Zvolení Christine Lagardeové do čela Mezinárodního měnového fondu (MMF) je zajímavou událostí hned z několik důvodů. Ta první je nasnadě. Zatímco předchozí šéf fondu Dominique Strauss-Kahn byl za veřejného pranýřování odvolán především pro obvinění ze sexuálního obtěžování, čímž získal nálepku perverzního maniaka, od seriózní dámy s milým úsměvem mohou politici očekávat přinejmenším špetku obnovené prestiže. Zvlášť když jde o první ženu v čele podobně vrcholné instituce. V řízení stěžejního pilíře světového finančního systému jde ale pravděpodobně o víc než jen o genderovou vyváženost.
Snaha nepustit otěže
Vůbec nejprapodivnějším rysem celého jmenování dosavadní francouzské ministryně financí byla diskuse o postavení Evropy ve světě. Už dávno se ví, že mezi starým kontinentem a Spojenými státy funguje dohoda, podle níž USA řídí Světovou banku a Evropa měnový fond. Jak už někteří komentátoři stihli trefně poznamenat, úmorná snaha evropských politiků udržet se u kormidla byla poměrně patetická. Evropské země jsou sice na měnovém fondu prakticky závislé (nyní půjčuje Řecku, Irsku, nedávno také Maďarsku, Rumunsku, Ukrajině nebo Islandu), samotný fond ovšem půjčky poskytuje pouze v případě, že členský stát přijme „správnou fiskální politiku“. Není příliš odvážné říct, že v současném světě je jen velmi málo míst, jejichž fiskální politika by měla tak špatné výsledky jako právě v Evropě.
Tolik k samotnému procesu volby. Důležitější je, jak bude samotný fond fungovat dál. Christine Lagardeová rozhodně nebyla tou nejkvalifikovanější osobou ze všech kandidátů. Původním povoláním je přece jen právnička, a byť se vyšplhala až do čela globální právnické firmy Baker & McKenzie, v současnosti je politička. Navíc spojení slov „politik“ a „Francouz“ způsobuje v mezinárodních finančních kruzích oprávněné zděšení.
Lagardeová ovšem nedisponuje klasickým archetypem francouzského ekonomického myšlení, byť se občas nezbaví oné pověstné pompéznosti. Ve skutečnosti – i když je jedním z nejdéle sloužících ministrů financí v historii země – má na domácí půdě velmi těžkou pozici kvůli svým takřka pravicovým názorům. Když ji poprvé povolal prezident Jacques Chirac do své vlády v roce 2005, pronesla před novináři útočnou řeč o rigiditě francouzského pracovního trhu. Národ galského kohouta byl zděšen.
Hlavní potíže MMF
Ani natolik šarmantní a inteligentní osoba, jakou Lagardeová údajně je, se ovšem nemůže zbavit stínu Nicolase Sarkozyho. Některé její nápady totiž očividně pocházejí právě z jeho dílny. Například nedávno brojila v mezinárodním tisku za „zrušení“ kreditních derivátů CDS (credit default swaps), které údajně prohloubily nynější řeckou krizi. Smysl těchto derivátů přitom ukazuje, nakolik investoři považují bankrot za pravděpodobný. Logika takového kroku by byla podobná, jako kdybyste člověka pověsili nad okraj sopky, ale zakázali mu křičet.
Na druhou stranu ovšem dokázala zejména v některých domácích krocích prokázat svou akceschopnost, když kupříkladu zpřísnila antimonopolní dozor (přitom monopol k Francii patří asi jako bagety a pruhovaná trička) nebo když usilovně zvyšovala efektivitu veřejných výdajů.
Osobní kvality Lagardeové ovšem s dalším fungováním Mezinárodního měnového fondu příliš souviset nebudou. Jeho hlavní potíže jsou odsouzeny k přetrvání už tím, že si Evropa stále ponechává jeho řízení ve své moci, a dělá z něj tak nástroj své poslední záchrany. Lagardeová jistě udělá maximum, aby uhasila současné ekonomické požáry v Řecku, Portugalsku a případně ve Španělsku. Klíčové ale budou také návrhy ekonomických reforem, které fond bude daným zemím nařizovat. Evropa už jednou prokázala, že samu sebe řídit neumí. Měnový fond je jen jedním z dalších nástrojů, díky kterým to může ukazovat ještě víc.
