Martin Jahn pošle hospodářskou strategii na recenzi do Paříže
Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) dovrší letos v říjnu v poměrné svěžesti pětačtyřicet let existence. V duchu tohoto výročí se na začátku května konalo v Paříži výroční zasedání Rady OECD a Česká republika zastoupená Martinem Jahnem byla poctěna možností pronést jeden ze dvou zahajovacích projevů. Vicepremiér se v něm mimo jiné přihlásil k liberalizaci ekonomických vztahů ve světě a ke změně přístupu k řešení hospodářských problémů s takovým důrazem, až to u části posluchačů vzbudilo obavu, zda není ultraliberál. Jahn to odmítl, ale připomněl, že v nových zemích Evropské unie je chuť ke změnám větší než ve „starých“ členských státech.
Pro poctu Česku byl také důvod ve výročí: deset let členství v OECD. V prosinci 1995 byla Česká republika přijata jako šestadvacátá členská země a první z takzvaných tranzitivních ekonomik. Stihli jsme to akorát. Za půldruhého roku potom udeřila krize. I ji už ale „vodnes čas“. Martin Jahn říká, že Česká republika byla v Paříži chválena za to, jak se zapojila do globální ekonomiky, a naše výsledky – třetí největší růst exportu na světě, zvyšování produktivity práce, relativně nízká inflace a tak dále – byly údajně velmi oceňované.
Disproporce s unií.
V OECD je dnes všech patnáct zemí, které tvořily Evropskou unii před loňským rozšířením, a dále Norsko, Island, Švýcarsko, Turecko, Spojené státy, Kanada, Japonsko, Nový Zéland , Austrálie, Mexiko a Korejská republika. Z nových členských států unie je v OECD pouze středoevropská čtyřka Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko. Právě disproporce mezi záběrem unie a OECD, která chce zůstat mezinárodním vládním „think tankem“ sdružujícím nejvyspělejší státy světa, je jednou z otázek, na které dnes OECD hledá odpověď.
Stabilní třicítka.
Je to součást zásadnějšího strategického problému, a to způsobu zapojení dalších zemí do činnosti OECD. Právě pohled z různých stran, z různých hledisek dává, jak říká Martin Jahn, analýzám a hodnocením vznikajícím v OECD kvalitu a význam. Mimo OECD ale kromě šesti malých členských států unie zůstávají i Brazílie, Čína, Rusko a Indie disponující mocnými ekonomikami, které významných způsobem ovlivňují vývoj ve světě. Jde ale i o vztah k Izraeli, Chile, Jihoafrické republice.
Jednou z variant vztahů ke „zbytku světa“ je rozšíření OECD. Tato možnost je ale teoretická. Alespoň v Paříži v tomto směru žádné rozhodnutí nepadlo. Vedle toho, že členské země musí splňovat určitá makroekonomická, ale i jiná kritéria (například kvalita a srovnatelnost statistických dat), jsou příčiny finančního rázu. Případné zvýšení počtu členských států a jeho příprava by samozřejmě vyžadovaly doplňkové zdroje, pro jejichž získání je nyní nereálné najít konsenzus.
Ostatně koncem devadesátých let prošel rozpočet OECD určitou redukcí v důsledku reorganizace sekretariátu organizace a generální tajemník OECD Donald Johnston volá – zatím bez efektu – po jejím prohloubení. V současné době zhruba třistatřicetimilionový rozpočet OECD (v eurech) financují z jedné čtvrtiny USA, z více než pětiny Japonsko, z devíti procent Německo a tak dále. Příspěvek České republiky činí 0,261 procenta rozpočtu organizace, tedy asi 860 tisíc eur, v přepočtu téměř dvacet šest milionu korun.
Těžkopádný konsenzus.
Rozšíření by mimoto zvýšilo už tak značnou naléhavost nových pravidel rozdělení příspěvků (sedmdesát procent rozpočtu hradí pět států) a změny mechanismu rozhodování. Ten je založen na konsenzu, což je ale při třiceti členských zemích nepraktické. Proto byla, zatím pro úzce vymezený okruh otázek a na dva roky, zavedena možnost hlasování takzvanou kvalifikovanou většinou (kombinace počtu zemí a váhy jejich příspěvku do rozpočtu organizace).
S efektivitou řízení a rozhodování OECD souvisí i návrh Spojených států na restrukturalizaci Rady OECD a dalších orgánů. Se zavedením kategorií stálých (osm největších přispěvatelů) a rotujících (osm dalších zemí) členů ale Česko nesouhlasí, protože by se snížila naše možnost podílet se na práci Rady OECD a jejích rozhodnutích.
Strategická recenze.
Za této situace a vzhledem k rozdílným názorům členských zemí se nevedou přístupová jednání se žádnou z potenciálních členských zemí. Existují však individuální programy spolupráce pro Rusko, Čínu a Brazílii a ve vztahu k dalším státům se uplatňuje strategie diferencovaného zapojení do činnosti organizace. OECD je na rozcestí a musí odpovídat na výzvy globalizace nejen v případě jednotlivých zemí, ale i ve vlastní činnosti. Předností organizace je, že se v ní promítají názory a zkušenosti tří světových ekonomických center, a Jahn soudí, že zůstane důležitou mezinárodní analytickou a názorovou platformou. Že není její potenciál více využíván pro přípravu strategických rozhodnutí (reforma důchodů, daní, zdravotnictví a podobně) v Česku, nepovažuje vicepremiér za vinu OECD, ale za důsledek nezájmu české strany.
Jahn sám hodlá prohloubit spolupráci prostřednictvím toho, že experti OECD budou recenzenty strategie hospodářského růstu České republiky, jejíž návrh nyní Jahnův tým dokončuje. Do Paříže by mohl být odeslán během několika týdnů a Martin Jahn předpokládá, že na podzim by mohla přijít odpověď. To by znamenalo, že názor OECD zasáhne do meziresortní diskuse nad materiálem. Ta bude zřejmě výživná a dlouhá, protože strategie se dotýká cílů a zájmů jednotlivých ministerstev. Martin Jahn předpokládá, že reálným termínem jejího projednání ve vládě je konec roku.