Další štace: Amerika

"Miláček evropské avantgardy" oslnil Ameriku

„V tom, jak najednou srostlo dívčí tělo, dívčí hlas a jeho proměny s houslemi, s nástrojem, který je esteticky snad vůbec nejpřitažlivější – až dráždivě krásný, protože svým zvukem, tvarem, leskem, vším připomíná ženské tělo – v tom je něco úžasného. A já jsem stále přesvědčen, pokud mi něco náhodou neušlo, že to byla a je světová rarita.“ (hudební kritik Jiří Černý)

Možná by ráda utekla do klidu a ticha, aktivit ve velkém světě má však nepočítaně. Za poslední rok obohatila svou diskografii o tři desky: autorskou Elidu, Mater s Vladimírem Godárem a taneční projekt s DJ Javasem. V březnu v pražské Akropoli natočila DVD, hrála s uskupením Bang on a Can All-Stars, kteří spolupracovali rovněž s Phillipem Glassem i Brianem Enem. Od začátku srpna do 20. září natáčela s režisérkou Alicí Nellis nový snímek v produkci Jana Svěráka a připravuje k němu soundtrack. „Je fakt, že toho mám poměrně dost, ale zase mě to naplňuje. U koncertů to třeba vždycky fungovalo tak, že když hraju živě, tak se jakoby od publika nabíjím zpátky. Dokud jsou nápady a dobré příležitosti, tak jsem za to velmi ráda,“ přiznala Iva Bittová v rozhovoru pro EURO light po jednom ze zářijových natáčecích dní.

(rozhovor)
Snímek Právě dnes režisérky Alice Nellis, v němž ztvárňujete hlavní roli, vypráví o hrdince, která se ze dne na den rozhodne změnit svůj život. Nepřipomíná vám to dobu, kdy jste se z úspěšné herečky stala hlavně hudebnicí? Myslím, že v tomto ohledu je ta postava někdo jiný. Alice to ani nepsala přímo mně na tělo. Ale věřím, že takové věci se v životě mohou stát, pokud se tak člověk rozhodne, pokud má vůli, jde si za svým a má ještě navíc instinkt. A jde to opravdu během jednoho dne. U mě to bylo spíš tak, že i když jsem studovala herectví, celou dobu jsem věděla, že se jako herečka necítím, a ani jsem po té profesi netoužila. Ovlivnil vás otec Koloman, úspěšný hudebník? Zprvu jsem spíš nechtěla cvičit, nechtěla jsem jít housle studovat, protože mi to připadalo nepohodlné. Tehdy mě maminka Lidmila přiměla k rozhodnutí, že bych se od kumštu neměla tolik vzdalovat, a že tedy zkusím herectví. Jenže v divadle jsem nenacházela tvůrčí naplnění a k houslím se vrátila. Byla to spíš otázka času – pracovat na hudbě i na sobě a vzdát se divadla.

Označují vás za „miláčka evropské avantgardy“, list The Washington Post vás přirovnal k multiumělkyni Laurie Andersonové. Sledujete, jak na vaši tvorbu reaguje hudební kritika? Přiznám se, že nejsem typ umělce, který by sledoval každé noviny, kde se co šustne. Je fakt, že co mi přijde do ruky, dávám takzvaně do archivu, abych měla biograficky a datově všechno nějak zaznamenané. Ale nepídím se po tom. Jistě se najde i kritické slovo, ale pokud to má hlavu a patu, jsem za ně jedině vděčná. Člověka těší, když vidí odezvu, ale nejvíc si ji uvědomuju a nejvíc mi záleží na tom, co cítím v přímém kontaktu s publikem. Tam se nejvíc vyznám a poznám, zda se člověk napojí a vnímá, jestli mu můžu něco předat. Díky tomu můžu dál makat, neboť se utvrzuji, že to, co dělám, není nesmysl. A že to pořád funguje a lidi tomu věří.

Na vaší tvorbě je oceňována právě autenticita. Nebyla jste někdy tlačena do popovější tváře? Za ta léta jsem si vytvořila takovou pozici, že si to možná ani nikdo nedovolil. Což je asi silné slovo, ale já si ani neuvědomuji, že by nějaké takové příležitosti přišly… Opravdu věřím svému instinktu a umím si vybírat. Když vycítím, že mě chce někdo usměrňovat a vést jinam, musím to zavrhnout. Pak radši nedělám nic. Takže to určitě není a nikdy nebylo motivováno penězi.

Vystupujete často v cizině, měla jste turné i v Jihoafrické republice. Desku jste vydala v Nizozemsku i v Japonsku. Neláká vás experiment s vícero mimoevropskými proudy v rámci ethnomusic? Prý jste zpívala píseň v africkém jazyce xhosa, nedávno v jidiš. Všechno, co vyplývá z tradic, mě vždy přitahovalo a zajímá. Je spousta oblastí, které jsou v mém případě nedotčené. Jako třeba Indie, kam bych směřovala moc ráda, protože mám pocit, že tam někam vedou i moje kořeny. Ale: cestuji od sedmnácti let. Intenzivně. A opravdu mám dojem, že se to musí někde zastavit, abych měla energii i na tu hudbu, která je nejdůležitější. Chtěla bych toho ještě hodně poznat, chtěla bych si zahrát se spoustou lidí, co se týká žánrů i etnik, chtěla bych jít do větší šířky. Vždycky ale vítězí vnitřní slovo ve mně, rozhodnutí, které mi říká, abych měla dostatek odpočinku a mohla dobře pracovat na tom podstatném.

Čím to, že jste slavnější v zahraničí než doma? Nemůžu si vůbec stěžovat, protože mám úžasné zázemí u českého a slovenského publika i v okolních zemích. Jde ale o to, že jakoby „zakázané ovoce nejvíc chutná“ nebo „doma člověk není prorokem“… Už vím, že čím víc se vzdaluji našim hranicím, tím víc publikum reaguje, má větší zážitek a je schopno mě vnímat daleko silněji než náš posluchač.

Jsou snad navyklejší na něco odlišného? Jak nyní létám často do Ameriky, stejně jako jsem jezdila jednu dobu do Japonska, tak jsem poznala, že oni objevili tu originalitu a osobitost a takovou tu naprostou otevřenost a přirozenost, která je hodně oslovuje a zůstávají jí potom věrní. Chodí na koncerty. Sledují koloběh. A chtějí o vás vědět všechno. Je to moc příjemné.

Vloni jste koncertovala též v newyorské Carnegie Hall… Bylo to samozřejmě úžasné. Měla jsem dojem, že už se děje něco vážnějšího… Že je to určitá zodpovědnost. A hlavně že nesmím lidi zklamat. Jsem potěšená, protože se znovu ozvali a chtějí další koncert, takže jsem si tam opravdu vytvořila velké zázemí. Tohle je ta velká odměna a uvědomila jsem si, že jdu tou správnou cestou. Carnegie Hall je jedna z velkých met. Něco jako maturitní zkouška. A další zkouška, ve které jsem obstála.

Asi i proto, že ráda koncertujete na výjimečných, nesvětských místech: v kostelích, v klášterech a podobně. Potřebuji a hodně vnímám akustický prostor. Čím zajímavější akustika, tím barevnější a svobodnější projev. Mnoho organizátorů i po světě to již ví a většinou mě přichystaným prostorem potěší. Kolikrát se přitom zeptají, jestli ho chci před koncertem vidět, ale já říkám ne a přijdu až těsně před koncertem. Nemusím tam mít zvukovou zkoušku. Mám ráda překvapení. Prostě přijdu s houslemi a hlasem a až během koncertu si ten prostor „osahám“.

Album Ne, nehledej vznikalo v klášteře Zlatá koruna a na hukvaldské rozhledně. Jak moc potřebujete k dotváření takové atmosféry texty? Text je sice důležitý, ale já mám svou tvorbu postavenou více na takovém tom vnitřním hlasu. Výraz, který do ní vložím, by měl být srozumitelný, aniž bych řekla slovo. I rozhodování, zda být herečkou, nebo muzikantkou, přišlo také proto, že záviset výrazově jenom na textu mě netěšilo. Takový způsob komunikace mi prostě není úplně vlastní. Se sestrou (Ida Kelarová - poznámka autora) jsem vyrůstala v rodině, kde se stále poslouchala hudba, hrálo a zpívalo - tímto způsobem jsme si vyprávěli o tom, jak je svět krásný, jak je všechno smutné nebo hrozné…

V červnu jste se sestrou vystoupila v kostele sv. Šimona a Judy ve prospěch dětí z dětských domovů, předloni jste podpořila Amnesty International. Věnujete se podobným akcím častěji? Celý život si koncerty „menežuju“ sama. Již delší dobu o mně pořadatelé vědí, že pokud mám volno, tak se takovým akcím nebráním. Vždycky slíbím. Ale je pravda, že kalendář je hodně plný. Takže si i vybírám, protože ne každý podnik mě tam potřebuje.

Jak daleko je projekt Wild Animus, kde jste imitovala skřeky zvířat? Už mám doma jedno dvojcédéčko. Autor projektu Rich Shapero napsal knížku, pak ji dal načíst Peteru Coyotemu a teď si nechal udělat i písně. Mě oslovil na doporučení amerického kytaristy Marka Ribbota. Wild Animus vychází průběžně a je to spíše takové hudební vyprávění. Je tam použit můj hlas a spousta různých nástrojů i zvuků. Na můj vkus je to možná příliš intelektuální, ale oni mě k tomu strašně moc chtěli. Až tak mě to neoslovuje, ale mají to tam! (smích) Je to načasované tak, aby snad každého půlroku vyšlo nové dvojcédé.

Čím to, že hudba, která vychází z lidových kořenů, se v dnešní době stává elitářskou? Myslím, že se vkus mění podle stylu života a jen někomu to vyhovuje. To neřeším. Proto se pořád tak držím toho, co dělám, protože existují určité zásady, které nejsou ničemu poplatné, nemůžou se měnit. Možná se mýlím, ale ve svém přístupu jen tak jednoduše nevybočím a svůj názor na tyhle moje „jakoby experimenty“ asi nezměním. Také věřím, že jde hlavně o to, aby si člověk za vším plně stál. Aby byl něco jako samorost, který má o čem vypovídat a ví, proč to říká zrovna touhle řečí… Aby byl osobnost – ne mediálně, ale silný sám v sobě.

Proč žijete na venkově, a nikoli ve městě? Prý vás v tom utvrdilo narození dítěte. Dospíváním jsem zjistila, že je mi bližší kontakt s přírodou a klid. Jako děti jsme jezdívali na vesnici. Díky tomu, že tatínek byl muzikant, jsme se dost často stěhovali a žili jsme v menších městech. Jakákoli nabídka žít v Praze mě nikdy nezlákala. A tím, že hodně cestuji, se potřebuji vracet do ticha, do klidu, vyčistit si hlavu. Být v souladu s přírodou. Mám pocit, že jedině takhle můžu fungovat. Bohužel už ani ty Lelekovice nejsou ideální, neboť se stávají předměstím, a budu tedy asi hledat novou štaci. (smích) Když má člověk obsáhnout duši nástroje nebo duši člověka, se kterým si povídá, musí se na něj soustředit, musí ho vnímat a nemůže být rozptylován hlukem okolo.

Je pravda, že vás k „technologické hudbě“ dovedli vaši synové Matouš (24) a Antonín (15)? Jojo, za to může ten starší. Opravdu mě hodně motivoval, mladší zase hraje na nástroj. U něj jsem se rozhodla, že ho u hudby musím víc držet, a začínám mít výčitky, že u toho staršího se to neprojevilo trošku víc. Takže mám v plánu si na něj udělat víc času, a přestože už Matouš studuje práva, ráda bych to zkusila, aby si mohl třeba něco zazpívat.

Spolupracovala jste s Mariánem Vargou, Emilem Viklickým, Vladimírem Václavkem, Pavlem Fajtem, Dunajem, bratry Ebeny, se Škampovým kvartetem, formací Čikori a dalšími. Koho byste u nás ještě ráda vyzvala ke spolupráci? Momentálně mě jen jedno konkrétní jméno nenapadá. Ale je spousta věcí v hudbě, které bych chtěla realizovat, ale musím čekat… Nevěřím totiž, že by člověk mohl dělat víc věcí naráz. Chce to postupně a dobře.

Je pravda, že jste dostala nabídku ze scény Národního divadla? No, dostala! (smích) To bylo kdysi. Mám ji dosud schovanou, protože maminka si to strašně přála. Jenže zaprvé šlo o velké město a zadruhé jsem nevěřila, že bych v takové instituci mohla vyrůst jako člověk. Vnitřní hlas mě nějak nabádá a vede, a teď už musím říct, že asi správně.

Nedáváte mnoho rozhovorů, lidé si však stále pamatují, jak jste se v únoru 1998 zřekla nominací na ceny Akademie se slovy, že má „charakteristickou vůni - eau de toilette“… Někdo to může brát jako taktiku. Že Bittová chtěla být prostě zajímavá. Ale přišlo mi to spontánní, když jsem si přečetla těch pár jmen, mezi která jsem se měla vklínit. Proč? O čem je vlastně to oceňování? Je v nejužší souvislosti s prodejem kompaktních disků a já nikdy nebudu tím, kdo bude prodávat desetitisíce a statisíce kusů. Naštěstí mám tolik práce, že ani nepotřebuji, aby byl každý roh oblepován mou tváří. Mně by to ani nedělalo dobře, abych slyšela z rádia své písničky – začalo by mne to otravovat a musela bych pak dělat něco jiného.

Za dva roky oslavíte jubileum. Chystáte jako dárek nějaké „bilanční věci“? Nic! (smích) Teď přejdu z jedné produkce do druhé, ve Stavovském divadle bude za chvíli premiéra Mozarta (Don Juan in Prague v rámci Strun Podzimu, kde Iva Bittová vystoupí jako Donna Elvíra - poznámka autora) a pak jsem v Americe, kde budu příští rok naplno působit. Nevím, zda budu slavit tam, nebo v Česku, ale je fakt, že tady je pořád moje rodina.

Iva Bittová (48)
Houslistka, zpěvačka, skladatelka a herečka Iva Bittová se narodila 22. července 1958. Od 80. let se naplno věnuje hudbě, v níž unikátním způsobem kombinuje prvky folku, folkloru, jazzu, vážné hudby i vlastní improvizace. Vystupuje po celém světě a je jedním z nejlepších exportních artiklů české kultury. Nahrála alba Bittová & Fajt (1987), Dunaj (1989), Iva Bittová (1991), Ne, nehledej (1994), Kolednice (1995), Pustit musíš (1996), Béla Bartók – 44 duet (1997), Bílé inferno (1997), Classic (1998), Echoes (2001), Čikori (2001), Ples upírů (2002), Jako host (2002), Leoš Janáček (2004), The Party (2005), Elida (2005) a Mater (2006), které má brzy vyjít i v zahraničí. Hrávala v brněnském Divadle na provázku, na stříbrném plátně se ukázala v Baladě pro banditu, v Ružových snech, televizních pohádkách nebo Želarech. Roku 2000 o ní vyšla kniha, v roce 2002 byl natočen televizní dokument s názvem Divná slečinka. Se svými dvěma syny žije v Lelekovicích u Brna.