Nikdo se nemůže divit, že se ČSSD, ANO a lidovci při svých vládních vyjednáváních zasekli na sektorové dani. Nikdo totiž pořádně neví, co to vlastně je.
ČSSD si pod tímto pojmem před volbami představovala až 30procentní daňovou sazbu pro velké energetické, telekomunikační a finanční firmy. Neřekla už ale, které společnosti považuje za velké. Na Slovensku má sektorová daň podobu daně z vkladů v bankách a několikaprocentního odvodu z hospodářského výsledku státem vybraných regulovaných firem. Ve Francii mimořádně daní jen banky a energetické podniky. A třeba v Maďarsku se za sektorovou daní skrývá cílený útok na zahraniční kapitál. Co země, to jiný příběh sektorové daně. Sebelepší centrální plánovač by ale měl problém zkonstruovat to, co si vysnila ČSSD – spravedlivou jednotnou sektorovou daň.
Kdyby se do speciálních daní pro velké podniky nepustil slovenský premiér Robert Fico, programově nepříliš invenční české sociální demokraty by to asi ani nenapadlo. Nicméně Fico je pro ČSSD vzorem, a tak se i v českém programu objevil vražedný mix plošného zvyšování korporátní daně, sektorové daně a daně z finančních transakcí. Andrej Babiš naštěstí většinu těchto nápadů rázně zarazil. Sektorová daň se ale i tak stala jedním z nejnešťastnějších ekonomických hitů.
Nemá žádný smysl nasazovat zrovna jen na finanční domy, energetiku a telekomunikace, a vynechat přitom další sektory (třeba Babišovu chemii). Rozdíly jsou i ve třech zmíněných oblastech – telekomunikace mají jednu zlatou éru za sebou, zato české poplatkové banky stále skvěle vydělávají a posílají zahraničním matkám desítky miliard dividend.
Navíc pokud by chtěl budoucí premiér Sobotka dusit velký kapitál jako Fico, musel by být také stejně drsný jako Fico. Aby tamní banky novou daň nepřenesly do vyšších poplatků a dražších úvěrů, slovenský vládce jim direktivně nakázal poskytovat základní bankovní balíček pro chudé za euro. Ale Sobotka nejspíš nic takového nezamýšlí.
Sektorová daň se prostě nemůže nikdy týkat jen několika vybraných branží, a zároveň být spravedlivá. Kdo poskytuje hypotéky, není přece v jádru o nic prašivější než ten, kdo peče rohlíky. Rozhodující by měla být výše zisků, na které levičák případně může uvalit vyšší daňovou sazbu. Druhou možností je pak různými novými poplatky sektor po sektoru zkoušet, co nejméně poškodí odvětví a zároveň něco nasype do eráru. Příkladem mohou být různé daně z finančních transakcí pro banky. Touto cestou mimochodem chtěla jít i poslední pravicová vláda. Ministerstvo financí za Miroslava Kalouska ještě na jaře navrhovalo zavést daň z pojistného, tedy vlastně sektorovou daň pro pojišťovny.
Ale obecně platí, že pořádat daňový zátah na bankéře, energetiky a telefonní operátory nedává žádný jasný smysl.
Čtěte také:
ČSSD, ANO a KDU se dohodly na návrhu koaliční smlouvy
