I když působí v jedné zemi a řídí se stejnými zákony, přesto vytvářejí dva odlišné podnikatelské světy. Jen málokde platí tak zřetelně přísloví Když dva dělají totéž, není to totéž jako při porovnávání podnikajících mužů a žen.
Jak vypadá typická česká podnikatelka? Je jí 48,2 roku, má vysokoškolské vzdělání, je z Prahy a působí v některém z technických oborů. Tedy v oblasti, která bývá vnímána spíše jako typická doména mužů.
A to není jediné překvapení, které vyplývá z podrobného průzkumu českého světa ženského byznysu. Firmy vlastněné ženami a muži se liší nejenom co do počtu a velikosti, ale také svojí stabilitou. A podobně jako při porovnávání řidičů a řidiček nevycházejí ženy ze vzájemného měření sil vůbec špatně.
Na české podnikatelky tak nejčastěji narazíte v oborech, jako je výroba ocelových konstrukcí, nábytku, elektrotechnických součástek nebo turbín pro větrné elektrárny.
Druhou významnou skupinu tvoří poskytování služeb, především v oblasti realit, vzdělávání, prodeje a distribuce léků, kosmetiky a potravin. Ženy často působí také v pohostinství nebo v poradenských službách.
Velmi výrazný rozdíl v zaměření je u středoškolsky vzdělaných podnikatelek. Plných sedmdesát procent středoškolaček podniká v oblasti distribuce a prodeje. Velmi často jde o přímý prodej kosmetiky, vysavačů, ale také o nabídky stavebního spoření nebo získávání nových zákazníků pro mobilní operátory.
Ekonomky na špici
Největší líhní tuzemských podnikatelek jsou vysoké školy všeobecně ekonomického směru. Z těchto škol vyšlo 54 procent žen českého byznysu. Dalších 20 procent vystudovalo technické obory.
„U celých 70 procent podnikatelek neodpovídá vystudovaný obor předmětu podnikání, do kterého se pustily,“ porovnává Petr Šíma, partner poradenské společnosti NSG Morison, která průzkum realizovala pro soutěž Ocenění českých podnikatelek mezi 397 nejúspěšnějšími ženami tuzemského byznysu. Redakce magazínu Profit dostala jako jediná možnost čerpat z úplných dat.
Cesty, kterými se ženy dostávají k podnikání, jsou různé. Téměř polovina, 47 procent, se k vlastní firmě vypracovala z běžných pracovních pozic. Tuto zkušenost má i Jana Nyklová, majitelka společnosti IMCO, specializované na dovoz zahraničních delikates.
V 80. letech nastoupila do jednoho z pražských podniků zahraničního obchodu. Když se pak po změně režimu začala jednotlivá oddělení odštěpovat a působit samostatně, získala první vazby na obchod.
„Na začátku devadesátých let bylo v lidech hodně euforie a více možnosti se vnitřně realizovat. Sešlo se nás několik lidí podobného ražení ve společnosti se zahraničním vlastníkem, která dovážela na český a slovenský trh cukrovinky z Německa. Dařilo se nám až do chvíle, kdy majitel společnosti začal využívat prostředky pro soukromé účely a omezoval platby.
S tím se spojily nepravidelné dodávky zboží a naše práce vycházela nazmar,“ vzpomíná Jana Nyklová na předehru své podnikatelské dráhy. „S kolegou jsme se rozhodli osamostatnit, protože jsme viděli, že poctivá práce přináší výsledky. V roce 1993 jsme založili společnost IMCO, kde jsem od roku 2008 jediným společníkem a současně výkonným ředitelem,“ dodává Jana Nyklová.
Mezi časté důvody, proč se ženy pouštějí do podnikání, patří i nutnost zaopatřit sebe nebo si finančně vypomoci na mateřské dovolené. To přitáhlo k podnikání 26 procent žen. Třetím motivem je s 11 procenty převzetí firmy, které by jinak hrozil zánik, od původního majitele, dalších osm procent žen pak pokračuje v tradici rodinného podnikání.
„Rozhodla jsem se pro pokračování v rodinné tradici, a to podnikat v oblasti nakládání s odpady,“ vysvětluje Renata Klimentová, která převzala po otci recyklační firmu KM-Kov. Do podnikání se tímto způsobem pustila na podzim roku 2007 a její firma se čtrnácti zaměstnanci provozuje zařízení ke sběru, výkupu, využívání i zpracování odpadů a zabývá se likvidací technologických celků, strojů a zařízení.
„Nejtěžší bylo ze začátku zvládnout veškerou administrativu a legislativní požadavky spojené se začátkem podnikání,“ vzpomíná Renata Klimentová.
Některé podnikatelky si v souvislosti s rozjezdem svého podnikání obavy z možného neúspěchu příliš nepřipouštěly. „Když jsem začínala s podnikáním, velké obavy jsem neměla. Do podnikání jsem se pouštěla po zralé úvaze. Věřila jsem, že moje pracovitost, odhodlání a píle mi pomohou snášet dobré i zlé. Se strachem se začínat nedá, příliš by vás svazoval,“ říká Anastazie Skopalová, která v roce 1997 založila společnost Cosmetics ATOK International zaměřenou na vývoj, výrobu a distribuci čerstvé přírodní kosmetiky.
„Neobávala jsem se ničeho, protože jsem netušila, do čeho jdu. Původně moje podnikání nebyl ani obchodní záměr, chtěla jsem hlavně zabezpečit velmi kvalitní vzdělání pro mou dceru a na nic jiného jsem se nesoustředila. Postupem času se pak do toho dostanete a setkáváte se s byrokracií, krkolomností různých zákonů a nepřejícností lidí. Je to rozjetý vlak, ze kterého je potom těžké vystoupit,“ kontruje Alice Štunda, zakladatelka soukromé školy Sunny Canadian International School.
Alice Štunda
Při pohledu na statistiky je zřejmé, že ženy podnikatelky neovládají špičky těch nejvýkonnějších firem. Mezi společnostmi s ročním obratem nad 60 milionů korun je jejich podíl 17 procent, zatímco celkové zastoupení těchto firem na trhu je 29 procent.
U firem s obratem 30 až 60 milionů mají ženy stejný podíl, jako je průměr trhu, tedy 20 procent. U firem s obratem deset až 30 milionů pak firmy vlastněné ženami představují 64 procent, zatímco celkem na trhu zaujímají 51 procent. Souhrnně má jako jedinou majitelku ženu 11 885 českých firem, zatímco muži vlastní 53 310 českých podnikatelských subjektů.
Ovšem při pohledu na jiný druh čísel je zřejmé, že byznys provozovaný ženami je o poznání zdravější než ten mužský. Mezi společnostmi bez obratu, tedy firmami, které nevyvíjejí žádnou činnost a jsou jen mrtvými schránkami založenými například ze spekulativních důvodů, mají firmy patřící ženám podíl jen 26 procent, zatímco celkově na trhu tvoří tyto nefungující společnosti celých 43 procent.
Pozor na stát
Rizika pro své podnikání vidí podnikatelky především v rostoucí daňové a odvodové zátěži, které se obává celá polovina podnikajících žen. Mezi další hrozby pro svůj byznys řadí korupci a úplatkářství, růst cen energií a surovin, kolísání měnového kurzu i přílišnou snahu o regulaci ze strany státu.
„Když se tak podívám zpátky, veškeré problémy, které jsme jako společnost museli překonat, souvisely se zásahem státu. V roce 1997 došlo k zavedení dovozových depozit, a tím zvýšení nároků na cash flow. Poté došlo k uvolnění fluktuačního pásma koruny, kdy nás negativní dopad kurzu přišel na dva miliony korun,“ vypočítává Jana Nyklová.
Se svým názorem není mezi podnikatelkami rozhodně osamocená. „Jako rizika vnímám neustálé střídání vlády, ministrů a s tím související všechny změny. Je to vyčerpávající, když na něčem pracujete půl roku, dáte tomu veškerý svůj čas, a pak najednou přijde například nový ministr a všechno je jinak. Jako riziko vnímám samozřejmě i případné zvýšení daní či jiné vládní regulace,“ říká Alice Štunda.
Pro ženy, jejichž podnikání souvisí s maloobchodem, pak sehrál stát negativní roli v souvislosti s nástupem zahraničních obchodních řetězců. „Těm byly vytvořeny speciální podmínky, od nákupu pozemků za symbolické ceny po daňové prázdniny. Od té doby se dodavatelé, tedy výrobci i distributoři, dostali vůči řetězcům do nerovnovážného postavení,“ líčí jednu z komplikací svého podnikání Jana Nyklová.
A ranou pro mnoho podniků byla podle ní také devalvace kurzu koruny Českou národní bankou loni v listopadu. „Na chod naší firmy to má negativní dopad a možná budeme muset přikročit ke snížení počtu zaměstnanců,“ vysvětluje majitelka společnosti IMCO.
Rozdíly v pojetí podnikání mezi muži a ženami se projevují také v cílech, které se snaží při řízení firmy naplňovat. Zatímco u mužů někdy převažuje snaha o maximalizaci zisku, u žen se projevuje spíše důraz na stabilitu společnosti.
„Podnikáte-li s rozumem a děláte-li věci s rozvahou, nepředstavuje podnikání tak velké riziko, ale spíše velkou odpovědnost a řadu povinností. Máte odpovědnost a povinnosti vůči zaměstnancům, rodině, obchodním partnerům, státu. Díky mým dlouholetým zkušenostem v podnikání se nám daří všem závazkům a povinnostem dostát,“ říká Anastazie Skopalová.
Právě dlouhodobé zajištění práce pro zaměstnance je v čase vleklé recese jednou z hlavních výzev pro majitelky firem. „V dřívějších letech mi podnikání dávalo pocit sebeuspokojení z dobře odvedené práce, vybudování společnosti, která byla stabilním zázemím pro zaměstnance a jejich rodiny. Práce ve firmě se stala jakousi drogou. Nyní je to spíše boj o udržení společnosti a neohrožení zaměstnanců v dané době,“ potvrzuje Jana Nyklová.
Slovo zodpovědnost se u podnikajících žen vyskytuje mnohem častěji než třeba zisk nebo úspěch. „Podnikání mi dává nadhled, naučilo mě lépe a jasně jednat s lidmi. Je to obrovská zodpovědnost, zodpovídám se jak zákonům, ministerstvu školství, tak klientům a v neposlední řadě tři sta třiceti dětem, které nesmím ani nechci zklamat,“ říká Alice Štunda.
Ta je zároveň příkladem, jak těžko se naplňuje jedna z důležitých priorit podnikajících žen, tedy skloubení pracovního a rodinného života. „Ve společnosti pracuje i můj manžel, dcera a syn. Na jedné straně táhneme spolu, ale na druhé nám to narušuje osobní životy. To považuji za velký zápor podnikání v současné době. Mým přáním nejsou hmotné statky, ale dostat firmu do klidu a mít možnost, abychom si já i celá naše rodina našli čas pro svůj osobní život a zájmy,“ říká majitelka společnosti IMCO Jana Nyklová.
Sociální cítění většiny majitelek českých firem potvrzuje i to, že 80 procent těchto společností podporuje dobročinné projekty, stejné procento podnikatelek pak pomáhá svým zaměstnancům v nesnázích. když se dostanou do obtížné životní situace.
Rodina na prvním místě
Méně chladné kalkulace uplatňují ženy také při předávání svých firem. Celá pětina žen předává nebo pracuje na předání své společnosti vlastním dětem. A to přesto, že studie amerického Institutu rodinných firem poukazují na to, že pouze 30 procent společností přežije po předání druhé generaci, jen 12 procent ve třetí generaci a pouhá tři procenta firem se dostanou za čtvrtou či další generaci.
„Firmu budu samozřejmě předávat dceři. Má ale velkou oporu v panu řediteli Brabcovi, který je ve firmě 19 let a zná celou vývojovou základnu. Nebude tedy opakovat chyby, ze kterých jsme se museli tvrdě poučit,“ popisuje výběr svého nástupce Eva Štěpánková, zakladatelka české kosmetické společnosti Ryor.
Eva Štěpánková
„Uvažovala jsem o předání v horizontu pěti let, chtěla bych, aby firma byla stabilizovaná, co se týče jednotlivých pozic, které jsou ve firmě velice důležité,“ dodává. Přesný okamžik předání určí podle toho, jak se sama bude ve vedení cítit. „Určující bude hlavně moje zdraví. Když budu vidět, že už fyzicky ani duševně nestačím. Nechci firmu brzdit,“ podotýká královna české kosmetiky.
O předání firmy v horizontu pěti let uvažuje také Jarmila Karpašová ze soukromé základní a mateřské školy Prointepo, která se zaměřuje na děti s tělesným a kombinovaným postižením. Do té doby však chce ještě výrazně přispět k rozvoji vzdělávacího zařízení. „Ve své společnosti mám ještě velké investiční plány – rekonstrukce a přístavby, tohoto kroku bych se ráda plně účastnila,“ popisuje svoji motivaci.
Ani v jejím případě nepůjde o prodej firmy zájemci z vnějšku. „Vzhledem k tomu, že v mé společnosti pracují již nyní rodinní příslušníci, bude předání někomu z rodiny logickým krokem,“ vysvětluje Jarmila Karpašová. Kritéria pro výběr svého nástupce si již určila. „Důraz budu klást na manažerské schopnosti, odbornost, základní znalosti ekonomiky a práva, kreativitu, improvizační schopnosti a loajalitu,“ podotýká.
