Nové sankce vůči Íránu nebudou mít ochromující účinek, který slibovala americká vláda
Bílý dům považuje poslední rezoluci Rady bezpečnosti OSN, jež zpřísňuje sankce vůči Íránu, za skvělý diplomatický úspěch. Americký prezident Barack Obama prohlásil a po něm zopakoval jeho viceprezident Joe Biden, že za pouhého půldruhého roku „inteligentní“ politiky se podařilo dostat Írán takřka do naprosté mezinárodní izolace. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád sice přirovnal hlasování v Radě bezpečnosti (RB) k „bzučení dotěrných much“, leč máme tomu rozumět tak, že jde pouze o výraz naprostého zoufalství skomírajícího režimu. Nadšení, které nové sankce vyvolaly, však nejde nad rámec povinné administrativní zdvořilosti. Nikdo ve světě ani zbla nevěří, že nová omezení donutí Írán změnit dosavadní politiku. Snaha o konsensus za každou cenu vedla k tomu, že schválený balík opatření má spíš symbolickou hodnotu. Zmrazení účtů revolučních gard a zákaz dodávek zbrojních systémů, jež se nevztahuje, jak prozradilo Rusko, ani na protivzdušnou obranu, na íránské ajatolláhy určitě velký dojem neudělají. Každopádně nové sankce nebudou mít onen „ochromující“ účinek, který po celou dobu slibovala americká vláda. A je navýsost sporná i účinnost sankcí, které záměrně nepostihují život obyvatel země rušící mezinárodní klid. Z koncepčního hlediska je obtíž v tom, že kdo jednou vstoupí na cestu sankcí, nemůže ji jen tak opustit. Nátlak je třeba soustavně stupňovat, aby nebyla ztracena tvář a veškerá přesvědčivost. Nepomáhají-li sankce, jejich logickým završením má být hrozba použitím síly. Na to však současná americká vláda nemá. Neví si rady se dvěma válkami, natož aby uvažovala o třetí. Navíc Obamova „nová strategie národní bezpečností“ vychází z uznání omezených možností USA. Aby politika zůstala „inteligentní“, nezbývá než se spoléhat na účinnou diplomatickou izolaci nepřátel. Právě v tom, hovoříme-li o Íránu, však sebechvála Bílého domu obzvlášť páchne. I když pomineme, že sama mezinárodní izolace ještě nikomu nezabránila v nabytí statutu jaderné mocnosti, nelze nevidět, že teheránský režim není dnes o nic izolovanější než dřív. Zhruba v době schvalování zmíněné rezoluce OSN se sešli vůdcové Ruska, Turecka a Íránu na bezpečnostním summitu v Istanbulu, aby dle deníku The New York Times „demonstrovali regionální moc, a tím uštědřili políček USA“. Teheránské setkání Ahmadínežáda se spřátelenými prezidenty Turecka a Brazílie se stalo opravdovým svátkem bratrské lásky. Novinové snímky této trojice s rukama vítězně sepnutýma nad hlavou i jimi oznámený obchod s obohaceným uranem nebylo možné vykládat jinak než jako otevřenou vzpouru a pokus torpédovat americké úsilí o diplomatické řešení. Údajná samota teheránského režimu je až příliš hlučná. Jen za poslední rok navštívil „izolovaný“ Ahmadínežád Afghánistán, Turecko, Dánsko, Venezuelu, Brazílii, Bolívii, Senegal, Gambii a Ugandu. Nedávno se vrátil z Číny. Před měsícem a půl OSN zvolila zástupce Íránu do Výboru pro práva žen – groteskní gesto, jež demonstrovalo, jak málo je Írán „izolovaný“ v nejmezinárodnější ze všech mezinárodních organizací. Tři předchozí rezoluce OSN, jež se týkaly sankcí vůči Íránu, byly schváleny za vlády prezidenta Bushe. Všechny tři byly přijaty bez jediného hlasu proti nim. Po šestnácti měsících „inteligentní“ politiky dokázal Obama posbírat v RB jen dvanáct hlasů pro neslanou nemastnou rezoluci neschopnou způsobit nějakou změnu. Již rok a půl nabízí Obamova vláda Íránu a dalším zemím-štvancům ruku, protože se domnívá, že toto žebrácké gesto dokáže buď změnit jejich postoj, nebo aspoň stmelit zbytek světa okolo USA – nabídky nového začátku, ujišťování o lásce a mírumilovnosti, nekonečná jednání, ochota z každé pozice ustoupit, dva novoroční projevy k íránskému lidu, omluva za americkou účast na převratu v roce 1953 či okázalé mlčení k brutálnímu potlačování protirežimních demonstrací. A íránská odpověď? Vzdor, pohrdání a urychlení jaderného programu. Sankcemi nedotčení Íránci budou dál kupovat levný benzin dotovaný jejich vládou. Navíc procedura sankcí potrvá zhruba rok. To je právě doba, kterou Teherán potřebuje, aby dokončil vývoj atomové bomby. Skutečné vítězství – na rozdíl od Pyrrhova – má vždy nějaký pozitivní výsledek. Pyrrhovo vítězství má jen cenu, která je za ně zaplacena. Obamův Bílý dům, který obětoval opravdové sankce zdání jednoty s Čínou a Ruskem, znovu dokázal, že sbírání pomyslných propagandistických bodíků jej zajímá víc než reálný výsledek.
