Už se na to trochu zapomnělo, ale proč vlastně celá ta slavná bankovní unie v EU vzniká? Přece proto, aby nelítostní cifršpioni z Evropské centrální banky mohli naběhnout do problémové španělské záložny, německé landesbanky či slovinské státní spořitelny a převzít nad ní kontrolu, když to národní vlády nedokážou.
A následně aby ji buď zavřeli, nebo do ní napumpovali peníze z unijního eurovalu a postavili ji na nohy. A pak zase středem odkráčeli zpět do sídla ve Frankfurtu. Bohužel to čím dál více vypadá, že cifršpioni budou muset po cestě přeskakovat přes tolik překážek, že se před dveře bankrotujícího finančního ústavu ani nedostanou.
Po potížích bank v eurozóně během krize, poté co se bilance finančních domů sanovaly penězi ze státních rozpočtů jednotlivých zemí, vznikl nápad na společný unijní bankovní dohled. Mělo jít o jednotný způsob řešení úpadku bank a společný fond pojištění vkladů. Od té doby bylo ticho, přesněji řečeno přišla velmi hlasitá tichá válka mezi Francií a Německem.
Koncem minulého roku sice lídři EU slavně schválili společný dohled, ale bylo v něm tolik neznámých, že to vlastně nic neznamenalo. Jinak by nejspíš šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová nevyzývala eurozónu, aby bankovní unii okamžitě zprovoznila.
Těžko říci, zda je po včerejší dohodě ECB a Evropského parlamentu spokojenější. Společný dozor sice vznikne, ale v tom, kdo bude společně dohlížet, aby se čert vyznal. Hlavní unijní dráb vzejde z dohody ECB a europoslanců a obě instituce ho mohou odvolat. Supervizora budou kontrolovat guvernéři ECB, ale když se supervizor s ECB poškorpí, může do toho opět vstoupit europarlament. Takže konkrétně: francouzský supervizor bude chtít zachovat španělskou krachující spořitelnu. ECB bude proti. A neekonomové v europarlamentu dají před hlasem účetních knih přednost hlasu svých poděšených voličů. A jsme zase přesně tam, kde jsme dnes.
Problémem celé bankovní unie je její příliš velkorysý design – například poslední část projektu, společné ručení za vklady, v Německu určitě hned tak neprojde. Přitom stačilo jít pragmatičtější cestou a dát ECB pravomoc vstoupit do bank v eurozóně před krachem, převzít management a podle úvahy případně napojit ústavy na Evropský stabilizační mechanismus. Čekají na to banky ve Španělsku, na Kypru či ve Slovinsku.
Místo toho se však buduje faktické završení ekonomické federalizace eurozóny, protože o jakékoli bance se má rozhodovat v sídle ECB ve Frankfurtu, peníze se mají dočerpávat z eurovalu se sídlem v Lucemburku a vklady pak mají garantovat střadatelé od Finska po Itálii.
Nikdo se tedy nemůže divit, že pro mnohé země je to moc vysoké tempo. To je důvod, proč se vznešený sen o bankovní unii rodí do reality jako paskvil.
Čtěte také:
EU se dohodla na bankovním dozoru, ECB bude dohlížet na 150 bank