Může se zdát, že se obrázek kolem aféry Jany Nagyové, posléze Nečasové, začíná konečně skládat dohromady. Olomoucký státní zástupce Ivo Ištvan dotáhl do obvinění kauzu trafik, pražská státní zástupkyně Lenka Bradáčová jde po lobbistovi Ivu Rittigovi. Ale v prvně jmenovaném případě nelze propadat spokojenosti.
Tolik skloňovaná emancipace policie a justice totiž v případě trafikantů zjevně zastínila rozum i rovné zacházení. Pokud si Ištvan nepřipouští, že v případě politických trafik skončil, a zneužívá institut obvinění k „zodpovězení zásadní otázky celospolečenského významu“, pak se potřebná emancipace justice zjevně vydává špatným směrem.
O rostoucí odvaze policie nemůže být pochyb. Ale emancipace státních zástupců by měla probíhat trochu jinak. Zatímco u detektivů můžeme řešit maximálně jejich praktiky s odposlechy, od státních zástupců musíme chtít víc – uměřenost a rozum. Státní zástupce má vědět, že na „povýšení“ jedince z podezřelého na obviněného samotné paragrafy nestačí.
Jakkoli Ištvan může vnitřně nesouhlasit s nálezem Nejvyššího soudu, který překryl trafikantství odbojných poslanců ODS imunitou, nyní musí respektovat především zákon o státním zastupitelství. A ten mu přikazuje jednat zákonně, rychle, účinně, nestranně a chránit lidskou důstojnost i rovnost před zákonem.
Ač neznáme spis, vypadá to, že s mnohým je Ištvan na štíru. Pokud nemá nějaké trumfy v rukávu, pak jde jen o zoufalý odboj proti Nejvyššímu soudu. A sám Ištvan jistě ví, že z obviněného Nečase nikdy neudělá Nečase obžalovaného.
Ještě problematičtější je nestrannost a rovnost před zákonem. Pokud byl obviněn Nečas, musí být zároveň obviněn i exministr Miroslav Kalousek. Ten totiž jako ministr financí mohl takříkajíc fyzicky vydávat trafiky ve státních firmách.
Pokud navíc Ištvan věří tomu, že dělení moci a postů mezi vládními stranami je korupcí, pak mu nestrannost velí jednat i v mnoha dalších kauzách. Například Karel Schwarzenberg přiznal, že směnil s Václavem Klausem velvyslance za to, že prezident nevetuje klíčové zákony. A našly by se mnohé další příklady.
Jak zoufalou postavou se Ištvan nyní stal, dokazuje on sám, když své obvinění Nečase brání poukazem na aktuální obvinění Silvia Berlusconiho v Itálii. Jenže italský senátor se v tomto případě sám přiznal, že za tři miliony eur od Berlusconiho přeběhl k jeho straně – dva miliony do jeho kapsy, milion do kasy senátorovy malé strany. To je pro Ištvana skutečně totéž jako dosazení politika do orgánu státní firmy?
Ištvan svým odstrašujícím příkladem ukazuje, že po nepopiratelně potřebné emancipaci justice musí dojít také na rozvahu, uměřenost a odvahu. Odvahu zastavit řízení a říci policistům, že zrovna na tohoto ptáčka nám holé paragrafy skutečně nestačí. Možná to není Rittigův případ. Ale Nečasův zjevně ano.
Čtěte také:
Policie zatkla lobbistu Rittiga. Viní ho z praní špinavých peněz
Bývalí poslanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr chtějí odškodné dvanáct milionů
