Česká filharmonie právě prochází radikální proměnou. Mění se pravidla fungování orchestru, od podzimu navíc přichází šéfdirigent světového jména Jiří Bělohlávek. Většinu změn nastartoval nový ředitel České filharmonie David Mareček se svým týmem, který přišel k nejlepšímu českému orchestru z Brna, kde řídil brněnské filharmoniky.
Cílem Davida Marečka a Jiřího Bělohlávka je zvýšit prestiž České filharmonie a posunout ji mezi deset nejlepších světových orchestrů. A také zlepšit postavení českých filharmoniků, což se paradoxně podařilo jako první.
* E15: Rok po nástupu do funkce ředitele České filharmonie se podařil malý zázrak. Dostal jste z ministra Kalouska, a to i v době razantního šetření, peníze na výrazné zvýšení platu filharmoniků. Jak se vám to podařilo? To je ministr financí takovým příznivcem vážné hudby?
Nepodařilo se to pouze mně, dosáhli jsme toho společně s Jiřím Bělohlávkem, který se stal novým šéfdirigentem České filharmonie a zvýšení jinak velmi nízkých platů filharmoniků byla jedna z jeho podmínek. Ale toto zvýšení nestojí samo o sobě, je součástí komplexního plánu na zlepšení fungování České filharmonie. Když projekt celkové transformace České filharmonie posoudila ministerstvo kultury i ministerstvo financí, přišly jim naše kroky natolik správné, že se rozhodla požadované peníze přidat.
* E15: O kolik si tedy filharmonici polepší?
Platy se zvýšily zhruba na 40 tisíc korun měsíčně z původních nějakých 27 tisíc. Mluvíme o hrubých příjmech. Ale to, co za to stát dostává, také není málo, protože se zvyšuje celková pracovní zátěž hudebníků.
Zatímco dříve měl filharmonik ve smlouvě šest takzvaných frekvencí, tedy zkoušek nebo koncertů, týdně, nyní jich bude mít osm. Což jsou dvě zkoušky v pondělí, dvě v úterý, generální zkouška ve středu a k tomu ještě tři koncerty. A to nemluvím o tom, že hráči se musejí připravovat doma.
Jen pro lepší představu: špičkový hudebník většinou pracuje s nástrojem až šest hodin denně a je to práce nesmírně náročná na koncentraci. Druhá věc, na které stát získá, je nahrávání. Filharmonici byli dříve placeni za každou nahrávku a pak dostávali ještě autorská práva, zatímco po naší reformě budou vznikat nahrávky, které dělají filharmonici pro label ČF či některá světová vydavatelství, ve službě a už za ně nebudou dostávat žádné další peníze. V rámci reformy se ovšem změnil i pracovní řád, neboť tu platil řád z roku 1980.
Teď už nikdo neodejde
* E15: Jaké jsou rozdíly ve finančním ohodnocení mezi jednotlivými hráči, myslím třeba mezi služebně nejstaršími a nováčky?
Nejsou veliké. U nás je to dané historicky a nůžky mezi funkčními hráči, to znamená prvními hráči ve skupině, a tutti hráči, nebyly nikdy velké. Třeba v Berlínské filharmonii je to podobné. Funkční hráči mají ke svému platu pouze paušální příplatek. U nás se dokonce stalo, že se naši první hráči vzdali možnosti většího zvýšení, což řekli hned v rané fázi vyjednávání, a udělali to ve prospěch toho, aby i tutti hráči dosáhli na ten zhruba čtyřicetitisícový průměr a nemuseli se někde honit za nějakými bokovkami.
* E15: Změnila se atmosféra v orchestru, když se tak výrazně hnuly platy?
Rozhodně ano. Filharmonici už od devadesátých let cítili, že finančně nejsou příliš doceněni, neboť vydělávali to, co sekretářka v nějaké soukromé firmě. A to je nyní možné vnímat v atmosféře celého orchestru. Nechtěl bych, aby to vyznělo tak, že když mají peníze, tak budou hrát dobře, a kdyby je neměli, budou hrát špatně.
Oni budou hrát vždycky dobře, ale tím, že se nám povedlo přinést do orchestru více peněz, celá atmosféra se uvolnila a najednou je cítit, jak jsou všichni dychtiví po nových projektech. Už tam není takový ten osten, že v otázce kvality sice naši hráči patří ke světové špičce, ale finančně jsou hluboko pod ní.
* E15: V poslední době se v médiích objevovaly mírně hysterické reakce, jedna filharmonička se dokonce platově přirovnávala k popelářům, i když ti berou jen kolem 15 tisíc. Navíc filharmonici si s nahrávkami a dalšími akcemi přece jen něco přivydělali, takže na tom nebyli snad tak úplně špatně?
To záleží na tom, jak se na to díváte. My jsme se snažili hodně vysvětlovat, proč o to zvýšení v této poněkud nevhodné době žádáme. Ale když se na to podíváte měřítkem zahraničí, a nepůjdeme třeba do Vídně či do Berlína, ale jen do Lipska, mají tam hráči průměrný plat nějakých 160 tisíc. To je přece propastný rozdíl.
* E15: A stávalo se, že naši hráči utíkali za lepšími podmínkami do zahraničí?
Stávalo se to, určitě, někteří hráči z filharmonie odešli, jiní kvalitní hráči do ní ani nenastoupili a šli rovnou na konkurz do zahraničí. V tom mají hudebníci obrovskou výhodu, neboť v hudbě není jazyková bariéra, byť samozřejmě nějaký jazyk každý umět musí, neboť musí pochopit, co po něm dirigent chce, ale nemusí ho umět tak dokonale jako například lékař, který chce pracovat v zahraničí.
Ale máme i opačné případy. Jeden náš špičkový hráč, jehož jméno vám ovšem neprozradím, dostal před pár měsíci nabídku do Německa, a ten finanční rozdíl byl opravdu obrovský. Ale odmítl to s tím, že přichází Jiří Bělohlávek a on chce být u toho. To dokresluje tu změnu atmosféry, o které jsme mluvili. Naši hráči mají velkou loajalitu a patriotismus, oni chtějí hrát v České filharmonii, je to pro ně meta, prestiž, v orchestru ta hrdost je. Takže na 99 procent už žádné odchody nebudou.
* E15: Vy jste peníze dostali, ale Národnímu divadlu a Státní opeře se to nepovedlo. Nedívají se na vás kolegové z těchto dalších špičkových národních scén tak trochu skrz prsty? Nezávidí vám?
Reakce jsou dvojího druhu. Některé jsou velmi přející, jinde to vnímají jako jistou nespravedlnost. Nicméně převažuje názor, že jsme se stali příkladem, neboť jsme předložili reformní projekt a díky němu dostali finanční injekci. A tak by to mělo a mohlo fungovat i v Národním divadle, potažmo ve Státní opeře, protože pro nás jsou to v republice hlavní partneři.
My jsme národní orchestr číslo jedna, Národní divadlo je scéna číslo jedna a ty podmínky by měly být podobné. Naším cílem samozřejmě nebylo jim nějak výrazně finančně utéct, celé je to pouze a jedině v manažerském projektu, který se nám podařilo vytvořit a obhájit.
Posluchače si musíme vychovat
* E15: Pokud byla v zahraničí poptávka po našich hudebních talentech, má Česká filharmonie zájem o talentované cizince, třeba dále z Východu, kteří by mohli posílit náš orchestr? Nebo máme stále dostatek domácích hudebních nadějí?
Máme stále dostatek talentů. Ale narazil jste na velmi zajímavý unikát, neboť Česká filharmonie je zřejmě jedním z posledních orchestrů světové třídy, který je čistě národní, což dirigenti také velmi oceňují, neboť charakter orchestru a jeho zvuk, který se tu buduje od Talicha a Kubelíka, je stále stejný. A to je třeba zachovat.
Na druhé straně samozřejmě nechceme být xenofobní a nebráníme se cizincům, ale charakteristický zvuk České filharmonie je cennost, která náš orchestr prodává v zahraničí. Nicméně Česká filharmonie má například orchestrální akademii, díky níž si s orchestrem mohou zahrát talentovaní studenti, a zde se nám už přihlásili také první cizinci – třeba na bicích tu máme Japonku. Takže i Česká filharmonie se otvírá světu.
* E15: Česká filharmonie má skvělé jméno v zahraničí, ale v samotném Česku možná trochu ztrácí, a zatímco každý druhý Čech byl alespoň jednou v Národním divadle, na koncertě České filharmonie možná nebylo ani deset procent Čechů. Co se s tím dá dělat? Máte nějaké nápady, jak to změnit?
Národní divadlo je přece jen ikona, už sama budova, o té se každý učí. Ale chystáme věci, které by to mohly změnit. Špičkové orchestry mají rozvinuté edukační programy, které jim vlastně vychovávají diváky, jež budou chodit za dvacet třicet let. V tom jsme trochu zaspali a musíme přidat. Přitom je to pro naši budoucnost naprosto zásadní a nikdo to za nás neudělá. Od září tu máme nového člověka, co má na starosti pouze edukaci a bude dávat dohromady koncepci, která to všechno pokryje, od profesionálů až po amatéry.
* E15: Máte už nějaké konkrétní edukační novinky?
Už v říjnu bude v programu velmi zajímavá věc, která se u nás ještě nikdy nedělala. Půjde o dva koncerty Jiřího Bělohlávka a Marka Ebena, určené pro dospělé publikum. Bude to vlastně komentovaná zkouška, kdy Jiří Bělohlávek s Markem Ebenem společně rozeberou předehru k Netopýrovi od Johanna Strausse a jednu krásnou větu ze Sedmé symfonie od Gustava Mahlera.
Díky tomu posluchači dostanou takový totální vhled do orchestrální práce, Marek Eben se bude ptát Jiřího Bělohlávka, proč to zkouší takovým způsobem, bude se ptát i na dojmy a názory hráčů. A přitom se celá věc vlastně nazkouší přímo před publikem a pak se vcelku zahraje. Tohle u nás zatím nikdo nedělal. Ale máme připravené i koncerty pro teenagery s Janem Budařem či pro děti s Pavlem Liškou.
A další novinkou bude velký koncert pro Pražany, který by měl proběhnout příští rok v červnu a jehož hostem bude výrazná hudební osobnost, která ovšem stojí mimo vážnou hudbu. Ale její jméno vám ještě nemohu prozradit, protože jsme zatím nepodepsali smlouvu.
Pět let práce na 200 procent
* E15: Česká filharmonie má zhruba polovinu abonentů, je to ve srovnání s ostatními tělesy hodně, nebo málo?
To není tak jednoduché. Samozřejmě jsou místa, jako třeba Vídeň, kde se abonentky dědí a bez ní tam nedostanete lístek na abonentní koncert. Naopak třeba v Německu se zase více chodí na vstupenky. Obecný trend se přiklání spíše ke vstupenkám, neboť jen málokdo si v dnešní době může dopředu vyhradit osm večerů na celý rok. Proto si myslíme, že u nás nepůjde zvýšit počet abonentek na nějakých 80 až 90 procent, ale částečně jejich počet zvýšit chceme. A po ohlášení příchodu Jiřího Bělohlávka nám už abonentů lehce přibylo.
* E15: Právě nyní přichází z pohledu České filharmonie zlomový moment, neboť začíná nová sezona s novým šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem, který mimo jiné vyhlásil, že by ji chtěl vrátit do první desítky nejlepších světových orchestrů. Jak se vlastně měří, kdo patří do první desítky?
Těžko. Jediný dostupný žebříček vychází z práce časopisu Gramophon, což je renomované periodikum zaměřené na klasickou hudbu. Ten v roce 2008 vytvořil velkou komisi lidí z oboru, kteří udělali žebříček světových orchestrů. Česká filharmonie se umístila na dvacátém místě, což rozhodně není špatné, ale současně je to moment a stimul, který nás vede k tomu, abychom se pokusili probojovat do první desítky.
Prostředky k dosažení takového cíle nejsou nijak imaginární. Počítá se zázemí orchestru, to máme v budově Rudolfina skvělé, dále se počítá, jací umělci s orchestrem hostují, tedy jaké hvězdy světového formátu dokáže orchestr přivést. A naprosto zásadní je příchod nového šéfdirigenta, neboť je to nejlepší český dirigent současnosti a značku České filharmonie posunuje v řádu desítek procent.
* E15: Takže příchod Jiřího Bělohlávka, aniž by, obrazně řečeno, máchl taktovkou, nás už automaticky posunul na nějaké patnácté místo?
To samozřejmě ne, ale jeho příchod vytváří podmínky, abychom se tam dostali. Ale musíme začít jezdit na správná pódia do zahraničí, v nejbližších třech letech nás čeká 90 koncertů v zahraničí, musíme začít nahrávat pro špičkový zahraniční label, musíme mít skvělé recenze. To všechno má na cestu do první desítky vliv. A je jasné, že je to běh na dlouhou trať, střízlivým odhadem pět až sedm let práce. Tedy pokud budou všichni pracovat na 200 procent, jinak se to protáhne na deset.
David Mareček (36)
Absolvoval brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění, obor interpretace a teorie interpretace. Živil se jako učitel hry na klavír, později se stal dramaturgem a od roku 2007 ředitelem Filharmonie Brno, jejíž hudbu se snažil zpřístupnit mladým lidem třeba tím, že filharmonici odehráli několik koncertů v bývalé továrně Vaňkovka. Od roku 2011 je ředitelem České filharmonie, kde nastartoval řadu převratných změn. Přestože se hudbě nyní věnuje především manažersky a na cvičení má čas pouze v noci, jednou za rok se na koncertu vrací za svůj oblíbený klavír.
