INZERCE NA WEBUInternetová reklama je pro úředníky daňových úřadů dodnes kamenem úrazu. Nerozumějí jejím pravidlům a po podnikatelích chtějí v rámci kontrol, aby dokazovali nemožné. Když se k tomu přidá zlá vůle, má to postižený podnikatel spočítané.
INZERCE NA WEBU
Internetová reklama je pro úředníky daňových úřadů dodnes kamenem úrazu. Nerozumějí jejím pravidlům a po podnikatelích chtějí v rámci kontrol, aby dokazovali nemožné. Když se k tomu přidá zlá vůle, má to postižený podnikatel spočítané.
Miloš Milfait začal podnikat v roce 1996. Nechával si brousit český křišťál, který pak zavážel do prodejen po celé republice, a zároveň jej prodával přes internet. Na prezentaci prodeje měl vytvořenou internetovou stránku, kterou měl zaregistrovanou pod svým vlastním jménem. Měl rovněž internetový obchod, a to v české, anglické a německé mutaci.
Pět let šlo podnikání dobře, ale od roku 2000 začaly obchody postupně váznout, poptávka po českém křišťálu začala upadat. „V té době jsem měl návštěvnost stránek okolo tři sta až čtyři sta návštěvníků denně, což mi přišlo málo,“ říká Milfait. „Na doporučení svého daňového a účetního poradce jsem oslovil firmu, která se zabývala bannerovou reklamou. Firma mi rovněž nabídla, že mi bude rozesílat e-mailem obchodní sdělení, které bude propagovat mnou prodávané zboží,“ popisuje Milfait nevinný začátek svého pozdějšího martyria.
V roce 2003 mu přišla do firmy finanční kontrola z finančního úřadu v Ledči nad Sázavou. „První, co jim přišlo divné, bylo to, že mi šly dolů tržby,“ líčí podnikatel. To ale nebyla jediná věc, která berňák zajímala. Přestože měl Milfait řádně zdokumentovánu celou spolupráci s firmou, která mu internetovou reklamu dělala, kontroloři mu všechny faktury týkající se této obchodní spolupráce zamítli. „Za rok 2001 to dělalo dvě stě tisíc, za další dvě stě padesát tisíc,“ líčí podnikatel.
DOKAZUJTE, DOKAZUJTE…
To, že služba nebyla fiktivní, ale skutečně provedená, dokládaly i ohlasy. „Každou chvíli mně volali známí, že se jim objevil na počítači banner mé firmy,“ vzpomíná Milfait. Finančnímu úřadu se ovšem nelíbilo, že se podnikateli nezvýšily tržby, když se mu zároveň zvýšila sledovanost stránek. A tak musí od roku 2003 až do současnosti dokazovat, „že firma, s níž smlouvu uzavřel, je připojená na internet, typ připojení a provozovatele tohoto připojení, dále že podpis zástupců druhé strany na smlouvě je platný, že s onou firmou skutečně jednal“.
„Dokonce po mně chtěli, abych jim přinesl poptávající dopisy z celého světa, které by dokazovaly to, co si mohli zjistit jedním kliknutím na počítači - že se tam mnou řádně objednaná a řádně zaplacená reklama skutečně objevuje. Když jsem si ty poptávky vytiskl, a donesl na berňák, tak mi odvětili, že jsem si je napsal sám. Přitom na každé poptávce byl kontakt a e-mailová adresa, nemluvě o tom, že každý počítač má své specifické číslo, podle něhož lze určit, odkud byla pošta poslána.“
„Falšovat lze téměř cokoli,“ podotýká k tomuto závěru finančního úřadu soudní znalec Lubomír Kerepecký. „Počínaje obrazy, bankovkami, osobními či cestovními doklady, veřejnými listinami, a tak dále. Pokud ale nebude respektována presumpce neviny, je nutno úplně vše, na co se dá sáhnout hmotně, ale i nehmotně, například na internetu, prozkoumávat, zda to je pravé a nastane pravý (a možná také falešný) absurdistán,“ hodnotí Kerepecký.
Jako důkaz neuznali kontroloři to, že si podnikatel každý e-mail převedl do wordu a vytiskl. Podle kontrolorů by bylo důkazem, kdyby byla vytištěna přímo příchozí zpráva. Proto si Miloš Milfait musel najmout soudního znalce, který potvrdil, že zaslaná poptávka není podvrh.
„Není známa žádná norma či zákonný předpis, jenž stanovuje formu a obsah statistik, tedy provedení či způsob získání z internetu. Je na dohodě, zda odběrateli bude stačit týdenní nebo měsíční výpis, zda výpis bude obsahovat pouze den a adresu, ze které bylo na bannerovou reklamu kliknuto, nebo i další skutečnosti, a zda výpis bude dodáván v tištěné podobě, či bude k dispozici na internetu pod příslušným jménem a heslem. Požaduje-li finanční úřad jako důkaz nějakou konkrétní formu, obsah a způsob získání, požaduje to bez podpory zákona,“ říká k tomu soudní znalec.
Takovýmto způsobem uvažování by šlo podle Kerepeckého také zpochybnit, zda si též všichni telefonní operátoři „necucají výpisy hovorů z palce“, zda mají odpovídající techniku, zda procesy, které snímají, vyhodnocují a vytvářejí výpisy volání, to dělají dobře a bez chyby. Takto by se daly zpochybnit i další, nejen telekomunikační služby, jež mají dočasný a pomíjivý charakter.
Přitom sami pracovníci finančního úřadu se ani nenamáhali si pravost kontaktů ověřit sami. „Tím to ale nekončilo, finanční úřad po mně dokonce chtěl, abych jim přinesl potvrzení, že si zákazníci objednali zboží právě na základě internetové reklamy. To podle mne už překračuje jakoukoli míru korektnosti v obchodních vztazích,“ zlobí se Milfait. Přitom i tuto skutečnost si mohli úředníci ověřit sami v rámci povinnosti třetích osob poskytnout koordinaci při prováděné kontrole.
Voluntarismus, s nímž nakládají finanční úřady s důkazními prostředky, lze charakterizovat i z dostupných kontrolních protokolů. Tak například v jednom z protokolů zástupce internetové firmy, s níž měl Milfait uzavřenou smlouvu, na otázku správce daně odpověděl, že neví, zda je podpis pod ní jeho. V následném protokolu už správce daně dedukuje, že podpis byl zfalšován, aniž by si nechal vytvořit jakýkoli znalecký posudek. Stejně tak finančnímu úřadu nestačila informace o tom, že se se zástupci internetové firmy sešel a podepsal smlouvu k tomu, aby úředníci toto setkání plus podepsanou smlouvu brali jako relevantní důkaz, že ke spolupráci skutečně došlo.
TREST ZA BÍLÉHO KONĚ
Co ovšem Milfait netušil, bylo to, že firma, u níž si reklamu objednal, zinkasované peníze nezdanila. Účty převedla na bílého koně, a peníze získané mimo jiné i za prodej reklamy Miloši Milfaitovi, skončily bůh ví kde. „Podle mne finanční úřad, když zjistil, že nevymůže peníze z této firmy, tak skočil na mne. To, že je nějaký problém ohledně mého obchodního partnera, jsem zjistil až z jednání na berňáku. Já jsem ale nedělal nic jiného, než jsem posílal vyfakturované částky na číslo účtu tam uvedené. Nejsem detektiv ani policie, abych zjišťoval, komu to konto patří, a zda jsou mnou řádně zaplacené částky někým jiným skutečně daněny. To přece není mou povinností,“ zlobí se Milfait.
Přitom tím, že po Milfaitovi chtěli úředníci finančního úřadu opatření důkazů, které nijak nesouvisely s jeho činností, porušili výrok Ústavního soudu z roku 1999. Navíc jakékoli důkazy o tom, že by se na krácení daně podílel i on, neexistovaly, což nakonec potvrdilo i policejní vyšetřování. „Jedinou spojnicí, a to jsem se dozvěděl až na finanč
(pokračování na straně 26)
(dokončení ze strany 25)
ním úřadu, bylo to, že můj daňový poradce, který mi onu internetovou firmu dohodil, byl zároveň i jedním z disponentů účtu,“ říká podnikatel.
Celé panoptikum přesto pokračovalo na policii v Havlíčkově Brodě, kde po Milfaitovi policisté chtěli, aby prokázal, že služba skutečně proběhla. „Jak mohu ale dokázat, kolik z těch bannerů, kterých je řádově několik desítek tisíc, skutečně proběhlo? Já přece nejsem softwarový odborník,“ diví se. Miloš Milfait nechával dělat posudky, na něž finanční úřad reagoval protiposudky. O jejich validitě ale lze mít vážné pochybnosti. Například jeden z posudků, k němuž se měl vyjádřit, obsahoval jak špatné jméno, tak rodné číslo. Přesto se podnikatel snažil co v největší míře spolupracovat, aby se očistil od podezření.
Když vyšetřovali onoho bílého koně, kvůli kterému se dostal do problémů, využil Milfait svého práva klást mu otázky, a osobně se na výslech dostavil. „Bohužel se ale nedostavila kontrolovaná osoba, takže nejdříve řešili, zda vůbec jednání začalo, či nikoli, a nakonec mi vynadali, že už mají předepsané podklady k jednání, a že to kvůli mně budou muset měnit,“ líčí martyrium Milfait.
Spor se nakonec vedl o to, zda bylo možné vykazovat náklady na reklamu jako náklady nutné k dosažení a udržení příjmů, jak požaduje litera zákona. To podle Milfaita není nejšťastnější formulace. „Já jsem přece nechtěl dosáhnout a udržet příjem, který jsem měl, protože ten byl stále klesající. Naopak, reklamu jsem si zadal proto, abych svůj příjem zvýšil,“ oponuje Milfait. Podle něj bylo důkazem vhodnosti použitého způsobu reklamy to, že se návštěvnost jeho stránek zvýšila z několika stovek na několik tisíc návštěvníků. „To, zda si mé zboží koupí, či nikoli, je ale druhá věc. To už je přece podnikatelské riziko,“ říká.
Vedoucímu finančního úřadu v Ledči nad Sázavou pro změnu musel Milfait vysvětlovat rozdíl mezi velko a maloobchodní slevou, a důvody, proč v případě hromadných odběrů prezentuje jinou cenu než v maloobchodě.
STEJNÝ OBSAH, OPAČNÝ VÝROK
Po odvolání se k finančnímu ředitelství v Brně byl spis vrácen zpět na finanční úřad v Ledči nad Sázavou, s tím, že má být doplněn o další znalecký posudek. Finanční úřad vybral soudního znalce, který na pět ze šesti položených otázek neodpověděl. Prý nebyly předmětem jeho znaleckého zaměření. Znalci byly totiž položeny otázky z oboru obchodního práva a podnikové ekonomiky, ale on byl znalec z oboru počítačové techniky. Na poslední otázku pak odpověděl, že je sporné, zda má pravdu Miloš Milfait nebo finanční úřad.
Šlo ovšem o naprostou banalitu. Otázka zněla, se kterou firmou měl v inkriminovaném období uzavřenou smlouvu. Skutečnost byla taková, že ji Milfait uzavíral jeden rok s jednou firmou, ale protože mezitím změnila vlastníka, uzavřel ji druhý rok s firmou, která tu původní koupila. Obsah smlouvy byl ale stejný.
Spis tedy doputoval i s „doplněným posudkem“ zpět do Brna. „Čekal jsem, že buďto finanční ředitelství potvrdí názor finančního úřadu, anebo dá za pravdu mně. Jaké bylo moje překvapení, když mi přišlo rozhodnutí, že za jeden rok mi dávají za pravdu a za druhý ne!“ Přitom způsob zdanění a veškeré další náležitosti byly naprosto shodné. Tedy snad kromě jediného detailu. „Do toho jednoho protokolu jsem napsal, že se mi chce zvracet, když musím stále dokazovat něco, čeho jsem se nedopustil, aniž by proti mně existoval jediný důkaz. Do druhého protokolu jsem uvedl, že je mně z toho všeho zle, ale že i kdybych měl poslední korunu, stejně bych ji vrhnul do reklamy,“ říká podnikatel.
Přestože se tedy evidentně jednalo o pouhý výlev nešťastného podnikatele, který na meritorní rozhodnutí nemohl mít žádný vliv, finanční ředitelství v Brně rozhodlo v obou kontrolovaných letech naprosto opačně. „Pikantní je, že obě rozhodnutí vydal tentýž člověk, jistý Matěj Komárek, v tentýž den,“ nevychází Milfait z údivu. „Po dohodě s právníkem jsem proto podal k soudu kasační žalobu, v níž se budu s finančákem soudit. Přece není možné, aby v tomtéž případě rozhodl jednou tak, a jednou opačně,“ říká. Kdy nakonec soud proběhne, není jisté. Zatím má Milfait obstaveny účty, protože odmítá podle něj nespravedlivě doměřenou daň zaplatit.
Celý postup finančních orgánů pochopitelně evokuje otázku, do jaké míry se jedná o neznalost specifik internetové reklamy a z toho navazující problematizování důkazů předložených daňovým subjektem, a do jaké míry jde o zlou vůli. „Jestli šlo o diskriminaci daňového subjektu? To sice nelze vyloučit, ale to by snad mohlo být jen ojedinělé, nezevšeobecňoval bych to,“ hodnotí kauzu soudní znalec Lubomír Kerepecký, který pro Miloše Milfaita dělal jeden z posudků. „Na základě zkušeností z obdobných kauz mám spíše dojem, že je postup finančního úřadu obvykle veden z neznalosti nehmotné a svým způsobem abstraktní reklamy na internetu i z neznalosti principu a dokazatelnosti nehmotných a časově pomíjivých služeb,“ dodává.
Kontroloři si podle soudního znalce zároveň často neuvědomují analogii internetových a telefonních či telekomunikačních služeb, přičemž telefonní služby již jsou v povědomí lidí zakořeněné a uznávají se obvyklé projevy a náklady. Kontroloři se zatím učí chápat internet a v čem vlastně náklady mohou spočívat.
„Často z této neznalosti takovéto kauzy začaly, a i když se v průběhu pracovníci finančního úřadu postupně obeznámili s tím, o čem internet a reklama na něm je, tak zase již nechtěli přiznat svoji chybu. Možná i proto, že jsou hodnoceni ne za chyby, ale někde kromě jiného i za odvedené pokuty,“ míní Kerepecký.
STANOVISKA PROTISTRANY
Názory a argumenty protistrany (tedy finančního úřadu v Ledči nad Sázavopu a finančního ředitelství v Brně) byly čerpány z písemných materiálů, které má redakce k dispozici. S ohledem na zákonem danou mlčenlivost a ochranu osobních údajů je nebylo možno doložit přímými výroky konkrétních pracovníků finančních orgánů.
