Úspěšný český paralympionik David Drahonínský získal zlatou medaili v lukostřelbě už na hrách v Pekingu. Reprezentovat bude také na paralympiádě v Londýně, kde patří k hlavním favoritům soutěže.
Na vozík ho přivedla krutá náhoda. Před 13 lety šel normálně spát jako zdravý dospívající muž, ale probudil se až v nemocnici s vážným zraněním páteře. Aniž to věděl, trpěl náměsíčností a v noci vypadl z okna ve třetím patře. Přestože ochrnul na dolní končetiny, nevzdal se a dokázal se vrátit jak ke špičkovému sportu, tak k normálnímu životu.
* E15: Jedete si pro zlato?
Určitě si jedu pro zlato, ale je otázka, zda mi někdo z mých jedenácti soupeřů můj plán nepřekazí. Pokud překazí, tak se připravil lépe než já, o čemž sice pochybuji, ale život půjde dál. Nicméně dělám všechno pro to, abych vyhrál.
* E15: Z výsledků kvalifikace musíte být spokojený, neboť jste soupeře převálcoval ne o jednu, ale rovnou o dvě třídy.
Spokojenost panuje určitě, ale na kvalifikaci chyběli dva dobří střelci, kteří na paralympiádě budou. Nicméně výsledek mi ukázal, že moje příprava byla dobrá, vyhrál jsem naprosto jednoznačně a jsem připraven, abych obhajobu pekingského zlata zvládl.
* E15: Trénujete více než před Pekingem?
Určitě. Tam jsem byl ještě nezkušené lukostřelecké „pako“. Než jsem odjel do Pekingu, tak jsem vlastně nikdy nebyl v žádné významné soutěži ani ve finále. Od té doby jsem byl na několika velkých závodech a kromě jednoho jsem se vždycky dostal do finále. Také mám k lukostřelbě mnohem pevnější vztah a hodně o ní vím. Dokážu poznat, co dělám špatně, takže mi nikdo nemusí stát za zadkem.
* E15: Navíc se věnujete i mentálnímu tréninku s psycholožkou. Jak jste se k ní dostal a co vám tento typ tréninku dává?
Už před časem jsem si koupil knihu o sportovní psychologii, kde jsem se dočetl spoustu zajímavých věcí. Třeba to, že existují různé typy osobností a každá by měla mít trochu jiný trénink. Ale bylo tam toho málo, chtěl jsem vědět víc. A pak jsem se potkal s Kateřinou Kudláčkovou, která vystudovala sportovní psychologii v Americe, a já jsem přesně věděl, že bude ta pravá. Tak jsme se domluvili na spolupráci.
Za zlatou medaili jsem dostal 96 tisíc korun. Z toho jsem zaplatil daň, pak jsem si koupil dům, auto, plachetnici a nic mi nezůstalo. Samozřejmě žertuji. Paralympijský sport nemůžete srovnávat s atletikou, kterou dělá daleko více lidí, a marketing je tudíž mnohem silnější.
* E15: Není moc sportovců, kteří mají osobního psychologa. Proč jste se pro tuto cestu rozhodl?
Já jsem hodně trénoval, ale na posledních dvou závodech jsem skončil vždycky druhý. Něco mi chybělo, ve finále jsem ztratil motivaci jít za zlatem. A právě v tom mi pomáhá, cvičí moji psychickou odolnost, učí mě, jak pracovat s koncentrací a se stresem. Ale rozhodně to není tak, že by si někdo zaplatil psychologa a ten by z něj udělal mistra světa. Tak to samozřejmě nefunguje. Ale mě to hodně posunulo dopředu. Začal jsem na sport koukat nejen po fyzické stránce, ale i po psychické. Že tam není jen David na vozíku, ale že je něco i uvnitř, co musí být v symbióze, aby to fungovalo.
* E15: Psycholožku si platíte sám?
Platím ji z peněz, které jsem dostal od svého svazu na přípravu.
Ani zdravým sportovcům by den práce týdně neuškodil
* E15: Kolik jste vlastně dostal za zlato z Pekingu?
Za zlatou medaili jsem dostal 96 tisíc korun. Z toho jsem zaplatil daň, pak jsem si koupil dům, auto, plachetnici a nic mi nezůstalo. Samozřejmě žertuji, ale paralympijský sport nemůžete srovnávat s atletikou, kterou dělá daleko více lidí, a marketing je tudíž mnohem silnější. Nemůžete srovnávat Barboru Špotákovou s nějakým zlomeným klukem na vozíku, který střílí z luku. Ty peníze tam prostě nejsou. Proto jsem se rozhodl sám oslovovat firmy a hledat sponzory. Svaz pro mě dělá sice hodně, třeba mám od něj zapůjčené auto a dostávám i peníze na přípravu, ale musím se snažit také sám.
Čtěte také:
Když mi na krku visela zlatá medaile, vyhrál jsem boj s osudem
* E15: Předpokládám, že handicapovaní sportovci musejí pracovat. Co vlastně děláte?
Já pracuji v IT sektoru, což je práce z domova, ale od ledna jsem ještě nastoupil na půl úvazku do Všeobecné zdravotní pojišťovny, kde mám na starosti dohlížení nad zakázkami. Z finančních důvodů jsem do práce sice nemusel, ale rozhodl jsem se nastoupit, protože lukostřelba je psychicky náročná a já si v práci svým způsobem odpočinu, neboť se tam musím stoprocentně soustředit a na luk zapomenu. Věřím tomu, že ani zdravým aktivním sportovcům by alespoň jeden den práce v týdnu vůbec neuškodil.
* E15: Jak jste se dostal k takové práci?
Díky nadačnímu fondu pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením jsem se dozvěděl, že náměstek VZP shání do svého týmu člověka s postižením a že to může být vozíčkář. Zaslechl jsem sice názor jiného vozíčkáře, že to nebude ani zkoušet, neboť nechce lepit nějakému náměstkovi známky na obálky, ale já jsem akorát dostudoval mezinárodní vztahy a měl jsem za sebou roční stáž v Německu. A tak jsem si řekl, že bych lepil i ty známky, neboť někde člověk musí začít, a poslal jsem jim životopis. Přijali mě a známky nelepím.
Klaus radši pozve Samprase než paralympioniky
* E15: Vraťme se k paralympijskému sportu. Jakou máte podporu ze strany státu?
Stát se o nás nikdy moc nestaral, když to porovnám se sportovci ze západní Evropy, tak oni jsou úplně jinde. U nás chybí taková ta obecná podpora. Vždyť si vezměte třeba pana prezidenta, který raději pozve na Hrad Peta Samprase, než aby pozval pár lidí s handicapem, kteří měli v Pekingu český dres a hájili tam barvy českého státu.
* E15: Čím je to způsobeno? Myslíte si, že se společnost stále bojí handicapovaných a raději by je neviděla?
Ve společnosti tato bariéra stále přetrvává, ale je to jenom na nás, na lidech, kteří mají nějaký handicap, aby to změnili. Proto jezdím na přednášky na základní a střední školy. A mám spoustu pozitivních zážitků z toho, jak to děti vnímají. Jasně, mohu sedět doma a říkat si, jakou jsem měl smůlu, že jsem byl náměsíčný a vypadl z okna, a jenom čekat s nataženou rukou, až mi stát něco dá. Nebo půjdu a řeknu, ahoj, já jsem normální David, mám pod zadkem ten módní doplněk se čtyřmi kolečky, ale když mě nesužují jiné problémy, tak dokážu v bezbariérovém prostředí fungovat jako každý jiný občan.
* E15: Je hodně postižených podobně aktivních?
Já myslím, že ne. Ale na to nemám čísla, jen to odhaduji z vlastní zkušenosti. Tak třeba já chodím střílet na střelnici na Tyršově vrchu a jsem jediný vozíčkář, který tam střílí. Přitom je to tam naprosto bezbariérové. Navíc jsem napsal několik článků na weby pro handicapované, kde jsem je vyzval, ať si to přijdou vyzkoušet, že jim všechno vysvětlím, že jim půjčím svůj luk, a když je to chytne, tak tam mohou chodit trénovat. Ale nikdy se nikdo neozval. Přesto věřím tomu, že pomohou silné příběhy lidí, kteří překonávají svůj osud. Příklady. Já mám poraněnou míchu, ale takových lidí je spousta. Ročně přibude 200 až 300 lidí s podobným postižením, které způsobily autonehody, skoky do vody a další tragédie. A těm musíme ukázat, že i s tak vážným poraněním lze plnohodnotně žít.
Vozík je až to poslední
* E15: Jak těžké bylo pro vás osobně vyrovnat se se svým úrazem a najít energii nutnou k aktivnímu způsobu života?
Slovo vyrovnat se není úplně ideální. Tam nejde o vyrovnání, jde o to, najít si nějakou novou životní cestu i s těmi čtyřmi kolečky. Najít si nějakou náplň, ať už profesního, nebo volného času, která mi umožní naplnit ten čas smysluplně. Pak nebudu mít kdy myslet na to, že jsem na vozíku. A to platí pro všechny. Já chápu, že když někdo dělal kominíka, spadl ze střechy a je na vozíku, tak už těžko bude dělat kominíka. Ale může si dodělat maturitu a založit firmu, mít pod sebou pár kominíků a organizovat jim práci.
* E15: Jak dlouho trvalo, než jste se dokázal vrátit do normálního života?
Asi pět let mi trvalo, než jsem se naučil s vozíkem žít, než jsem vychytal všechny praktické věci, jak naložit vozík do auta, jak se obléknout, dojít na záchod. Ten vozík je až to poslední, daleko horší jsou zdravotní problémy, svalové křeče, urologické problémy. To všechno náš život strašně komplikuje.
* E15: Co vám osobně nejvíce pomohlo?
Určitě rodina, protože jsem věděl, že je tu někdo, kdo o mě má zájem. A pak mi pomohlo, že jsem se rozhodl a dodělal si střední školu. V dubnu 1999 se mi stal úraz a už v září dalšího roku jsem nastoupil na obchodní akademii do Janských Lázní. Tehdy jsem na tom nebyl moc dobře, potřeboval jsem se vším pomoct, neuměl jsem se sám obléknout ani vykoupat. A nakonec mi pomohlo, že jsem nezůstal doma v péči rodičů, ale šel jsem do Janských Lázní, kde byl internát a sestry, které mi zpočátku pomáhaly. Ale protože to byla cizí pomoc, donutila mě snažit se všechno zvládnout sám. A tak jsem se to naučil, navíc jsem si udělal papíry na řízení auta a najednou jsem byl zase soběstačný.
* E15: A pak jste si přidal i vysokou?
Říkal jsem si, že zkusím vysokou, protože být na vozíku není dobré a být na vozíku bez vzdělání, tak to je naprostá katastrofa, protože těžko budete na vozíku roznášet v nějaké kavárně občerstvení. Vybral jsem si mezinárodní vztahy na soukromé škole, kde mi ve všem vycházeli vstříc a v současné době tam studuje asi sedmdesát lidí s handicapem. I když ne všichni to dodělají. Já jsem do prváku nastoupil s dalšími čtyřmi lidmi na vozíku, ale jedině já jsem to dokončil.
* E15: Jak vnímáte tu šílenou absurditu osudu? Zatímco většina lidí, kteří skončili na vozíku, udělala nějakou chybu, třeba při sportu nebo v autě, vy jste si šel večer lehnout a ráno jste se probudil ochrnutý?
Absurdita? Tak se o tom nedá přemýšlet. Stalo se to a já to nezměním. Ale na druhou stranu je otázka, co by bylo, kdyby. Každý člověk touží po tom, co nemá, ale nikdo vám nezaručí, že kdybyste to měl, tak byste byl spokojenější. A šťastnější. Asi bych chodil, ale nevyhrál bych paralympiádu v lukostřelbě. A třeba bych vyhrál olympiádu v taekwondo, kterému jsem se tenkrát věnoval. Ale to je osud, který neovlivníte.
* E15: Jak se díváte na riskantní život mladých lidí, spousta z nich miluje adrenalinové sporty, jízdu na motorce?
V dnešní době žijeme ve světě, kde sa každý za něčím honí a lidé chtějí stále posouvat hranice toho, na co mají. V televizi neustále vidíte pořady o adrenalinových sportech, jak je to všechno moderní, ale už nevidíte příběhy lidí, kteří měli tu smůlu a nevyšlo jim to. Proto také přednáším ve školách. A doufám, že když žáci a studenti na vlastní oči uvidí kluka na vozíku, uvědomí si, že takhle také mohou dopadnout, když se jim něco nepovede. I kdyby si jen jeden jediný student někdy v létě u bazénu řekl, já tam neskočím šipku, ale skočím po nohou, protože tenkrát nám David na vozíku říkal, že je to nebezpečné, a díky tomu se nestal úraz, tak to mělo smysl.
* E15: Vedle cesty na olympiádu za zlatou medailí také píšete knihu o svém příběhu. Už víte, jaké bude její moto?
Nevím, mám jich několik. Třeba si vždycky říkám, že může být daleko hůře, než je. Ale to je asi moc pesimistické. Tak mám ještě jedno: Když chceš něco změnit, je to jen na tobě, abys to udělal.
David Drahonínský (30)
V sedmnácti letech jako náměsíčný vypadl z okna a při úraze ochrnul na spodní končetiny. Po maturitě vystudoval Metropolitní univerzitu v Praze. V roce 2003 se začal věnovat střelbě z luku, o pět let později na paralympiádě v Pekingu získal zlatou medaili, kterou bude obhajovat za pár dnů v Londýně. Je svobodný a bezdětný.
