Daně na ně

Úspory v sociálním systému zůstaly zatím velice skromné

Ekonomickou událostí roku 2003 nemůže být v České republice nic jiného než první a nepříliš úspěšný pokus o umravnění vývoje veřejných financí. Vše začalo na podzim loňského roku. Tehdy na ministerstvu financí za spolupráce s poměrně názorově různorodým týmem ekonomů vznikl první dokument, v němž bylo řečeno, že další prohlubování schodku veřejných rozpočtů je neúnosné a lpění na původních tezích z vládního prohlášení neudržitelné. Kabinet totiž vstupoval do Strakovy akademie se záměrem udržet deficit veřejných financi ke konci volebního období v roce 2006 v rozmezí 4,9 až 5,5 procenta hrubého domácího produktu.
V prosinci loňského roku však dal ministr financí Bohuslav Sobotka na stůl mnohem ambicióznější záměr. Plán měl dvě varianty, z nichž ta méně radikální hovořila o tom, že na konci volebního období by deficit dosahoval spodní hranice intervalu z vládního prohlášení. Ministerstvo však doporučovalo ostřejší tah na branku, který by vyústil ve schodek na úrovni 3,7 procenta HDP v roce 2006. I když ani to nebyl zvlášť ambiciózní záměr a prohrával i s ostatními sousedními zeměmi vstupujícími do Evropské unie, finální cíl deficitu pro rok 2006 je na čtyřech procentech HDP a není zdaleka jasné, že se ho podaří naplnit.
Původní materiál, který byl prvním pojmenováním největšího problému české ekonomiky, totiž zůstal dlouho u ledu. Stal se obětí vnitrostranických sporů v ČSSD, které se vyostřily kolem volby prezidenta, při níž premiér Vladimír Špidla zastavil cestu na Hrad Miloši Zemanovi a prezidentem se nakonec stal předseda opoziční ODS Václav Klaus. Rozkol ve straně ohrožoval Špidlovu pozici a před jarním volebním sjezdem nebylo průchodné takřka nic z návrhů připravených ministerstvem financí. V té době člen komise pro přípravu reformy veřejných financí - lidovec Miroslav Kalousek - překřtil tento orgán na komisi pro předstírání reformy a naděje na změny nebyla žádná. Jenže po sjezdu, na němž Špidla po boji obhájil pozici předsedy, se věci pohnuly a reforma začala nabývat konkrétnějších obrysů. Žel souběžně začalo změkčování záměrů na úspory ve výdajích a rostl tlak na zvyšování daní.

Socánek is dead.

V dokumentu byly především odepsány předvolební sliby infantilního Socánka, jako bylo plošné přidělování přídavků na děti, padesátitisícový příspěvek na novorozence, příspěvek na školní pomůcky a řada dalších taháků ČSSD. V ministerském materiálu se psalo: „Současné maximalistické naplnění těchto závazků vlády není za stávajících podmínek reálné.“ Dokument se dožaduje „konfrontace těchto potřeb se zdroji“. To vše pouhého půl roku po uzavření volebních místností.
Tento původní návrh reformy počítal se stabilizací daňové kvóty a větším seškrtáním mandatorních výdajů. Výnosy zvýšených daní a sociálního a zdravotního pojištění měly dosahovat ročně zhruba 25 miliard korun. To znamená, že původní verze reformy byla proti schválené variantě, která předpokládá zvýšení příjmů o 35 miliard, zřetelně úspornější.
Úspory ve výdajích měly být větší, než nakonec jsou, a měly vycházet z principů, které si pozdější verze reformy osvojily jen z malé části. Především důchody měly být valorizovány jen do výše nutné platným zákonem, a ne více. Vláda přitom opět valorizuje, i když k tomu ještě nebyl zákonný důvod. Přísně podle zákona měly být rovněž valorizovány částky životního minima. Podpora v nezaměstnanosti měla být vázána na aktivní hledání práce a účast v příslušných programech. Přitom by nárok na podporu zanikal, pokud by příjemce dostával nějakou sociální dávku, či náhradu mzdy od státu, jako jsou hornické renty nebo výsluhové příspěvky pro vojáky. Konkrétní změny byly naplánovány například v nemocenské, kdy se měla přenést na zaměstnavatele povinnost vyplácet dávky nemocenské svým zaměstnancům za první dva až tři týdny nemoci, a to jen za pracovní dny a navíc v redukované výši.
V konečné podobě reformy je spousta věcí jinak. Nemocenská se podstatně krátí jen v prvních třech dnech nemoci. Záměr zrušit pohřebné, porodné a příspěvek na dopravu byl postupně redukován a nakonec se koalice shodla pouze na zrušení příspěvku na dopravu. To však bude ještě kompenzováno dotacemi na slevy pro žákovské jízdné.

Nebeské platy.

Stěžejním problémem bylo řešení neslýchaného nárůstu výdajů na mzdy státních zaměstnanců, které představují zhruba pětinu celkových výdajů státního rozpočtu. Ten měl být řešen omezením růstu mezd a systematickým snižováním počtu lidí ve státní správě a organizacích financovaných ze státního rozpočtu o dvě procenta ročně. Během prvního pololetí roku 2003 měly být zpracovány audity výdajů na jednotlivé státní programy, což mělo umožnit zvolit priority a zavést úsporný režim hospodaření. Audity byly sice skutečně provedeny, nicméně vzhledem k tomu, že je uskutečnili sami ministerští úředníci, ukázalo se, že vše, co státní správa provádí s penězi daňových poplatníků, je nenahraditelné. Žádné úspory se nenašly.
První reformní střet se potom odehrál kolem mezd státních zaměstnanců. Ministerstvo financí od počátku upozorňovalo, že zavedení šestnáctitřídní platové stupnice a schválení Služebního zákona a Zákona o služebním poměru příslušníků ozbrojených sborů znamená, že stát bude muset v letech 2004 až 2006 zaplatit svým zaměstnancům navíc dohromady minimálně šedesát miliard, což zpochybňuje reálnost dosažení reformních cílů. Vláda však přistoupila na úsporná opatření a na zavedení nové platové stupnice rozhodla uvolnit místo šestnácti miliard jen pět miliard v roce 2004. To mělo zajistit podstatné pokrácení výdajů na celé příští tři roky. Došlo k střetu s odbory, které ostře nesouhlasily a upozorňovaly, že nové tabulky při tak malém navýšení objemu mzdových prostředků budou znamenat, že některým úředníkům na nižším stupni fakticky poklesne plat. Kabinet nakonec svůj záměr obhájil, nicméně vzápětí mzdové úspory torpédoval ministr vnitra Gross, který prosadil Zákon o služebním poměru příslušníků ozbrojených zdrojů. Ten znamená, že od roku 2005 stoupnou výdaje na mzdy policistů o šest miliard korun. Vláda se shodla na záměru během tří let snížit počet pracovníků centrálních orgánů o šest procent. Zda bude tento záměr naplněn, je ve hvězdách, protože většina ministerstev vehementně protestuje a žádá další úředníky z titulu nových povinností spojených se vstupem země do unie.

Ber, kde ber.

Další výraznou změnou, kterou prošla koncepce reformy během roku, je vztah vlády k daním. Původní představy z konce loňského roku uváděly, že mělo dojít v případě DPH pouze k harmonizačním úpravám, tedy k přesunu řady položek ze snížené pětiprocentní sazby do základní sazby 22 procent. Po sjezdu ČSSD se však objevily odvážnější záměry. Na kolodějská koaliční jednání šel ministr Sobotka s návrhem, aby došlo ke sblížení sazeb DPH. Varianty byly na stole dvě. Podle jedné měly sazby DPH činit nově sedm a dvacet procent, ve druhé radikálnější variantě to bylo dokonce devět a osmnáct procent. Ve finální podobě reformy však nebylo po sbližování sazeb ani vidu. Záměr zablokovala část ČSSD, kde převážilo zděšení z možnosti, že by se, byť velmi mírně, zvedly ceny potravin. Nekoncepčnost celkového formulování reformy veřejných financí potom dokládá skutečnost, že velmi krátce po schválení novely zákona o dani z přidané hodnoty byla zahájena nová koaliční jednání o pokračování reforem a podle současného stavu panuje široká shoda na nezbytnosti sazby DPH v příštím roce sblížit. Diskuse bude vedena pouze o to, jak razantně.
Záměr opepřit spotřební daně byl oproti tomu jasný od samého počátku úvah o reformách. Daň z lihu se zvedla z 234 korun na 265 korun z litru čistého alkoholu. Stouplo zdanění cigaret, benzin byl dodatečně zatížen dalšími šedesáti haléři na litr, a nafta dokonce 2,10 Kč.
Zato daň z příjmů prošla určitým vývojem. V případě fyzických osob sociální demokraté od počátku prosazovali zavedení minimální daně, které by postihlo živnostníky podnikající dlouhodobě se ztrátou, a to se jim také podařilo. U právnických osob existovala vůle snížit sazbu daně z 32 na 28 procent. Vývoj na Slovensku, kde připravili k zavedení rovnou devatenáctiprocentní daň, však nakonec přinutil sociální demokracii k ústupkům a ve finálním scénáři došlo na dvoustupňové snížení sazby - nejprve se zdanění snižuje na 28 a o rok později na 24 procent.
Unii svobody a lidovcům se nakonec podařilo alespoň částečně omezit choutky sociálních demokratů týkající se živnostníků. Původní představy ministerstva financí totiž počítaly s tím, že vyměřovací základ pro výpočet zdravotních a sociálního pojištění poroste do roku 2006 postupně až na 65 procent příjmu. Parlamentem nakonec prošel kompromis, kdy cílovou hodnotou je nyní padesát procent příjmu.

Chmurné vyhlídky.

Asi nejprogresivnějším záměrem reformy je stanovení střednědobého výdajového rámce, který by měl být schvalován zároveň se stáním rozpočtem. Podle tohoto rámce mají být stanoveny výdajové limity pro jednotlivé resorty na tři roky dopředu. První takový rámec by měl být schvalován s rozpočtem na rok 2005. Zda se takový rámec vůbec podaří vytvořit, bude záviset na dalším postupu reforem. Podstatná část úspor v rozpočtu na rok 2004 totiž spočívá v brutálním seškrtání všech možných investičních výdajů, jejichž další krácení jsou jen těžko představitelné, protože by mohlo v některých případech dojít ke kolapsu veřejných služeb.

Na druhý pokus.

Do konce ledna by se měla koalice shodnout na dalších reformních krocích, aby byl čtyřprocentní cíl v deficitu veřejných financí splnitelný. Zatím se nezdá, že by mohlo dojít k silnějšímu seškrtání sociálních výdajů. Oproti tomu je jasné, že se sblíží sazby daně z přidané hodnoty, což bude znamenat růst daňových výnosů. Podle dosud převažujících představ by měly takto získané prostředky sloužit k snížení plateb sociálního a zdravotního pojištění placených zaměstnavateli za zaměstnance. Zda se tento záměr podaří nakonec realizovat i pod hrozbou neplnění záměrů ve snižování deficitu, je velkou otázkou. V opačném případě musíme počítat s tím, že i příští rok citelně vzroste celková daňová kvóta a reforma bude pokračovat v současném značně nemoderním střihu.