Největším daňovým soumarem je svobodný a bezdětný muž
Český daňový systém je na jednu stranu silně liberální, což lze doložit naší rovnou, i když spíše kvazirovnou, nízkou daní z příjmu. Je ale také dost socialistický, protože díky mohutnému systému sociálních slev na dani a daňových bonusů či dávek je velká část populace s příjmy téměř průměrnými místo daňovým plátcem čistým příjemcem.
Prostě v prostředí nízké a rovné daně funguje sice skryté, ale strmé sociální přerozdělování. A to nejen s ohledem na příjem daňového poplatníka, ale i podle počtu dětí. Z tohoto pohledu je největším daňovým soumarem svobodný a bezdětný muž či žena se silně nadprůměrným příjmem.
To má své sociální a politické dopady. Tím příjemným je skutečnost, že podle statistik máme nejméně chudých spoluobčanů v celé Evropské unii. Zkrátka daně u nás snižují sociální nerovnosti. S jedinou výjimkou, kterou je zhruba jedno procento obyvatel s příjmy nad sto padesát tisíc korun. To od tvrdého sedření chrání stropy na platby zdravotního a sociálního pojištění. Mimochodem svou výší vyčnívá nad jakoukoli civilizovanou zemi.
Rovnostářské české společnosti to tak celkem vyhovuje.
Jenže v situaci, kdy je třeba řešit katastrofální stav veřejných financí nejen na výdajové, ale i příjmové straně, nese tahle podivná, nelogická pravolevá konstrukce spoustu politických komplikací, které brání racionální daňové reformě.
Pokud by se měla nějakým způsobem měnit daň z příjmu, aby měla logiku, musela by se ještě trochu narovnat. Tedy přitlačit na bohaté a ubrat bonusy a výhody pro chudé a mnohadětné.
A zkuste s něčím takovým přijít k politikům, pro něž je podpora rodin s dětmi zaklínadlem a kteří vymýšlejí, jak tento už dnes ve srovnání s poměry ve vyspělých zemích extrémně velkorysý systém dál prohloubit. Ministerstvo financí sice navrhuje odstranit daňové bonusy uplatňované na děti, ale jedním hlasem říká, že rodiny o nic nepřijdou a vše bude kompenzováno.
Systém je ale zaplevelen také daňovými výjimkami, z nichž těží bohatí. Jednou z nich jsou odpočty úroků z hypoték, jejichž dopad na státní rozpočet není asi o moc odlišný od patnáctimiliardového nákladu na stavební spoření. Omezení velkorysosti státu ani v tomto případě asi nebude politicky průchodné.
Dalším neřešitelným oříškem jsou majetkové daně, zejména ty z nemovitostí, které jsou v Česku velmi nízké. Jejich podstatné navýšení je rovněž politický problém, protože o něj nestojí pravice argumentující tím, že když jsou zdaněny příjmy, nemá být zdaňováno to, co je za tyto příjmy pořízeno. Ale ani levice, jejíž venkovští voliči žijí možná skromně, ale ve velmi slušných nemovitostech umístěných často na rozsáhlých pozemcích. Zatížení v Evropě i v Americe standardní daní z nemovitosti by je asi opravdu hodně naštvalo.
Navýšení daní se tak může odehrát přes nepřímé daně, především přes DPH, které postihne i nízkopříjmové skupiny plátců daní, což je z hlediska daňové logiky správné. Ale jak je zřejmé už z prvních signálů vládních politiků, bude i toto opatření nějak vynahrazeno dalšími podporami.
Bude tak možné nahradit výpadek příjmů průběžného důchodového pojištění, který nastane v důsledku zavedení povinného spoření na penzi. Leč přiznejme si, že pro konkurenceschopnost české ekonomiky by bylo potřeba snížit neúnosně vysoké odvodové zatížení pracovní síly, a když to stav veřejných financí nedovoluje učinit bez nějaké náhrady, bylo by dobré najít nějakou cestu ke zvýšení výnosů jiných daní.
Miroslav Kalousek hodlá do konce února připravit svou vizi nových českých daní. Už dnes se lze domnívat, že přes všechnu odvahu nepůjde jednorázově napravit všechno, co je v českém daňovém systému pokažené a že půjde spíše o zjednodušení systému. Likvidace alespoň podstatné části výjimek v daní z příjmu fyzických, ale především právnických osob je nachystána už z doby Topolánkovy vlády. Sjednocení sazeb DPH je v zásadě dohodnuto. Velkou neznámou je zatím způsob, jak chce ministerstvo financí zlikvidovat zdanění superhrubé mzdy, na čemž je v zásadě rovněž politická shoda. To vše by se mělo odehrát při zachování nebo jen velmi mírném nárůstu současné úrovně souhrnné daňové kvóty, protože je velmi pravděpodobné, že přinejmenším obě pravicové strany vládní koalice budou na tomto principu hodně lpět, a z porovnání obdobných zemí vyplývá, že naše daně nejsou opravdu nijak extrémně nízké.
