zdrojem pro uspokojení nároků věřitelů původního podniku.
Jediné smysluplné zakomponování potřeb revitalizace do zákona by spočívalo v tom, že agentura by mohla v případě prohlášení konkursu jmenovat správce, kterého by soud již pouze bral na vědomí. Toto řešení bylo zvoleno v některých zemích, které prošly podobnými hospodářskými krizemi. U nás by jistě narazilo na odpor ostatních věřitelů, kteří jsou v takovém případě diskriminováni v jakémsi zákonem definovaném státním zájmu na záchraně životaschopných aktiv podnikatelských subjektů.
Spor o správce.
Pro autory návrhu i další právníky je přitom charakteristický skeptický pohled na schopnost věřitelů postarat se o své nároky vůči dlužníkovi v úpadku. Požadavek ekonomické veřejnosti, aby si držitelé pohledávek mohli sami vybrat konkursního správce třeba ze seznamu příslušného obchodního soudu, nebyl v návrhu vyslyšen. Soudce Jaroslav Zelenka z Krajského obchodního soudu v Praze například soudí, že by mělo být posíleno postavení správce nad úpadcem, a nikoli věřitele nad správcem. Zkušenosti z většiny konkursů podle něj ukazují, že věřitelé často nejsou schopni jednotného postupu, o práci ve věřitelských orgánech není zájem až na několik mediálně či finančně zajímavých případů. Často se stává, že členové věřitelských výborů sledují svůj parciální prospěch, který je v rozporu se zájmy ostatních věřitelů, blokují činnost správce, a tím i rychlost celého řízení. Kromě toho by v takovém případě došlo k přechodu odpovědnosti ze správce na věřitelský výbor. To by rozmělnilo odpovědnost a ztížilo případné spory o náhradu škody.
Ekonomové mají na věc jiný pohled. Skutečností je, že vážným nedostatkem současných konkursů je tunelování podstaty správcem a marné snahy věřitelů o nápravu. Lze sice oponovat možností žalovat správce, či zavést kárné řízení se soudcem, který takového správce podporuje.
Faktem však je, že v zahraničních právních úpravách je tato pravomoc věřitelů zakotvena. V okamžiku úpadku se například podle britského zákona stávají pánem nad podnikem věřitelé, kteří jmenují správce. Ošetření zájmů menších věřitelů je přitom propracované a účinné. Musí mít zastoupení ve věřitelském výboru, případně jim soud ustanoví opatrovníka. K rozhodnutí o rozhodujících transakcích nestačí hlasování podle velikosti pohledávek, ale je třeba dosáhnout souhlasu určitého kvora hlasujících v každé skupině věřitelů. Soud má v tomto systému pouze evidenční roli. To umožňuje rychle uvolnit životaschopná aktiva z konkursní podstaty a zachovat třeba výrobu a zaměstnanost ve firmě na přijatelné úrovni. V anglosaském právu se tomuto postupu říká reorganizace, současná právní úprava ani navrhovaná novela nic takového umožňovat nebude. Navrhované zavedení předběžného správce, kterého by měl soudce jmenovat na dobu do prohlášení konkursu, na odstavení věřitelů na vedlejší kolej nic nemění. Přetrvává právní názor, že o zájmy věřitele se lépe postará tandem soudce a konkursní správce než sám věřitel. Samotný návrh dokonce rozšiřuje možnosti správce legálně tunelovat konkursní podstatu. V paragrafu 25a se kupříkladu říká, že správci nelze uložit povinnost k náhradě výdajů za spory o pravost, výši a pořadí popřených pohledávek. Není pro správce nic snazšího než vyvolat desítky sporů o zcela nepopiratelné pohledávky a přes spřízněnou advokátní kancelář inkasovat nemalé částky.
Zástavní paskvil.
Největší kritiku z obou stran si ale vysloužil návrh na změnu v uspokojování oddělených a přednostních věřitelů. Má být sice zachována jejich preference, ale nikoli v takovém rozsahu jako dosud. Podle ministerstva spravedlnosti je jejich zvýhodnění nadměrné a kromě Japonska neexistuje v žádné jiné zemi. V důsledku toho se nedostane při rozdělování výnosu konkursu na nezajištěné věřitele, což má za následek jejich pasivitu, ale i využívání konkursu k jiným účelům, než ke kterým je určen. Nahrazuje podle předkladatelů někdy civilní spor, což je v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto by podle zvažované novely měli oddělení věřitelé dostat pouze sedmdesát procent své pohledávky a o zbytek se musí ucházet v rozvrhu s ostatními věřiteli. Pokud by toto ustanovení bylo skutečně přijato, výrazně by to zhoršilo dostupnost úvěrů zejména pro menší a střední podnikatele. Banky by totiž při poskytování úvěru nepožadovaly zástavu v hodnotě zhruba 150 procent půjčované částky jako dnes, ale zhruba v hodnotě 230 procent. Takže novela, která by měla pomoci prolomit současný credit crunch, může působit opačným směrem.
Bič a malý dvorek.
Názory na to, zda má být zastavený majetek zčásti zahrnut do konkursní podstaty, nebo vydán, se mohou lišit. Faktem je, že konkursní podstata je v současnosti většinou velmi chudá, a to je hlavní příčina toho, proč na nezajištěné věřitele nezbude nic. Zákon by měl bezpochyby zvýšit tlak na statutární orgány společností, aby dodržovaly svou zákonnou povinnost včas podat návrh na konkurs. Vhodným nástrojem může být zavedení úpadku z nedbalosti a podvodného úpadku do trestního práva. Obdobně jako zvýšení pořádkové pokuty, zákaz podnikání pro členy statutárních orgánů a další vedoucí pracovníky dlužníka. Bez hrozby tvrdé sankce se situace nezmění a věřitelé nebudou mít šanci zachránit alespoň část prohospodařeného majetku. Nedostatečné je rovněž stanovení záloh na konkurs. Podle návrhu by mohl soudce nařídit první zálohu ve výši dvaceti tisíc korun a druhou ve výši třiceti tisíc. Potřebám praxe by ale vyhovovalo zvýšení horní hranice alespoň na jeden milion korun. To má význam i pro odrazení drobných a okrajových věřitelů od iniciování konkursu jako formy nátlaku na velké věřitele za účelem požadování výpalného.
Strach ze lhůt.
Hodně diskusí bezpochyby vzbudí stanovené lhůty pro prohlášení konkursu. Soud by měl o konkursu rozhodnout do deseti pracovních dnů, nepodal-li návrh sám dlužník, nebo pokud zastavil platby. Soudce Zelenka tvrdí, že situace je již dnes taková, že jsou-li splněny zákonné podmínky, je možné i podle současného zákona vyhlásit konkurs velmi rychle. Případné excesy je potom možné řešit v rámci kárné odpovědnosti soudce. Lhůty se podle jeho slov neosvědčily již dříve v případě patnáctidenního termínu pro rozhodnutí o povolení ochranné lhůty, kterou soudci většinou rovnou zamítali. Naopak věřitelé zavedení lhůt přímo požadují a rádi by je viděli i u dalších soudních úkonů. Těžko se jim divit, když dosud žádný soudce nebyl za průtahy v řízení s následky velkých škod opravdu důkladně postižen. Věřitelné si tedy na lepší zákon budou muset počkat. Zbývá ještě šance, že v průběhu projednávání novely se podaří prosadit důležitá vylepšení. Na ministerstvu spravedlnosti by se však měli patrně poohlédnout po někom, kdo rozumí úpadkovému právu.
