Daňový kolotoč

Topolánkova koaliční vláda se chystá na rozhodující bitvu

Aprílový žertík to nemá být. Vláda Mirka Topolánka už za pár dní, na začátku dubna, zveřejní plán daňových reforem a úspor v sociálním systému. Publicisté a ekonomové se bezpochyby budou lišit v názorech na to, jsou-li reformní kroky kabinetu „revoluční“, nebo naopak „málo ambiciózní“. Ať tak či onak, koalice tří stran se ocitne před rozhodující bitvou. Bude muset své záměry prosadit v Poslanecké sněmovně. A sociální demokracie i odbory dávají jasně najevo, že budou ostře protestovat proti tomu, aby reformu zaplatili lidé s nízkými či středními příjmy.
Média již zveřejnila údaje o tom, jak mají v budoucnu vypadat daňové sazby. Server EURO OnLine informoval o chystaném zvýšení dolní sazby daně z přidané hodnoty z pěti na devět procent. Základní vyšší sazba má zůstat na úrovni devatenácti procent. Deník MF Dnes uvedl, že jednotná sazba daně z příjmu lidí má být patnáct procent, bude se však počítat z takzvané superhrubé mzdy, která zahrnuje i dosud lidem skryté povinné odvody na sociální a zdravotní pojištění. Daně z příjmů firem mají podle listu klesat postupně na devatenáct procent v roce 2010 z dnešních čtyřiadvaceti.
„Nic není definitivní,“ zdůrazňovala jednotlivá ministerstva ve svých oficiálních prohlášeních. Někteří politici byli velmi rozčarováni tím, že už média probírají dílčí kroky. S konkrétními výpočty toho, jak se reforma dotkne čistých příjmů, je skutečně vhodné počkat až do dubna. Přesto je možné vypozorovat některé trendy.

Stát nevybere méně.

Až vládní politici naposledy zatočí daňovým kolotočem a posléze představí svůj projekt, bude podle všeho jasné, že se nesníží částka, kterou lidé a firmy v souhrnu na daních zaplatí. Alespoň ne výrazně. Daňová reforma má být výnosově neutrální. Vzhledem k současné situaci, kdy je nutné čelit vysokému rozpočtovému deficitu, to může být pochopitelné. Úspory v sociální oblasti nebudou tak velké, aby zároveň snížily schodek podle vládního závazku a nahradily případný výpadek v daňových příjmech. V každém případě mají být od příštího roku zavedeny ekologické spotřební daně na elektřinu, uhlí a plyn. Díky tomu stát získá několik miliard korun navíc. Daleko větší sumu (možná kolem pětadvaceti miliard) by však mělo přinést zvýšení snížené sazby DPH. Pak bude možné ulevit na daních z příjmů.
Evropská komise, která má na stole český konvergenční program, v němž se Praha zavázala ke snižování deficitů, pravděpodobně daňově neutrální reformu přivítá. Nic zásadního asi nebudou namítat ani finanční analytici, kteří sledují především vývoj veřejných financí. A ten byl v poslední době velmi nepříznivý. Viceguvernér České národní banky Miroslav Singer v jedné ze svých přednášek uvedl: „Je perverzní, aby se poměrně rychle rostoucí ekonomika potýkala s deficity veřejných financí.“ Přestože by někteří ekonomové uvítali výraznější pokles daní, nakonec budou muset ocenit to, že se Topolánkova vláda vydá ozdravovat veřejné finance. Pokud to samozřejmě bude pravda… Mnozí podnikatelé ale asi nadšeni nebudou. Šéf Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl uvádí, že stát by neměl mít k dispozici tolik peněz. „Čím méně peněz dostane, tím lépe s nimi bude hospodařit,“ zdůrazňuje Míl. Výraznější snížení daní a tomu odpovídající redukci sociálních výdajů by přitom bylo vhodné prosadit právě nyní, kdy se zdá, že lidé jsou na zásadnější změny připraveni. S blížícím se datem příštích voleb bude vše složitější.

Nečas v centru pozornosti.

Další otázkou je, zda se rozpočtový schodek opravdu sníží. Jisté je, že vzhledem k daňově neutrální reformě bude velmi záležet na tom, s čím přijde ministr práce Petr Nečas. Týdeník EURO již informoval, že chce zabránit automatické valorizaci sociálních dávek, která by rozpočtový deficit v příštím roce naopak zvýšila z letošních čtyř procent HDP na pět až šest (11/2007). Kromě toho Nečas mluví o změnách v poskytování příspěvku během rodičovské dovolené, vyplácení nemocenské či o svém záměru dosáhnout toho, aby příspěvky na sociální péči byly vypláceny jen těm lidem, kteří je opravdu potřebují. A to navíc třeba i formou voucherů, aby příjemci této pomoci ji skutečně využívali na sociální péči, nikoli na nákup jiných věcí. Nárok na přídavky na děti asi bude mít méně lidí (ti s nižšími příjmy), pravděpodobně se zruší „pastelkovné“ a omezí pohřebné.
Pak jsou ve hře některé další úspory, kupříkladu v nákladech veřejné správy. Těmi klíčovými jsou však právě Nečasovy kroky - převážně díky nim by Česko mělo snížit rozpočtový deficit v roce 2008 na tři procenta HDP a vláda splnit své programové prohlášení i konvergenční program. I když však vicepremiér Nečas na začátku dubna předloží relativně ambiciózní plán úspor (zatím se mluví o dvou až čtyřech desítkách miliard korun), kabinet ještě zdaleka nebude mít vyhráno.

Pod tlakem opozice.

Bývalý náměstek ministra financí Tomáš Prouza je dost skeptický. Zatím se mu nezdá, že by Česko dokázalo v příštím roce výrazněji stlačit schodek pod čtyři procenta HDP. Řada navrhovaných změn bude podle něj v Poslanecké sněmovně neprůchodná a možná se nepodaří omezit některé valorizace. Vláda bude nucena dělat pod tlakem opozice a odborů kompromisy, které „ještě dále rozředí opatrné návrhy změn“.
A jaké jsou další důvody Prouzovy skepse? Daňové příjmy už podle něj zdaleka neporostou tak rychle jako v letech 2004 až 2005, kdy pomáhaly výrazně snižovat schodek. Dále vymizí privatizační příjmy, vyčerpají se vlastní zdroje mimorozpočtových fondů k financování jejich deficitů a na navyšování výdajů bude tlačit potřeba spolufinancovat „evropské projekty“. Prouza se obává i toho, že spolu se škrtáním výdajů rozpočtových kapitol začnou ministerstva odčerpávat peníze z rezervních fondů. Vládní usnesení z loňského září sice umožňuje nakládat s rezervními fondy pouze se souhlasem vlády, na druhé straně však toto usnesení rovnou definuje výjimky, kterými jsou spolufinancování evropských projektů, odstraňování povodňových škod a financování Společné zemědělské politiky, dodává Prouza.
Zajímavé bude sledovat strategii, s níž se vláda pustí do shánění politických spojenců, kteří by reformní balík podpořili. Případná dohoda se sociální demokracií by byla příslibem pro budoucnost, kdy bude nutné stále více přecházet od „hašení požárů“ k systematické reformě penzijního systému, zdravotnictví, školství či trhu práce. Je nicméně možné, že jedinou reálnou variantou se ukáže spoléhání na socialistické „odpadlíky“ Miloše Melčáka a Michala Pohanku. Z hlediska dalších reforem tedy žádná velká naděje.

Ukázat lidem vše.

Asi největší nadšení ekonomů zatím vyvolal záměr vlády počítat daň z příjmu zaměstnanců ze „superhrubé mzdy“ - včetně sociálního pojištění. Všichni by tak na svých výplatních páskách viděli, kolik vlastně odvádějí státu, neboť část toho, co za ně platí zaměstnavatel, byla zatím skrytá. „Výraz sociální pojištění v českém kontextu označuje dodatečnou daň z příjmů zaměstnanců, jejíž část je státem vybraná tak, aby si toho zaměstnanec vůbec nevšiml,“ uvádí Jan Čapek z poradenské a auditorské společnosti Ernst & Young (více na straně 38). Znamená to však také, že část příjmu se vlastně bude zdaňovat dvakrát. Koaliční vláda by však splnila jeden z bodů svého prohlášení - zavedení systému „superhrubé mzdy“.
Tím kabinet zároveň upozorní na další slabé místo současného systému: největším problémem Česka dnes nejsou ani tak vysoké daně z příjmů, jako výše sociálního pojištění, která patří k nejvyšším v Evropě. Podniky jsou tak zatíženy nadměrnými vedlejšími náklady práce. A tento stav zřejmě nezlepší ani změny, které by měly platit od roku 2008. Vláda původně chtěla sociální pojištění snížit o výnos, který bude stát získávat z nových ekologických daní. Jenže právě v tomto bodě asi kabinet své programové prohlášení nesplní. Proti spojování ekologických daní se sociálním pojištěním se postavili zástupci zaměstnavatelů i odborů, neboť podle nich jde o dvě nesouvisející věci. Jaroslav Míl uvádí, že Svazu průmyslu se podařilo tento postoj prosadit. Byl ujištěn, že vláda tyto dvě záležitosti spojovat nebude. Právě Míl nicméně velmi vítá zavedení systému superhrubé mzdy. Voliči si snad uvědomí, kolik peněz státu ve skutečnosti odvádějí, a budou pak podporovat příslušné změny. Zásadní úpravy v sociálním pojištění lze však zřejmě očekávat až ve chvíli, kdy se dostane do pokročilejších fází penzijní reforma.

Bude se více pracovat?

Řada ekonomů se domnívá, že vládní návrhy nastaví i další pozitivní trend - díky snížení daní z příjmů lidí se podpoří motivace k práci, zatímco vzhledem ke změnám DPH bude více zdaněna spotřeba. Co to bude znamenat v praxi? Platí opravdu, že vysoké přímé daně, jejichž sazby navíc rostou se zvyšujícím se příjmem (jak teď platí v Česku), snižují ochotu lidí pracovat? Ekonomická teorie není v tomto ohledu zcela jednoznačná. Přední ekonomové Paul Samuelson a William Nordhaus ve své slavné knize Ekonomie napsali: „Někteří lidé mohou v důsledku progresivních daní preferovat více volného času před rozhodnutím pracovat více. Jiní lidé, aby vydělali svůj milion, mohou pracovat usilovněji. Mnoho lékařů, umělců, zbožňovaných hvězd či manažerů, kteří mají požitek z práce, z pocitu moci nebo z výsledků, kterých dosahují, bude pracovat stejně usilovně za 150 tisíc dolarů jako za 200 tisíc dolarů.“ Přesto je velmi pravděpodobné, že větší zdanění spotřeby na úkor přímých daní v Česku může být přínosné. Nezodpovězenou otázkou je, jak velký tento přínos může nakonec být.
Různé názory pak bezpochyby vyvolá i další hypotéza, podle níž nižší daně z příjmů lidí uvítají také podnikatelé a zahraniční investoři, kteří pak budou ochotni více zaměstnávat dobře placené a vysoce kvalifikované české zaměstnance. Vůči takovému hodnocení je mírně skeptický Martin Jahn, který má ve vedení Škody Auto na starost personalistiku a jako bývalý místopředseda vlády se hodně věnoval studiu podnikatelského prostředí. Pracovníci s dobrou kvalifikací dnes v Česku nemají žádný problém sehnat práci, zatímco potíže jsou spíše se zaměstnáváním méně kvalifikovaných lidí. Zahraniční investice v posledních letech mířily do odvětví vyspělých technologií. „Podnikatelská sféra vítá každé snižování daní, ale firmy nejvíce pálí stav trhu práce, infrastruktury, vzdělávání, otázky přijetí eura či důchodové reformy,“ zdůrazňuje Jahn. Potvrzuje, že pokud jde o odvody státu, podnikatele si nejvíce stěžují na vysoké sociální pojištění.

Postupný pokles - nic moc.

Trochu jiný pohled na věc nabízí Jaroslav Míl. Poznatky Svazu průmyslu dokládají, že firmám se dosud vyplatilo zaměstnávat kvalifikované lidí spíše na Slovensku než v Česku. Pokles daní z příjmu lidí navíc může povzbudit spotřebu, což by také mělo přinést příznivý ekonomický efekt. Ten ovšem asi bude na druhé straně negován zvyšováním dolní sazby DPH.
Mílovi se příliš nelíbí ani plán postupných změn, pokud jde o daň z příjmu firem. Ta má podle zatím zveřejněných údajů klesnout na úroveň devatenácti procent v průběhu tří let. „Aby byla daňová reforma skutečně efektivní, musí se změny realizovat najednou, skokově,“ říká Míl. Taková razantní změna spojená se zrušením různých výjimek navíc upoutá pozornost, která je k dosažení kýženého efektu také nezbytná. Svaz průmyslu původně navrhoval pouhé dvě sazby - z nichž jedna by byla jednotnou sazbou daně z příjmu (lidí i firem) a základní sazbou DPH. Odlišná by byla pouze snížená sazba DPH - především z politických důvodů. Pro srovnání: pokud se potvrdí zveřejňované informace, Česko by podle Topolánkovy vlády mělo mít - minimálně ještě tři roky - čtyři různé sazby na daně z příjmů a DPH.
Jaroslavu Mílovi však nejvíce vadí to, že celá filozofie a koncepce reformy daní i rozpočtových úspor včetně konkrétních dopadů na firmy a občany nebyla oznámena a představena najednou. Objevují se dílčí informace. Vzniká tak dojem, že nejde o ucelený koncept. Úspěch reformy je přitom založen také na vhodné komunikaci. Míl k tomu ovšem ještě dodává: Topolánkova vláda by všem vytřela zrak, kdyby na začátku dubna představila něco úplně jiného než to, o čem se zatím mluví a píše.