Děda Mrázek Illegal Band

Kmentova kniha je exkurzí do prostředí, kde vražda je přirozenou smrtí

V knihkupectví Luxor na Václavském náměstí je rušno. „Hele, tady jsi na fotce,“ říká nadšeně jeden muž druhému při společném listování knihou Kmotr Mrázek, kterou si zároveň s námi právě chtějí koupit. Vyfoceným mužem je Pavel Šrytr, někdejší osobní strážce předloni zavražděného mafiánského bosse Františka Mrázka. V díle novináře Jaroslava Kmenty, redaktora deníku MF Dnes, se později dozvídáme, že Šrytr má pověst tvrdého a nesmlouvavého rabijáta. V podsvětí i u policie se o něm prý dokonce vypráví, že má na svědomí několik násilných akcí včetně vražd, které si u něho Mrázek objednal. Bodyguard to však v obsáhlém rozhovoru, který je součástí knihy, popírá. Co jiného také očekávat. Ať tak či onak, teď si bude chvilku doma pod lampou číst a spolu s ním řada jeho kamarádů z podsvětí, kteří se v textu rovněž mohou najít. Existuje proto naděje, že v nadcházejících týdnech v Česku ubude násilí. Méně otrlí lidé, kteří si nechtějí kazit iluze o zemi, v níž žijí, by Kmentovu knihu raději neměli ani otvírat. Pokud ji totiž dočtou, pravděpodobně podlehnou pocitům marnosti - dospějí k závěru, že se v této zemi z hlediska postihování zločinnosti od listopadu 1989 nic k lepšímu nezměnilo. Dokonce si uvědomí, že zatímco v časech totality, kdy Mrázek beztrestně veksloval, šlo z velké části „jen“o hmotné statky - tuzexové bony, auta, džíny a elektrospotřebiče -, po převratu se kromě zvětšení objemu nelegálních obchodů začalo i nekompromisně zabíjet. Určité diskutabilní zadostiučinění lze spatřovat snad pouze v tom, že čeští mafiáni se vybíjejí i mezi sebou navzájem. Leitmotiv knihy by se dal zhustit do tří slov - lži, krev a prachy.

Nejbohatší invalida v zemi.

Čteme-li, jak Mrázek v osmdesátých letech minulého století asi rok pracoval jako kontrolor práce neschopných či si prostřednictvím lékaře v pražské nemocnici v Krči opatřil glejt, že má údajně těžce nemocnou slinivku, který mu dopomohl k invalidnímu důchodu, můžeme se tomu snad i smát. Tento invalida, žijící z důchodu 1602 korun měsíčně, si jen v roce 1987 koupil vilu za přibližně 750 tisíc a auto za 200 tisíc korun. Je v tom něco typicky českého, švejkovského, ale dále už to bžunda není. Sami sebe se ve finále tážeme, jak je možné, že člověk s tak rozsáhlou a dlouhou kriminální kariérou seděl všeho všudy jen dva měsíce ve vazbě, a to ještě za „bolševika“.
Velice výmluvná je například kapitola, v níž se píše o brutální popravě Václava Dvořáka, podnikatele z Kostelce nad Černými lesy. V dubnu 1992 tomuto muži, který předtím dával novinářům informace o zhoubném propojení kolínských policistů na českobrodského podnikatele Mrázka, neznámý pachatel před domem vpálil kulku mezi oči. Mnohé nasvědčovalo tomu, že zadavatelem vražedné zakázky byl Mrázek. V tratolišti krve byl v březnu 1995 nalezen i policista Tomáš Beneš, který společně se svým kolegou rozkryl propletenec vztahů mezi firmami ovládanými Mrázkovým gangem - prý sebevražda. Špatně dopadla i státní zástupkyně Stanislava Kozubková, která chtěla Mrázka a jeho kolegy poslat do vazby. V listopadu 1997 byla nalezena mrtvá před svým domem, podle pitevního protokolu měla v krvi 1,8 promile alkoholu a udusila se vlastními zvratky. Její nejbližší sice upozorňovali na to, že téměř abstinovala, zpívala v chrámovém sboru, ale možnost cizího zavinění policie ani neprověřovala. Její přítel Jindřich Vítek, osvětlovač z Národního divadla, se tak dlouho tvrdošíjně snažil o znovuotevření celého případu, až byl jednou v noci, cestou z práce, zastřelen ranou do týla.

Bankovní sekyra za miliardu.

Píše-li se o českém bankovnictví v devadesátých letech, první, co nás asi napadne, je tunel. Kdo však byli oni tuneláři, jak se jmenovali a pracovali, se již příliš konkrétně nehovoří. V případě mrázkovců to podle Kmentovy knihy bylo většinou tak, že mámili peníze z bank na základě zmanipulovaných (nadhodnocených) znaleckých posudků k zastavovaným nemovitostem. Skupina k tomu většinou používala znalce Jiřího Bořkovce. Začal-li se bankovní ústav domáhat plnění závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy, ukázal klient schopnosti a la David Copperfield. Třeba firma Dionex, vlastněná Mrázkem a jeho kolegou Jiřím Shrbeným, též bývalým vekslákem, jež získala od Pragobanky úvěr na nákup pražského hotelu Koruna, byla vzápětí odprodána jednomu bílému koni, okamžitě poté dalšímu, až nakonec skončila v rukou neznámého Ukrajince Jurije Postolnikova. Než ho bankéři stačili vyhledat, byl cizineckou policií vyhoštěn z republiky. Otázkou zůstává, zda vůbec existoval. Ještě předtím však stačil Mrázkovým přátelům z Českého Brodu hotel dlouhodobě pronajmout a smlouva byla označena za přísně tajnou - jak dokonalé. Mrázek a spol. takto z Pragobanky, Banky Bohemia, Banky Haná a dalších podle údajů v knize vytahali více než miliardu korun. V únoru 1999 se protikorupční policie snažila proti Mrázkově skupině získat důkazy o jejím zametání stop za tunelářskou érou. Chystala celorepublikovou akci na všech krajských pobočkách České spořitelny (ČS), v jejíž dceřiné společnosti IC byly nedobytné úvěry nejen z ČS, ale i z jiných menších bank „zaparkovány“. Ráno před připravovanou razií však v sídle protikorupční policie zničehonic zasáhla speciální jednotka Inspekce ministra vnitra, která obvinila šéfa útvaru Evžena Šírka z ohrožování státního tajemství. Zabavila mu počítač, telefon a zapečetila kancelář. Po půl roce sice vyšlo najevo, že žádné porušení zákona nenastalo, ale stopy už mezitím byly vesměs zameteny. Až později se ukázalo, kdo za tím vším byl. Jaroslav Kmenta připomíná, že v čele inspekce byl tehdy Mikuláš Tomin, který se shodou okolností již v roce 1995 spolu s dalšími významnými lidmi zúčastnil památné schůzky s Mrázkem v brněnské Biskupské vinárně. Největšího spojence však Mrázek měl v Martinu Hejlovi, šéfovi bezpečnostního odboru Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ).

Zeman zralý na demisi.

Z dobových policejních odposlechů, jejichž přepisy jsou součástí knihy, vyplývá, že vztahy Mrázka a Hejla byly velice důvěrné a intenzivní. Hejl byl v podstatě součástí Mrázkovy skupiny, spojkou do bezpečnostních struktur, a lze jen stěží uvěřit, že tento člověk zastával tak významný post v úřadu, který prověřuje schopnost lidí nakládat s utajovanými daty. Stejně fascinující je vztah Mrázka se šéfem poradců premiéra Miloše Zemana Miroslavem Šloufem. Mrázek za ním chodil i do Strakovy akademie. Věděly o tom tajné služby? Informovaly o tom premiéra? Jestliže o tom věděl, proč nad tím přivíral oči? Kdyby bylo možné vrátit čas, Zeman by jen kvůli tomuto jednání musel dodatečně podat demisi a vrátit starobní důchod.
Kniha názorně ukazuje, že „kmotr Mrázek“ nedělal v době polistopadové nic jiného, než co se naučil za komunistického režimu, kdy měl přátele i mezi pracovníky Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) či mezi generalitou tajných služeb. Vyvážel-li například do zahraničí švédskou žulu (pocházející z náhrobků ze starých židovských hřbitovů), využíval k tomu svého člověka na ministerstvu kultury a dokázal uplatit i některé zástupce Židovské náboženské obce.

Netlač na pilu.

Uměl si lidi nejen získávat, ale i zavazovat. Kdo mu však oponoval, s tím tvrdě zúčtoval. A v této činnosti dokázal myslet strategicky léta dopředu. Zatímco třeba kontakt na někdejšího sociálnědemokratického poslance Josefa Hojdara využíval už v době Zemanovy vlády, vazbu na zákonodárce ODS Vlastimila Tlustého si v té době teprve začal budovat. Byla to pro něho investice do budoucnosti. Igor Šafranko, Mrázkovo parlamentní tykadlo, dostal v roce 2000 jasný úkol udržet kontakt s „Tlusťochem“ příští dva roky, protože potom právě on, „nejlepší kámoš“, prý půjde do vlády. Zatím však neměl tlačit na pilu - bavit se s ním normálně. Sázka na Tlustého však - jak známo - nevyšla, alespoň co se týká ministerské kariéry.
Nejde-li to po dobrém, může se na pilu zatlačit. Z jednoho odposlechu rozhovoru Mrázka a Šafranka lze dovodit, že tato povedená dvojka našla něco výbušného na Ivana Langra, tehdy nadějného politika ODS. „To se může jednou hodit. Kdyby tam jednou vlezl, má to cenu zlata,“ komentuje to Mrázek. Týdeník EURO požádal v této souvislosti Langera, nynějšího ministra vnitra, o reakci. Ten se však nijak vyjadřovat nechtěl. Knihu prý nečetl a rozhovor „dvou zločinců“ ho nezajímá. Na poznámku, že uvedení zločinci se kamarádili s jeho předchůdci, říká: „Na rozdíl od svých předchůdců nemám co skrývat, a proto mám deset minulých let ve formulářích NBÚ. Jsem jediný člen vlády, který má za sebou dvě prověrky na přísně tajné.“ Chtělo by se poznamenat, že zrovna institucí zvanou NBÚ není radno se v této věci ohánět.
Politiků, současných či bývalých, kteří by se mohli cítit knihou dotčeni, je však více. Bodyguard Šrytr se například vyjadřuje na adresu Jiřího Paroubka - prý u něho byl Mrázek v době premiérování v Kramářově vile. Přitom šéf ČSSD Mrázkovu partu veřejně označoval za rozvraceče ústavního pořádku. Stejně hovoří Šrytr o bývalém ministru vnitra Janu Rumlovi, jemuž měl údajně Mrázek zaplatit svatbu v Českém Krumlově. A do třetice se v knize nelichotivě píše o bývalém federální premiérovi Mariánu Čalfovi, který měl údajně dostat od firmy Caster „půjčku“ 32 milionů korun na nákup jistého hotelu na Slovensku. Důkazy pro tato tvrzení však bohužel chybějí.

Aspoň něco.

Knize sice nelze upřít čtivost, ale její skutečná hodnota není v oblasti literární. V této souvislosti je otázkou, zda některé evidentně smyšlené citáty a komentáře, jimiž jsou jednotlivé události pospojovány a pocházející jakoby od přímých aktérů, dodávají textu na autentičnosti, či ji spíše snižují. Můžeme si také klást otázku, jestli všechny údaje převzaté od policistů skutečně odpovídají (píše-li se někde o pohledávkách, zda nejde spíše o závazky, jak by mohlo z kontextu vyplývat). Také by asi leckdo oponoval některým dedukcím (například, že českokrumkovský pivovar Eggenberg měl tržní hodnotu kolem 700 milionů korun). Přesto je třeba vysoce ocenit, že na rozdíl od jiných dílek podobného žánru nejde o žádnou fabulaci, o rádoby investigativní práci vyplněnou spoustou vaty. Autor není alibista a neskrývá se za všelijak překroucená jména - uměleckou invenci potlačuje na minimum. Jsou to de facto velmi pracně posbírané informace, chronologicky setříděné do souvislého příběhu. A takto se to ještě nikomu nepodařilo. Právě z této syrovosti, přímočarosti a vysoké koncentrace informací vyvěrá ona čtivost. Teprve když se všechny údaje o Mrázkovi dají dohromady, si lze totiž uvědomit zhoubnost jeho politických a policejních vazeb. Je jen škoda, že kniha končí v roce 2000. I těch posledních šest let, do smrti hlavního hrdiny v lednu 2006, by jistě bylo zajímavých. Jaroslav Kmenta na dotaz týdeníku EURO připustil, že připravuje i druhý díl, jenž by měl obsahovat právě věci z nedávné minulosti. Na jedné straně je smutné, že výsledky dlouholeté policejní práce nekončí před soudy, jak by bylo standardní, ale jen jako uniklé informace v literatuře. Na druhé si můžeme říkat: Aspoň něco.