Menu Zavřít

Data proti škrtům

10. 5. 2011
Autor: Euro.cz

Objemné sociální transfery neznamenají automaticky vyšší zadluženost, v EU to bývá naopak

Hospodářská recese vyostřila problém deficitů veřejných financí a vysoké míry zadluženosti řady evropských zemí zvyklých „žít nad poměry“, z nichž některé se octly na pokraji státního bankrotu. Vyskytují se argumenty, které zdůvodňují tento stav rozhazovačností v sociálních výdajích a přebujelostí sociálního státu. Škrty v této oblasti se potom dostávají na přední místo v úsporných opatřeních. Mezi rozsahem sociálních transferů a mírou zadluženosti veřejného sektoru v jednotlivých zemích však neexistuje přímá úměra. Mezinárodní srovnání ukazuje, že evropské státy s vysokými výdaji na sociální účely patří spíše k méně nebo středně zadluženým, zatímco některé státy s nízkými výdaji jsou předlužené.
Česká republika v míře sociálních transferů pokulhává za vyspělými evropskými zeměmi. Zaostání se týká nejen absolutní výše výdajů v přepočtu na obyvatele (což by bylo vzhledem k nižší ekonomické úrovni pochopitelné), ale i podílu z HDP, který je na tyto účely věnován. V evropském srovnání je v ČR relativně nízký jak podíl veřejných výdajů na školství, kulturu, zdravotnictví či podporu bydlení, tak i podíl peněžních sociálních dávek a dalších sociálních transferů.

Individuální spotřeba

Veřejné náklady na školství, kulturu, zdravotnictví či na podporu bydlení, které tvoří významnou složku užitého HDP, se v národních účtech označují jako individuální spotřeba. Spolu s kolektivní spotřebou, tedy s náklady na správu, obranu a bezpečnost, představují celkovou spotřebu vlády, která v ekonomicky vyspělých zemích západního světa dosahuje kolem pětiny HDP. V EU-27 tato položka činila v roce 2009 v průměru 22 procent HDP, v USA kolem 17 procent (při podstatně větších výdajích na obranu a bezpečnost). Rozptyl míry individuální spotřeby v jednotlivých zemích je velký (viz Graf č. 1). V ČR jsou výdaje na individuální spotřebu ve srovnání s vyspělými evropskými zeměmi podprůměrné, nižší jsou pouze v Řecku, v Bulharsku a na Slovensku. Nízký je rovněž podíl spotřeby domácností – v roce 2009 zaujímala jen 51 procent ve srovnání s průměrem za EU přes 58 procent. Nadprůměrný podíl HDP je v tuzemsku věnován na investice do fixního kapitálu (23 procent ve srovnání s 19 procenty v EU-27) a na přebytek v obchodní bilanci (šest procent ve srovnání s jedním procentem v EU-27). Veřejné náklady na individuální spotřebu a celková struktura užití HDP tedy necharakterizují ČR jako sociálně přebujelý stát.

Výdaje na peněžní sociální dávky

Poměrně velká část výdajů z veřejných rozpočtů je poskytována ve formě peněžních sociálních dávek, vyplácených jednotlivým občanům. V EU-27 dosahovaly tyto dávky v roce 2009 v průměru 17 procent HDP. Nejvyšší byly v Rakousku, Itálii, Francii, Německu a Finsku. S výjimkou Itálie tyto země nepatří mezi nejvíce zadlužené. Nízký podíl peněžních sociálních dávek měly nejméně ekonomicky vyvinuté nové členské země EU: Lotyšsko, Bulharsko a Rumunsko, kde na tyto účely bylo věnováno jen 12 až 13 procent HDP. Česká republika se při míře 13,9 procenta HDP zařazuje mezi země s nízkými dávkami (viz Graf č. 2).

MMF24

Výdaje na zdravotnictví

Nejvyšší výdaje na zdravotnictví mají Spojené státy, více než polovina z nich je však hrazena ze soukromých zdrojů. Z veřejných rozpočtů poskytují USA menší podíl HDP na zdravotnictví než šestice evropských zemí – Francie, Německo, Rakousko, Belgie, Nizozemsko a Švédsko. Ve vyspělých evropských zemích se celkové výdaje na zdravotnictví pohybují mezi osmi až jedenácti procenty HDP, z veřejných rozpočtů jsou přitom hrazeny více než tři čtvrtiny (s výjimkou Švýcarska, kde se hradí 60 procent).
Česká republika má z tohoto pohledu poměrně nízké výdaje na zdravotnictví. Z evropských zemí OECD vykazuje menší podíl na HDP pouze Polsko, z mimoevropských Jižní Korea a Mexiko. Podobně jako ve skandinávských zemích je zde však poměrně vysoká část hrazena z veřejných rozpočtů, takže podíl veřejných výdajů na HDP je vyšší než na Slovensku nebo v Maďarsku. V přepočtu na obyvatele činily výdaje na zdravotnictví v roce 2007 v ČR 805 eur, v Maďarsku 722 eur a na Slovensku 800 eur. Ve srovnání s ekonomicky vyspělými zeměmi jde pouze o zlomek, neboť v Německu dosahovaly tyto výdaje 2974 eur, v Rakousku 3183 eur, a v nejlépe vybaveném Dánsku dokonce až 3876 eur.

Bez přímé úměry

Veřejný dluh evropských zemí se v důsledku stoupajících ročních deficitů v uplynulé dekádě soustavně zvyšoval. V roce 2000 činila míra zadluženosti v zemích EU-27 v průměru 62 procent, v roce 2009 stoupla na 74 procent. Hranici šedesátiprocentní zadluženosti, určenou Paktem stability a růstu, splňovaly pouze nové členské země a z původních členských zemí jen Lucembursko, Dánsko, Finsko, Švédsko a Španělsko. Tendence ke zvyšování zadluženosti bude v pokrizovém období doznívat ještě řadu let i při postupně se snižujících ročních schodcích. V nových středoevropských členských zemích je stav celkové zadluženosti stále ještě příznivější, avšak zhoršení v krizových letech bylo výrazné. V ČR se míra veřejného dluhu zhruba zdvojnásobila z 18,5 procenta HDP v roce 2000 na 39 procenta v roce 2010. V rámci EU se však Česko stále ještě zařazuje mezi nejméně zadlužené země (viz Graf č. 3).
Z porovnání vyplývá, že přímá souvislost míry sociálních výdajů s mírou zadluženosti veřejného sektoru se neprokazuje. Skandinávské ekonomiky věnující až 20 procent HDP na individuální spotřebu a 16 až 18 procent HDP na peněžité sociální dávky patří k nejméně zadluženým z vyspělých evropských zemí. Naopak Řecko s nejnižší mírou individuální spotřeby a Itálie s průměrnou mírou patří k zemím nejvíce zadluženým. Podobně lze konfrontovat výdaje na zdravotnictví hrazené z veřejných rozpočtů, které jsou nejvyšší ve Francii, Německu a Rakousku, tedy v zemích s jen průměrnou mírou zadluženosti. Vznikající deficity veřejných rozpočtů se týkají jak výdajové strany, tak i strany příjmové. Pokud jsou občané v dané zemi ochotni platit vyšší daně, mohou za ně získávat větší rozsah veřejných služeb. Jak ukazují skandinávské země, s veřejnými rozpočty i mezinárodní konkurenceschopností může být přitom vše v pořádku. Záleží na tom, jaký typ poskytování sociálních služeb chce daná země zvolit a pak jej odpovídajícím způsobem financovat – buď z veřejných daní, nebo ze soukromých zdrojů.
Fiskální fetišismus ani přednostní zaměření na škrty v sociálních výdajích nejsou dobrým řešením. Prioritou je obnova ekonomického růstu a snížení vysoké nezaměstnanosti. Při snižování nadměrných deficitů veřejných rozpočtů je nutno odstraňovat neefektivní výdaje, zneužívání a plýtvání, nikoli však brzdit předpoklady pro rozvoj. Úspěšný postup ukázalo Německo. Vhodnou hospodářskou politikou, která využívala také stimulačních fiskálních opatření, se mu podařilo nebývale zrychlit ekonomický růst a snížit nezaměstnanost pod hranici předkrizového období.

  • Našli jste v článku chybu?
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).