Použití titulu sloupku – nebo taky výrazu „tento sloupek“ („this column“) - bývalo oblíbené u klasických anglických sloupkařů, kteří se na rozdíl od dnešních ve svém psaní štítili zájmena „já“. Tradice anglické žurnalistiky totiž přikazovala v první osobě psát co nejméně. Nám to dnes připadá archaické, protože na každé story jsme přece nejdůležitější my, pisálkové.
V reportážích a komentářích se to dalo dodržovat bez velké námahy. Jedny popisovaly suše, co se dělo, druhé mudrovaly, v jakém širším kontextu se to děje, co by to mohlo znamenat a jaké by to mohlo mít následky. V žánru sloupkařiny už je to větší dřina. Sloupkařovým úkolem je bavit, soudit, radit, urážet, poučovat, provokovat k zamyšlení a rozviřovat kontroverze. Pomáhá si k tomu dramatizací, nadsázkou, ironií, sarkasmem a překrucováním faktů. Jeho obchodní značkou je osobnost, osobitost, svéráznost, odlišnost, excentrismus a třebas i podivínství. Každý sloupkař musí být jiný. Osobnímu pohledu, názoru a vkusu se těžko vyhne. Ale protože většina sloupkařů začínala jako reportéři, než si vypěstovala sloupkařskou osobnost, to slůvko „já“ jim zůstávalo protivné. I na sebe tedy hleděli ne jako na vypravěčský subjekt, nýbrž jako na objekt, který je součástí story.
Pravicová kuchařka dnes zkouší, zda by jako „tento sloupek“ fungovala i v češtině.
V hradech a zámcích tento sloupek i rád jí a nenechá si k tomu ujít žádnou příležitost. Proto děkuje sousednímu sloupku, že ho před několika měsíci v jedné restaurační recenzi bezděky upozornil na existenci krásného zámku. Jakýsi prý Svatý Havel v Krči. Ten, ač se omylem inzeruje jako restaurace, ač restaurací není, sousednímu sloupku nedal najíst, ač se o to třikrát ucházel. (Tomuto sloupku najíst dal, ale nepředbíhejme).
Vedle zámku je dvousetmetrový rybník, na kterém se za návštěvy Pravicové kuchařky bruslilo, jinak se tam rybaří a snad i jezdí na lodičkách.
Jedna z nejpozoruhodnějších věcí na zámku je to, že o něm tento sloupek nevěděl, třebaže se zámek nachází tři minuty jízdy od jeho bydliště – „vsendvičovaný“ mezi nádraží Krč a Jižní spojku pod Braníkem, odkud je v zimě k zahlédnutí skrz nahé stromy. Takže není divu, že o něm ještě neví světová turistická klientela, kterou by potřeboval zaplnit svých nedávno luxusně restaurovaných 32 pokojů a dva sály, jež by mohly být restaurací, kdyby nebyly v prvním poschodí bez fungujícího jídelního výtahu a s kuchyní v přízemí. Zatím tedy zámecké stravování může fungovat jen formou předem připravených rautů, protože číšníci běhající s talíři po točitých zámeckých schodech by si brzy zlámali vaz.
Jak tento nedostatek řešit, si od začátku ledna láme hlavu nový management. Než to vyřeší, bude zámek zatím jen luxusním hotelem s romantickou historickou „ambiance“ (slovo „prostředí“ by tady nestačilo), s možností předem objednaného skupinového stravování formou rautů, vhodnými prostory pro korporační akce, konference, přednášky, prezentace, školení, svatby, promoce, narozeniny, degustace, a dokonce i delikátní diskrétní setkání „tête-à-tête séparés“ na tajná jednání, spiknutí a nevěry (chybějící si doplňte).
Kulinárním světem protřelého šéfkuchaře, který vaříval na Hradčanech pro Václava Havla, to rmoutí. Povýšil sice od prezidenta ke svatému, ale stýská se mu po gastronomických rozmarech rozmazlených fajnšmekrů. A tak si s ním tento sloupek zakuchařil pro 25 vybraných labužníků. Jako třeba: Dva manažeři Ernst & Young. Bývalý ředitel Phillipsu. Největší český soukromý investor a evropský šéf Ness Technologies. Prezidentka Czech Golf Travel Association. Poradce několika pražských velvyslanectví. Anglo-český filmový dokumentarista. Ředitel mezinárodně proslulého hotelu Savoy. Plus nějaký ten nezbytný právník, sportovec a intelektuál. Dobrý průřez.
V osmichodovém menu byly třeba: crudités s mozzarelkami a s obzvlášť vynikajícím čerstvě křupavým chřestem, uzený pstruh, uzené hovězí „pastrami“, marocká tagine z krůty na meruňkách, anglický pomerančový a ořechový salát a výběr anglických sýrů včetně povinného královského stiltonu.
Pravicová kuchařka na to věnovala ze svého archivu 30 lahví vína, od šumivého Crémant d‘Alsace, přes suché bílé Vernaccia di San Gimignano, Verdicchio di Jesi a Pinot Blanc d‘Alsace, po červené lehké loirské St. Nicolas de Bourgueuil, středně hutné Dolcetto d’Alba až silně hutné Héritage des Caves des Papes Côtes-du-Rhône de Châteauneuf-du-Pape. Na kolik to tento sloupek přišlo, se neptejte, byl to dárek krásné ženě k narozeninám.
Po ničím nezkaleném úspěchu večera se dohodlo se zámkem toto: Pravicová kuchařka zde bude pořádat každý měsíc podobnou debužírku pro své vybrané čtenáře. Kandidáti ať se s životopisem hlásí na e-mailu: pravicovakucharka@seznam.cz.
