Za poslední půlstoletí se ve francouzsko-německých vztazích vystřídali lídři, kteří si padli do oka, i takoví, kteří se nemohli ani cítit. Bez osobního porozumění Charlese de Gaulla a Konrada Adenauera by před 50 lety nevznikla Elysejská smlouva, François Mitterrand a Helmut Kohl by neupekli společnou měnu.
Naopak za svárů de Gaulla s Ludwigem Erhardem či Georgese Pompidoua s Willim Brandtem obě země jen přešlapovaly na místě. Jak se chce do společné historie zapsat duo Merkelová–Hollande?
Jako by ještě nevěděli. Smělé plány Nicolase Sarkozyho na harmonizaci daní v obou zemích jsou zapomenuty, Hollande si raději s 75procentní daní opět buduje svou socialistickou Francii. Spory o válku v Libyi daly zapomenout na sen o společné evropské obraně.
Přesto se oba státníci tváří jako nejlepší kamarádi. Aby ne. V dluhové krizi jim nic jiného nezbývá.
Čtěte také:
Smysl pro realitu, smysl pro humor
David Klimeš: Povedení nobelisté
Osa Berlín-Paříž zůstane. Ale bude jiná
