Děcáky na odpis

Česko chce rozbourat přebujelou ústavní péči a děti nechávat rodinám nebo profi pěstounům. Bohulibý krok, nebude ale příliš zbrklý?

Děti neměly na postelích inventární čísla. Takovou odpověď dostal Michal Roth od správní rady, když se ptal, co dělá špatně. Nebudoval totiž standardní institucionální péči pro ohrožené děti. Snažil se prostě vytvořit „dětštější“ dětský domov. Ve venkovském stavení v Dubenci u Příbrami, které míjejí auta projíždějící po strakonické, by děcák rozhodně nikdo nehledal. Hodně jiný byl i uvnitř. Všechny děti se při jídle vešly k jednomu stolu, nakupovaly, pomáhaly v kuchyni, uklízely. Žádné okénko na výdej stravy.
„Měli jsme dvakrát víc vychovatelů než jinde, tedy i víc času se dětem věnovat. Nevysloveným, ale velmi důležitým cílem bylo navázat s dětmi náhradní, ale opravdové vztahy,“ vysvětluje duchovní otec domova v Dubenci Michal Roth. V mnohém bylo toto zařízení už před pěti lety dál, než kam míří dnešní ministerské představy o transformaci systému péče o ohrožené děti. Současné poměry finančně nepřejí jinému pojetí ústavní péče, o které se Roth se svými kolegy snažili. A nepřál mu ani zřizovatel dubeneckého domova, Pražská diecéze Církve československé husitské. Rotha s nejbližšími spolupracovníky se jí podařilo vypudit a dnes už je dětský domov Husita „normálnější“ děcák. Místo devíti v něm bydlí šestnáct dětí. Komornější prostředí je pryč a s ním i iluze lidí, kteří chtěli dát dětem víc, než se čeká od předpisové ústavní péče.

O úspory nejde

„Jde nám v první řadě o děti. Nikdo nechce ušetřit jedinou korunu,“ ujišťuje průkopník chystaných převratných změn v péči o ohrožené děti Miloslav Macela (TOP 09), který řídí odbor rodiny ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). Macelova slova zní hezky: utlumit ústavní výchovu a ušetřené peníze přesměrovat na daleko efektivnější terénní služby, které vypomohou problematickým rodinám. Děti díky tomu budou mít šanci zůstat u rodičů, místo aby je soud posílal do různých ústavů. A současně chce stát vytvořit lepší podmínky pro náhradní pěstounské rodiny, když to v původní domácnosti ani přes odbornou asistenci nepůjde.
Profesionální pěstouny hodlá stát sehnat slibovanou finanční motivací. „Odměna se bude pohybovat kolem průměrné minimální mzdy,“ počítá Macela. Pro hmotné zabezpečení pěstounů navrhuje MPSV měsíční plat osm tisíc korun při péči o jedno dítě, při dvou svěřených dětech dvanáct tisíc a kdo bude mít v péči tři svěřence, má brát šestnáct tisíc korun. Každé další dítě přinese čtyři tisíce korun navíc. Vyšší odměny za děti jsou závislé na pomoci jiného člověka. Při převzetí svěřence dostane pěstoun z povolání jednorázově osm až deset tisíc korun dle věku dítěte. Všechny děti budou mít nadále nárok na měsíční příspěvky v rozmezí 3680 až 7680 korun podle věku a stupně závislosti na péči jiné osoby. K tomu bude moci profi pěstoun s nejméně třemi dětmi využít příspěvek na nákup auta. „Všichni se shodují na tom, že ústavní výchova není dobrá. Chceme zvednout služby z baráků a dát je do terénu,“ představuje ředitel Macela smysl celé reformy. Dnešní sestry z kojeneckých ústavů a vychovatele z dětských domovů chce poslat do rodin, které se při výchově dětí neobejdou bez odborné asistence. „Hlavní je pracovat s původními rodinami, aby v nich děti mohly zůstat. A to se dnes neděje, protože není dostatečná síť terénních služeb,“ uvědomuje si Macela. Počítá také s tím, že část vychovatelů se přemění na profesionální pěstouny. V hierarchii důležitosti má jasno: „První jsou děti, pak zaměstnanci. Na baráky musíme zapomenout.“ I v posledních letech přitom stát dával peníze na budování nových dětských domovů. Možná hezkých, moderně zařízených, s bezmála padesátkou dětí, ale víceméně neosobních. Stavěly se hlavně větší domovy, protože menší by se nevyplácely.

Rodiče z povolání, hlaste se

„Cesta to není špatná. Jednou ke změnám muselo dojít,“ vítá reformní záměry předkládané Drábkovým ministerstvem Antonie Boťová, která se zasloužila o hodně nevšední dětský domov v Korkyni nedaleko Slapské přehrady. První soukromý v České republice. Trochu ji ovšem děsí rychlost, s jakou se převrat v péči o ohrožené děti chystá. Dobře ví, že někde vůbec nefunguje preventivní ochrana, která má být oporou nového systému. „Není tu také dostatečná síť pěstounů odborně připravených na to, aby se starali o děti, které nejsou ,normální‘. Mnohokrát jim totiž bylo ublíženo a jejich chování není takové, jak si laik představuje,“ upozorňuje vychovatelka par excellence. V životě potkala hodně dětí z nefunkčních rodin i zájemců o pěstounství. „Lidé do toho jdou s naivními představami. Většinou očekávají, že jim děti budou vděčné, když si je vezmou domů. V pubertě ale začnou zlobit a náhradní rodiče si s nimi nevědí rady,“ poukazuje Boťová. Své by o tom mohl vyprávět třeba ministr školství Dobeš s manželkou. Po roce pěstounské péče vraceli chlapce ve věku teenagera zpátky do ústavu. Dobeš pak vysvětloval médiím, že hoch jim sebral větší částku peněz, utekl z domova a musela ho hledat policie s vrtulníkem. „Když se výběr pěstounů nebude dělat pečlivě, skončí to obrovským fiaskem. Děti budou utíkat, když se v náhradní domácnosti nebudou cítit dobře, a pěstouni je budou vracet,“ obává se Boťová. Z deseti párů, které se nedávno zúčastnily přípravy pěstounů ve dvou moravských krajích, by doporučila nanejvýš dva. „Motivovat finančně nestačí,“ zdůrazňuje donedávna ředitelka dětského domova v Korkyni. Od léta je v důchodu, na své „dítě“ dál dohlíží jako ředitelka obecně prospěšné společnosti, která je zřizovatelem domova. V domově má dvacet dětí, šesti z nich už bylo osmnáct let a v Korkyni moc často nejsou. Třeba Jaroslav Čech se tam vrací jen občas. Studuje totiž druhým rokem na univerzitě v anglickém Bathu. Díky stipendiu, které mu poskytuje nadace Educa manželů Kellnerových.

Drábkova převýchova

Základní scénář, jak celý systém péče o ohrožené děti překopat v jejich prospěch, brzy předloží vládě ministerstvo práce vedené Jaromírem Drábkem (TOP 09). „Noty“ v podobě novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí chce Nečasovu kabinetu dodat na přelomu října a listopadu. Razantní změny obhajuje MPSV mimo jiné i tím, že na Česko se opakovaně snáší kritika za vysoký počet dětí v ústavní péči. Premiér Petr Nečas (ODS) tristní stav jako bývalý ministr práce a sociálních věcí dobře zná. Sám mluvil už před čtyřmi lety o alarmujících číslech. Zvlášť vypichoval, že sedmdesát procent dětí se do domovů dostane kvůli sociální situaci rodiny. Oč radikálnější je Drábkův úřad, o to odolnější je vůči snahám o odbourání ústavů ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) řízené „véčkařem“ Josefem Dobešem. Pod jeho úřad přitom spadá většina dětských domovů. Na ústavní výchovu MŠMT přeposílá více než 2,6 miliardy korun, tedy přes čtyřicet procent prostředků vkládaných do celého systému. „Dva roky působí meziresortní koordinační skupina, ale zástupci MŠMT na ni moc nechodí,“ poznamenává Macela za ministerstvo práce.
Jak vidí své angažmá na změnách celého systému Dobešův resort? Už z dřívějška má devítistránkovou rámcovou koncepci k transformaci systému. Na školství teď připravili novelu zákona o výkonu ústavní péče, která by měla platit od září 2012. „Úprava posílí preventivně výchovné služby. Přinese ustanovení střediska jako samostatného druhu školského zařízení, které plní poradenské činnosti a úkoly jako pedagogicko-psychologická poradna,“ uvádí mluvčí MŠMT Renáta Bartková Sodomová. Novela rovněž zavede ambulantní formu v ústavní výchově. Jsou to zase děti, které doplácejí na roztříštěnost péče, rozdělenou mezi tři resorty a jejich přetahování o kompetence. Ministerstvo zdravotnictví se nechce vzdát kojeňáků, zachránit je má papírová transformace na pobytová zařízení. Lidé zaměstnaní v dětských domovech se bojí o práci a celá reforma, do níž by se mělo zapojit MŠMT, je víc o vzájemném utvrzování se v tom, jak je ústavní péče dobrá, a že je potřeba zastavit převrat inscenovaný Drábkovým ministerstvem.

Třináctá komnata Terezy Jandové

Nejlepší je široká paleta, z níž se dá vybrat varianta nejvhodnější pro dané dítě. A může se i kombinovat víc možností. K takové cestě se přiklání Tereza Jandová. Pomáhala rozjíždět dětský domov v Dubenci, kde byla ředitelkou, nyní pracuje v Korkyni. Má tedy přímé zkušenosti ze dvou zařízení, která se vymykají běžnému tuzemskému standardu ústavní péče. „Ať jsem pracovník dětského domova nebo profesionální pěstoun, vždy to musím brát jako službu pro dítě,“ zdůrazňuje mladá vychovatelka s odborným vzděláním. Sama prošla přípravou lektorů budoucích pěstounů. „Není to o tom přijít na úřad a žádat o dítě, protože chci konat dobro. Podstatné je, že lidé musí být připraveni pracovat s tím, co si s sebou dítě nese,“ zdůrazňuje.
U rodičů, kteří fungují třeba na šedesát procent, může být lepší propojení s ústavní než pěstounskou péčí. Přes týden jsou děti v dětském domově, na víkendy se vracejí k rodičům. „Přechody jsou snazší, než když jsou děti vázány na pěstouny,“ je přesvědčena Jandová. V Korkyni se snaží právě o takové dělení výchovy mezi rodinu a dětský domov. Školí také ostatní dětské domovy ze Středočeského kraje na práci s rodinou. Neznamená to jen pouštět děti domů, ale pobyt také připravit a dohlédnout, aby byl smysluplný. „To se už moc neděje. Musí být velká iniciativa ze strany rodičů, pro zaměstnance je to práce navíc,“ poznamenává Jandová.
Domov v Dubenci je její třináctou komnatou. „Na svou dobu to byl zcela mimořádný projekt založený na malém počtu dětí a na spolupráci s rodinou. Vytvořili jsme domácí prostředí s týmem vychovatelů, kteří dobře znali děti, jejich třídního učitele, vedoucího ve skautu, lektora v kroužku. Věděli, jestli má dítě radši koprovku nebo rajskou. Zda se těší domů,“ vzpomíná Jandová na své tříleté působení v dubeneckém domově. Začalo na jaře 2006, kdy se připojila k Michalu Rothovi. Ten v nejlepší víře vykřesal ze zchátralého domu patřícímu církvi klidný domov pro děti, které to v životě neměly jednoduché.

Jiný Husita

„Na začátku byl vybydlený dům a na kontě skoro nula. Na konci stavení za řadu milionů korun a oceňovaný domov, který vedle státní dotace hospodařil s grantovými prostředky a dary ročně za víc než milion. A v něm děti, kterým jsme se věnovali, jako by byly skoro naše,“ vrací se k letům v Dubenci Roth. Na vybudování domova sehnal peníze od dárců, hlavně českých nadací. „Dokud jsme psali projekty, sháněli peníze a nosili cihly, byli jsme v církvi vítáni. Když byl pak domov v provozu, byli jsme už nepřátelé,“ mrzí bývalého ředitele „ópéesky“ provozující dubenecký domov. Předsedkyně správní rady Sylvie Stretti z pražské diecéze oceňuje, jak se Roth zasloužil o dětský domov. Proč tedy musel odejít? Stretti se odvolává na komunikační důvody a víc se ke sporům nechce vyjadřovat. Pražský biskup husitské církve David Tonzar nereaguje na dotazy k dětskému domovu vůbec. „Pidi dětský domov je skvělá myšlenka, ale ekonomicky je to problém,“ vysvětloval nový ředitel domova Husita Igor Grimmich jeho téměř dvojnásobné rozšíření. „Stále jsme druhý nejmenší domov ve Středočeském kraji. Systém financování ale jednoznačně nahrává velkým ústavům,“ porovnává. Neumí si představit, co přinesou chystané změny. Považuje je za hodně nedomyšlené. Navíc děti slyší z médií zprávy o rušení dětských domovů a ptají se: Kam půjdeme, když to tady zavřou?

Péče o děti v řeči čísel V institucionální výchově je v zemích EU umístěno 140 tisíc dětí.
Česko se na tom podílí osmi procenty, přitom jeho podíl na počtu obyvatel EU představuje dvě procenta.
Zhruba jedenáct tisíc dětí je v kojeneckých ústavech, dětských domovech, diagnostických a výchovných ústavech nebo domovech pro osoby se zdravotním postižením. V roce 2010 bylo do ústavní péče umístěno 2077 dětí ve věku do tří let, což je nejvíc od roku 1998.
Nejčastěji – ve 46 procentech případů – byly děti odebrány ze sociálních důvodů. Pěstounskou péči poskytuje 8375 rodin, z toho tři čtvrtiny se starají o jedno dítě. Nejčastěji jde o příbuzné, polovina z celkového počtu pěstounů jsou prarodiče.
pramen: ministerstvo práce a sociálních věcí

Proč děti musejí z domova Nejčastější důvody pro odebrání dětí biologickým rodičům
- Zanedbání a týrání
- Trestní činnost a alkoholismus rodičů
- Nízká sociální úroveň rodiny
- Nezvládnutá výchova